Sk 16,6–7

Písně: 111, 607, 680, 559, 219, 158

Introit: Ž 111,1–2
Čtení: Sk 15,36–16,10
Text: Sk 16,6–7
Poslání: Žd 12,1–2a

Milí bratři a sestry,

začnu jednou vzpomínku. Nebylo to – alespoň ze začátku – nic příjemného, ale řečeno citátem z jednoho filmu: „Jak čas plyne, vzpomínky jsou dobré.“ Je to asi deset let, když jsem s mládeží vyrazil na puťák na Pálavu. Navnadil jsem je na krásné roviny, courání mezi vinohrady, koupání v Novomlýnských nádržích a zbytečky lužního lesa, který téměř celý zanikl při jejich vybudování, otakárky fenyklové a ovocné na Pálavských vrších a tak…

Došli jsme na nádraží a já jsem jako ideální výchozí místo vybral Hustopeče. Přišli jsme na nádraží, požádal jsem o hromadnou jízdenku do Hustopečí. No, byla trochu dražší, než jsem odhadoval, ale znáte České dráhy. Také cesta trvala mnohem déle, než jsem čekal. Měli jsme přijet v podvečer a my jsem někdy kolem půlnoci byl v obci Hranice, kde jsme měli přestoupit. Nevěděl jsem, že u Brna jsou nějaké Hranice, ale v dobré partě mládežníků jsem to neřešil. Leč bylo pozdě a vlak do Hustopečí jel až ráno. Spát na nádraží hned první noc se nám nechtělo. Co udělá evangelický farář? Jde k telefonní budce (ano – je to tak dávno, že tehdy se ještě používaly telefonní budky!) a vyhledá, jestli není v obci evangelický sbor. Byl. Místního kazatele jsem osobně neznal, ale pochopil náš problém, že nás České dráhy vyšplouchly a my už nedojdeme do žádného kempu a umožnil nám přespat na jedné hromadě v dětském pokojíčku.

Přišli jsme k němu, přátelsky nás přivítal, my se nachystali ke spánku a ještě než jsme se uložili, tak se mě tak kolegiálně zeptal, co že tedy máme v plánu projít. Bylo to jasné – popojedeme ten kousek do Hustopčí a pak Pálava. Nu – dotyčný kolega před nástupem v Hranicích na Moravě vikářoval v Kloboukách u Brna a bryskně pochopil, v čem je zakopaný pes. Když mládežníci usnuli, přinesl mi mapu České republiky a ukázal mi, že místo u Hustopečí okres Břeclav jsme na dohled od Hustopečí nad Bečvou, okres Přerov. A popřál mi dobrou noc.

No to mi nikdo neřekl, že jsou dvoje Hustopeče a tak jsme místo na Pálavě v Beskydech! Haj hou, Na Pálavu jsme se strefili napřesrok a to, že jsem přespal v kempu Aero v Rožnově pod Radhoštěm, mi po letech při rozhovoru s jakýmsi policistou ušetřilo řidičské body a placení pokuty. To už je zase jiná historka.

Vzpomněl jsem si na tuto zkušenost nad dnešním příběhem apoštola Pavla. Jasně – v tom mém případě asi nejde moc o naplnění lidové moudrosti „Člověk míní, Pán Bůh mění!“ Asi spíš že „Chybami se člověk učí.“ Ale u toho Pavla to výslovně čteme, že mu Pán Bůh do jeho cesty zasahoval. S Barnabášem naplánovali trasu i program – a ono jim z toho nakonec nevyšlo vůbec nic. To už jsem dopadl lépe, než on, mně zůstali aspoň naplánovaní spoluúčastníci. Ten původní Pavlův plán bylo vyrazit s Barnabášem tak, jak šli před časem, projít si tu trasu, navštívit místa, kde založili sbory a podívat se, jak se bratřím daří. Klídek pohoda. Podívat se na Kypr a pak si projít Malou Asii odspoda šikmo nahoru. Tohle je kraj, který Pavel zná, jeho rodný Tarsus není zas tak daleko.

A ono nic nedopadlo podle tohoto plánu, protože od samého začátku se ten jejich tak pěkně vymyšlený plán začal hatit. Barnabáš chtěl vzít sebou svého bratrance Jana Marka. Ten s nimi tenkrát také šel, ale hned po prvních komplikacích na Kypru se vrátil nazpátek do Jeruzaléma. Asi to nebylo úplně v dobrém, ale podrobnosti evangelista Lukáš nesděluje. Napadá mne jeden důvod – Jan Marek byl z bohaté rodiny. V domě jeho matky Marie se křesťané scházeli, měla i služku Ródé. Známe ji z příběhu o zázračném vysvobození apoštola Petra. Dost možná Jan Marek prostě nebyl zvyklý na nepohodlí misijního putování od města k městu.

Chápu apoštola Pavla, že si na cestu chce vzít člověka, se kterým si rozumí. Má před sebou příjemný výlet po známých místech za známými lidmi, tak proč si to kazit hudráním mladíka, který by chtěl spát v měkké posteli a služku, která mu bude chystat jídlo. Spory v církvi se ale dají řešit dohodou. Holt se rozdělí a založené sbory navštíví odděleně. Jana Marka si vezme bratranec Barnabáš. Pojedou na Barnabášův rodný Kypr. Směrem k rodnému Tarsu vyrazí Pavel se Silasem. Ideální řešení, jak si zajistit, aby dál už konečně všechno proběhlo v klidu a pohodě podle plánu. Církev toto přeskupení zjevně přijala bez jakýchkoliv potíží, Pavla se Silasem bratří poručili milosti Páně. Tak se vydali na cestu. Procházeli Sýrií a Kilikií a všude posilovali církve. Rozumějme tedy – jdou sbor od sboru. Veškerá aktivita je vnitrocírkevní. To není nutně špatně! Rozhodně je užitečné, že Pavel vypráví o tom, na čem se dohodli v Jeruzalémě ohledně obřízky a vůbec poslušnosti Mojžíšova zákona!

Zároveň ale Pavel cítí, že by měl dělat něco víc. Že akce, které se účastní jen členové církve, je sice příjemná a pro všechny účastníky povzbuzující, ale jsme povolání dělat přece jen něco víc, než sebeobslužné církevní aktivity. Tohle Pavel velmi dobře ví a tak by rád nejen povzbuzoval jiné křesťany, nejen jim vyřizoval to, na čem se dohodli v Jeruzalémě, ale také by rád zvěstoval Slovo evangelia těm, kteří ho ještě neznají. Jenže nešlo to. Tak to chtěl zkusit někde úplně jinde a tam ani nedošel. Nakonec skončil na severozápadním pobřeží dnešního Egejského moře. Pisatel přechází do první osoby množného čísla, takže tady někde okolo Troady se Lukáš k partě připojil. V pobřežní Troadě přichází Pavlovo vidění Makedonce. Stojí za zmínku i to, že to vidění Pavel zjevně konzultoval s ostatními. Není to tak, že by Pavel každý sen považoval za vidění a že by s sebou nechal vláčet každým nápadem sem a tam, protože by ho považoval za Boží vedení.

O to víc mne zaujaly dokonce dvakrát zmíněné přímé Boží zásahy, které Pavlovy zabránily kázat v maloasijském vnitrozemí a na sever k Černému moři ho nepustily dokonce vůbec. O co šlo?! Kterýsi kazatel nad tímto textem poznamenal, že to tak trochu vypadá, jakoby Bůh zafungoval jako GPS navigace: pokračujte rovně … odbočte vlevo … přijedete na pobřeží. Přirovnání Pána Boha k GPSce mám docela rád, dá se na něm dobře ukázat mnoho Božích vlastností. Ale k tomu dnešním příběhu to nesedne. GPSka vás nemůže k ničemu donutit, v něčem zabránit. Její pomoc vychází z toho, že ji budete chtít poslouchat. Tady to ale vypadá, že Pavel se Silasem neměli na vybranou. Rádi by kázali, rádi by šli do Bythinie – ale prostě to nešlo.

Tady se Pavlovi Duch svatý, Duch Ježíšův, postavil až jako protivník. Boří Pavlovu představu o tom, co bude dělat a kam půjde, byť Pavlovi jde o to zvěstovat evangelium a obchází kraj, který zná. Co by to ale mělo být konkrétně? V komentářích jsem nic moc konkrétního nenašel a tak spíš sám tápu ve vlastních poměrně chudých zkušenostech v této oblasti. Trochu korespondují s tím, co znám od kolegy charismatika. Vyprávěl o neklidu, nepokoji. O logicky vystavěných argumentech, kterými byl obhájen nějaký plán – a přece člověk věděl, že tohle ne. Že to dobrý nápad není. Jakési vnitřní svědectví, ale v čistě negativním smyslu.

Jistě to ale mohou být i docela hmatatelné překážky. David Livingstone se dlouho chystal misijně působit v Číně. A když už tam měl odjet, vypukla Opiová válka a on skončil v Africe. Co konkrétně zastavilo Pavla a znemožnilo mu jít do Bythinie, to nevíme. Nepřátelsky naladění lidé, mizerné počasí, poškozené cesty? V souvislosti s tím, proč nemohl kázat, někteří vykladači připomínají Pavlovu zmínku z listu Galatským (4,13), kde apoštol vzpomíná na jakousi zvláštní chorobu. Tam pak výslovně říká: Vy jste se však ode mne neodvrátili s ošklivostí, ačkoli to pro vás bylo pokušením, ale přijali jste mne jako posla Božího, jako Krista Ježíše. Epilepsie? Atopický či jaký ekzém? Problémy se zrakem? Řečové problémy? Cosi nepříjemného, co Pavlovi bránilo v kázání… Nu, jistě nějaká taková nemoc by ho mohla v očích jeho posluchačů dost diskreditovat. Proto tak oceňuje, že ho galatští přes to všechno přijali a brali jeho slova vážně. Zároveň ale vidí, že v tomto stavu nemůže vystoupit před lidmi.

Jistě z toho můžeme pochopit, že Pán Bůh má prostě s Pavlem jiné plány. Misie se má přesunout do Evropy. Makedonec prosící „Přeplav se do Makedonie a pomoz nám!“ může být právě tak makedonský žid, který slyšel o Ježíši, nebo makedonský pohan, kterého jeho pohanství neuspokojuje. Ať tak, nebo tak, jde o zvěstování Božího Slova, jak to Pavel chtěl, jak to poznal jako svůj životní úkol, ale jiným lidem a jinde, než si sám Pavel vymyslel.

Právě tak z toho můžeme pochopit, že věci zpočátku nejasné se třeba projasní s odstupem času. Kdo z nás si v nějaké životní situaci nekladl otázku „Proč se mi to děje?!“ „Co s tím Bože sleduješ?“ Zvláště pak v situacích nepříjemných to sám znám velice dobře. Do těchto otázek vnáší dnešní text ne tedy odpověď, ale přinejmenším naději na odpověď, že možná jsme součástí Božích plánů, o jejichž dalekosáhlosti v tuto chvíli nemám nejmenší tušení. Není to žádný trest za něco, co jsme udělali, ale otevírání dveří k tomu, co můžeme a máme udělat v budoucnu.

Myslím, že Bůh velmi často respektuje naše nápady a plány. Jak jsme si to před časem v úterý ráno četli z knížky Jacquese Philippa – když jde o mravně rovnocennou volbu, je oblíbeným pokušením ďábla nutit vás k složitému rozhodování. Jestli si uděláte dneska guláš a příští neděli kuře, nebo to bude naopak, to je fakt úplně šumák. Nenechte se ďáblem mořit a složitě řešit, je-li lepší jedno či druhé! Ono to platí i u mnohem závažnějších rozhodnutí. Dejme tomu jakou vysokou školu má člověk studovat – přírodovědu, nebo ekonomku? A v tu chvíli se člověk snadno může ptát, co je Boží vůle! Ale co když je to Pánu Bohu jedno? A řekl bych, že je. Může si právě tak dobře použít dobrého křesťanského ekonoma v Diakonii, jako dobrého křesťanského přírodovědce coby učitele na střední škole. Kdybych neměl na gymnáziu na biologii hodnou jehovistku, kdo ví, co by ze mě bylo. Jistě, že při té či oné volbě náš život poběží v jiných kolejích – ale ne horších či lepších. Jen prostě jiných.

Dnešní Pavlův příběh nás ale upozorňuje, že tato naše „suverenita“ má svoje meze. Zvláště tam, kde se pouštíme přímo do služby evangelia, tam (myslím) Bůh zasahuje o to častěji. Jde o apoštola Pavla, jde o misii. Když už se Pavel rozhoduje ro něco takového, je celkem pochopitelné, že tím spíš si ho Pán Bůh vede nějakým konkrétním směrem, jak sám potřebuje.

Je to tedy určitě pro každého z nás téma k přemýšlení a k modlitbám, abychom se naučili být vnímaví k Božímu vedení. Zvláště tam, kde se rozhodujeme pro něco specificky křesťanského, totiž můžeme čekat, že k tomu má Ježíš Kristus také co říct.

Amen.