Sk 13,13–41

Introit: Zj 1,17–18
Čtení: Mk 16,1–8
Text: Sk 13,13–41
Ženy, které přišly k prázdnému hrobu a slyšely, že Ježíš je živ, nikomu nic neřekly, protože se bály. Tak končí zpráva o Ježíšově vzkříšení v Markově podání. Zděšení je první lidskou reakcí na tento div všech divů, který přesahuje lidskou zkušenost. Hrůza a úžas jen potvrzuje, že vzkříšení není výplod lidské touhy či zbožného přání: nikdo na nic takového ani nepomyslel, nikdo s tím v nejmenším nepočítal; ženy šly se svými balzamovacími mastmi za mrtvým. Ale tímto šokem, že je živ, se nekončí: z hrůzy se stává radost, když se Vzkříšený setká se svými učedníky. A potom také už se nedá mlčet, ale z úst očitých svědků, Ježíšových apoštolů, zní stále znovu jistotná zvěst o jeho životě.

Teď ji slyšíme spolu s návštěvníky židovské synagogy v maloasijské Antiochii v kázání apoštola Pavla. Ti, kteří ho vybídli, aby jako host něco řekl k přečtenému biblickému oddílu, čekali pár povzbuzujících slov. Pavel je nezklamal: připomněl jim, jak si Bůh vyvolil jejich praotce a zmínil známá jména z Bible, Samuele, Saule a Davida. Ale to všechno jen proto, aby celou synagogu naplnil doslova vůní evangelia. Zvěstí o ukřižovaném Spasiteli Ježíši, který byl položen do hrobu a přece je živ. „Bůh ho vzkřísil z mrtvých a on se po mnoho dní zjevoval těm, kteří za ním přišli z Galileje do Jeruzaléma; ti jsou nyní jeho svědky před lidem.“

Všichni z Pavlových posluchačů znali slova druhého žalmu, kde Bůh se přiznává ke svému synu. Chápali je tak, že se tu jedná o Davida, jehož Bůh ustanovil králem nad svým lidem. Ale apoštol má odvahu říci: je to jinak. „My vám přinášíme radostnou zprávu, že slib, daný našim praotcům, splnil Bůh nám, jejich dětem, a vzkřísil Ježíše; vždyť je o něm psáno v druhém Žalmu: Ty jsi můj Syn, já jsem tě dnes zplodil.“ I tak veliký muž jako David skončil v hrobě, ale „ten, kterého Bůh vzkřísil, se nerozpadl v prach“, nezůstal ve tmě smrti, ale je živ.

A proto – pokračuje apoštol – „skrze něho se vám zvěstuje odpuštění všech hříchů, a to i těch, jichž vás nemohl zprostit Mojžíšův zákon.“ Kdyby Ježíš se rozpadl v prach, mohli bychom na něho jenom vzpomínat, protože byl vzkříšen, je možné zvěstovat odpuštění všech hříchů. Vzkříšení je totiž potvrzením, že jeho oběť měla smysl, že nezemřel zbytečně, ale pro naše hříchy. Pavlovi posluchači se snažili možná velmi poctivě žít podle Mojžíšova zákona, ale ani tak neměli jistotu, že se uvarovali všeho, co je od Boha odděluje jako hřích. Ani dodržení Desatera nás nemusí uchránit před hříchem pýchy, nelásky a tvrdosti. Ale Ježíš vstal z mrtvých, aby i nám bylo zvěstováno odpuštění všech hříchů. „V něm je ospravedlněn každý, kdo věří.“

Bylo to kázání do situace židovského společenství, proto je tu tolikrát citováno Písmo. Jak však přinášet radostnou zprávu o vzkříšení dnešnímu člověku, který má úplně jiné problémy, než Pavlovi posluchači? Velmi snadno se můžeme podobat těm ženám, které nikomu nic neřekly, protože se bály. Je dost důvodů se bát, že nikdo tomu nebude rozumět, že tu velikou zprávu o zmrtvýchvstání Páně přehluší zprávy v televizi či reklamové slogany. Tenkrát se dostala zvěst o vzkříšení do synagogy, ale dostane se dnes do srdcí mladé generace, která spíš bude přemýšlet o hrozbě klimatických změn, než o události velikonoc?

Všechny tyto obavy jsou oprávněné. Ale do toho nám zní z Pavlova kázání radostná věta: „Ten, kterého Bůh vzkřísil, se neobrátil v prach.“ Prach rozvane vítr, prach můžeš oklepat či setřít, ale vzkříšený Ježíš se neobrátil v prach. Ani dnešní doba se ho nemůže zbavit. Nezmizel z našeho světa. V jeho jménu se schází společenství, kde je vyhlašováno odpuštění všech hříchů, protože žádný hřích není silnější než jeho oběť. Je živ a nic se mu nevymklo z rukou, ani ta další pokolení, ani budoucnost našeho světa. Proto zvěst o vzkříšení neumlčí ani lidský strach. Vždyť ten Vzkříšený je s námi a nám bojácným říká jako Janovi: „Neboj se. Já jsem první i poslední, ten živý; byl jsem mrtev – a hle, živ jsem na věky věků.“

Amen.