Sk 17,22–23

Písně: 96, Tři mládenci, 681, 250 (244, 320, 635), 510, 189, 360

Introit: Ž 96,1–5
Čtení: Da 3,1–18
Text: Sk 17,22–23
Poslání: Mk 1,15

Milí bratři a sestry,

apoštol Pavel stojící na Athénském náměstí, se pokusil o takový malý psychologický trik. Nejprve posluchače pochválil a tak je naladil a pak jim opatrně, pomaloučku polehoučku, začal vykládat to svoje. Vycházel z jejich představ a pravda – dokud se jich držel, tak ho také poslouchali. Jakmile ale začal o vzkříšení z mrtvých, vysmáli se mu. Jakmile uslyšeli o vzkříšení z mrtvých, jedni se mu začali smát a druzí řekli: „Rádi si tě poslechneme, ale až někdy jindy.“ Úspěch – no, nic moc. Dionysios z Areopagu, žena jménem Damaris a s nimi ještě jiní. Vykladači se dodnes neshodli na tom, co to znamená pro nás – jestli můžeme navazovat na představy lidí okolo nás, protože to Pavel také dělal a nebo ne, protože ani Pavel s tím tenkrát žádnou díru do světa neudělal. Asi těžko vynést jednoznačný soud. V prvním čtení jsme slyšeli o třech mládencích, kteří na žádné takové kompromisy přistupovat nehodlali. Víme, jak to dopadlo – Nabúkadnésar byl sice jejich Bohem fascinován a chválil ho, seč mohl, ale to je tak všechno. Dál uctíval své modly a Hospodina, Boha nebes nechal k uctívání Šadrakovi, Méšakovi a Abed-negovi.

Dnešní čtení z Písma nám tedy nedají žádný jasný, jednoznačný a co především zaručený recept, jak lidi přivádět k Bohu. Zato se z nich dozvíme něco o tomto světě a o nás lidech. Lidech, kteří chceme mít své jisté. Athéňané si to jistili tím, že postavili oltáře pro všechna možná božstva, která znali a pro jistotu i pro ty, která neznali a Nabúkadnésar, tím, že zakáže pomlouvat židovského Boha. A řekl bych, že si myslí, že má „splníno“. A pak tu vidím apoštola Pavla, který se přes všechny posměšky dál drží bláznovské zvěsti o vzkříšení a Šadrak, Méšak a Abed-nego, kteří proti jistotě modloslužby volili raději bláznivou nejistotu Boží pomoci tváří v tvář rozpálené peci.

Doba mění, lidé zas tak ne. Pravda – na našich náměstích se již netyčí sochy babylónského Marduka či Ištar, nebo, tak jako v Athénách, některého z olympských bohů. Nepotkáváme oltáře Efezské Artemis či Dia Hromovládného. I komunistické napodobování této úcty je pryč. Alespoň v naší zemi skončila doba, kdy jsme kladli věnce k sochám velikánům všech možných revolucí, sochám, které si mnohdy svou velikostí mnoho nezadaly s tou třicetimetrovou sochou, kterou nechal Nabúkadnesar postavit na pláni Dúra v babylónské krajině. Už jsem nezažil slavnou Stalinovu sochu na Letné, ale i za nás se stávalo u pomníčku „neznámého vojína“. Příběh o Pavlovi a úctě k neznámému bohu jsem tehdy neznal, ale je to podoba více, než náhodná…

Nu, zdálo by se, že s tím vším je konec. Pohanství staré i moderní je přeci nenávratně pryč… Ne, ne – vyhráno nad ním není. Lidské srdce je továrna na bohy, jak řekl tuším Kalvín. Ve chvíli, kdy není pevně přimknuto k tomu jedinému a skutečnému Bohu, tak ve své nepokojnosti vytváří nová a nová božstva, nové a nové modly, kterými si chce zajistit vše dobré. Vzpomeňme si na Athéňany ze Skutků apoštolských, kteří postavili oltář „neznámému bohu“. Snad kdosi prožil něco tak zvláštního, že ho nenapadlo, který z nesčetných bohů na Olympu to mohl způsobit, a tak si to pojistil alespoň takto. A asi to nebylo zas tak výjimečné, protože jeden takový oltář s řeckým nápisem „neznámému bohu“ už archeologové doopravdy objevili. A lidské srdce továrnou na bohy být nepřestalo ani dnes.

Vidím v dnešní době dvě božstva. Na rozdíl od bohů uctívaných v Athénách či v Babylónii si obě činí nároky na celý náš život a na veškeré konání v něm. Zdálo by se, že si tím pádem budou konkurovat, ale ve skutečnosti nás nechávají běhat od jednoho oltáře k druhému a zase zpět a udržují nás tak v jakémsi napětí, které nám nedovolí si uvědomit, že je někde chyba. A tak si vlastně prospívají! Asi jako když benzínové pumpy uzavřou kartelovou dohodu a naráz všechny zvednou ceny pohonných hmot, nebo jako když vás přesvědčují, že Vizír je lepší než Ariel, ale dělají je ve dvou halách stejné firmy.

Jedním božstvem je božstvo „carpe diem“ – užij si života. Carpe diem quam minimum credula postero, jak v prvním století před Kristem napsal velký římský básník Horatius. Užij si dne a málo důvěřuj budoucnosti. Toť jedno božstvo. Ani v době největšího rozkvětu Římské říše není dobré spoléhat na to, že je-li teď dobře, bude zítra ještě lépe. A proč by tomu dnes mělo být jinak?! Co na tom, že na horní palubě právě kapela zahrála novou a ještě lepší píseň, když dost možná je pod čárou ponoru díra jak pro slona! A možná není a bude za pět minut či za měsíc. Na co chcete čekat?! Žijeme tady a teď a co si tady a teď neurveme pro sebe, to nám jindy či jinde dost možná svět nedá.

Užívej si, dokud ty sám máš ještě čas. A času je málo. Co ty víš, jestli ti zítra doktor nezakáže kávu, alkohol, sladké, mastné, slané, kyselé…! Dneska jsme tady a zítra už můžeme být prach, který se navrátí v prach. A teď, právě teď se objevila lautr nová káva od Jihlavanky – a představ si, ty bys ji neochutnal! Tak čisté prádlo, jako s nejnovější modrou formulí od Persilu a tak vysilanizované jak od Silanu jsi nikdy neměl – a co na tom, že nevíš, co to je silanizovat. Neptej se, nepřemýšlej, jen padni na kolena a klaň se, což v praxi znamená hlavně: obětuj ze své peněženky pár korun do chrámové pokladnice Billy, Flopu či PennyMarketu.

Druhé božstvo, tak často vzývané v této době, jako by opravdu říkalo něco právě opačného – mysli na zadní kolečka. Spoř a připojisti se! Nespoléhej na druhé či neosobní stát, ale sám se musíš vynasnažit, aby zítra bylo ještě lépe, než dnes. Dnes utáhni opasek, ale možná již zítra, nebo nejpozději do týden budeš muset ten svůj opasek nastavovat, aby se ti do něj vešlo to nacpané břicho. Je to ale stejná modla, jako ta, která velela užívat si života. Mimochodem – jezdím okolo jednoho jejího zobrazení přes Barrandovský most – je to ten šílený důchodce v nadživotní velikosti lkající nad tím, že nespořil na důchod s Českou pojišťovnou. On jistě neprozřetelně obětoval ve špatném chrámu Generalli, Alianz či Komerční Banky! A jiné chrámy volají, protože je potřeba investovat do střechy na celý život, do nožů, které už nikdy nebudete muset brousit, do punčoch, které se neroztrhnou a rtěnky, která se neslíbá. Jen ten, kdo investoval do budoucnosti se nemusí bát a kdo dnes šetří, bude mít zítra za tři a možná i za tři padesát.

Sledujte bedlivě, co nám nabízí oběť těmto božstvům – u jednoho budete mít to nejlepší hned. U druhého to budete mít až zítra, ale ten, kdo si užíval včera, bude mít málo a nebo třeba také nebude mít nic. He, he, he! Je to těžké dilema, co člověk chce mít a co by měl chtít mít, aby měl to co možná nejlepší. Je lepší jet letos do nějakého toho Bibione a nebo letos nikam a napřesrok na Kanáry?! A co když Exim Tours, Čedok, Fischer, Firo, Alexandria i Blue Style Travel Agency zkrachují a já nebudu mít nic?!

Jedno sloveso se nám tu opakuje až příliš často – mít. Ústřední sloveso doby. Někdo má a někdo zase nemá. Cokoliv – plazmovou televizi přes celou stěnu, superrychlý počítač, poslední model Iphone, značkové oblečení, švýcarské léky, nové auto, střechu Bramac, Barbie originál od Mattela. Samo o sobě na tom není nic špatného – jsou to věci, jako jakékoliv jiné věci. Jsou-li kvalitní, tím lépe. Na kvalitě není nic špatného. Modlou se stanou, když je vlastně jedno, jestli se člověk na tu televizi dívá, na počítači dělá něco užitečného, Tu spoustu funkcí na telefon využije, jestli je mu to značkové oblečení pohodlné, léky se stříbrným tyglíkem zabírají lépe, než bez stříbrného tyglíku, jestli je to auto bezpečnější a on v něm také bezpečněji jezdí, jestli do té staré střechy teklo a proto bylo potřeba dát novou či jestli ta originál Barbie od Mattela už za tři dny jen neleží na poličce určena toliko k obdivu kamarádek. Hlavně že to všechno máme.

Není to bolest jen poslední doby a tyto modly nejsou vůbec nic nového. Staví se jim oltáře už tisíciletí – jen v naší době ubylo všech možných jiných model a taky tyto tak vyčnívají. Už před tisíciletím se moc panovníka ukazovala na tom, kolik má sídel, i když v některých nikdy nebyl. A Šalomoun měl skoro tisíc manželek a přitom mnohé viděl tak jednou za život. Ale když přijela „státní návštěva“, mohl máchnout rukou a ukázat, že to je všechno jeho. Něco mít, bez ohledu na to, jestli to člověk potřebuje, bylo vždycky lákadlo. A nejen dnes, ale už před staletími na dvoře Rudlofa II. patřilo ke společenské povinnosti každého šlechtice mít plný šatník hadrů, z nichž jeden každý kus měl hodnotu vesnice plné lidí. A vzít si je na sebe jen jednou a honem zase něco nového, co na mně ještě neviděli…! Kalvín kdesi hartusí, že dříve lidé prodávali majetek, aby se mohli rozdělit s chudými a ženevští měšťané nachází rozkoš v tom, že nakupují – jako bych viděl Kalvína plamenně kázat před supermarketem.

Nejsme o nic horší, než naši předkové – to jen božstva jako byli Marduk a Baal, dnes už nikdo nezná, Zeus a Artemis jsou božstva dobrá leda tak do pohádek na dobrou noc, alchymii už nevěnujeme tolik času a horoskopy čteme pro legraci a ne v hledání jistoty do nejisté budoucnosti. A tak v „nedostatku“ chrámů Baalů, Ištar tolik vyčnívá chrám konzumní společnosti, kde něco mít přestává být prostředkem k něčemu jinému, ale stává se cílem a radostí samo o sobě. Bylo to vždycky, jen to dnes více bije do očí.

Nabúkadnesarovské nucení doznalo také výrazných změn. Už není tak humpolácké a surové, jako za babylónských časů – trest smrti v rozpálené peci. To už je dnešní situaci bližší ten posměch, který se snesl na hlavu apoštola Pavla v Athénách. Tržní ekonomika potřebuje lidi zblbnuté, aby kupovali i to co nepotřebují. Potřebuje reklamu, protože bez ní by lidem jaksi nedošlo, že head & shoulders umyje hlavu o 13,5 % lépe, než Pantene proV, který používali včera a o Nice’n Easy, který používali předevčírem ani nemluvě. Mimochodem – za vše,mi třemi je jedna a tatáž firma P&G, ale tím si přece radost z lépe umytých vlasů o 13,5 % nenecháme kazit.

Je potřeba, aby lidé přestali myslet a vypěstovali si ty správné reflexy tržní ekonomiky – aby jim zasvítily oči, když vidí slovo „Povánoční sleva“, nebo „Akce“, nebo „Sezónní výprodej“. Aby pocítili neodolatelnou chuť na něco studeného, když slyší známou znělku žluté dodávky Familly Frost a běželi pro peněženku, když zabučí „můůůůů – vezeme Vám mléko! Aby neodolali, když se dozví, že k pytlíku pracího prášku dostanou lahvičku aviváže zdarma. Aby nechtěli jinou sněhovou frézu, než tu, kterou tak krásně prohrnuje sníh Přemek Podlaha. Aby si koupili čtyři pytlíky kávy od Dadáka, protože je dostanou za cenu tří. Týmy vystudovaných psychologů sedí v reklamních kancelářích a vymýšlí další a další finty, jak blbnout lidi a udělat z nich poslušné loutky, které jakmile uslyší hlas rohu, flétny, citary, harfy, loutny a rozmanitých strunných nástrojů, všichni lidé různých národností a jazyků padnou a budou se klanět se před zlatou sochou, kterou král Nebúkadnesar postavil.

Když se náhodou někdo postaví proti, tak prostor nedostane. A popravdě řečeno – i kdyby dostal, zajímalo by to někoho? Čte někdo ty psychologické rozbory? Studuje někdo kriticky ony marketingové strategie? Nedopadlo by to jako na Areopágu?! „Rádi si tě poslechneme, ale až někdy jindy“ řekli tehdy apoštolu Pavlovi. Měli svoje pravdy, které je zajímaly a které chtěli mít potvrzovány. Když slyšeli něco, co se jim nehodilo do krámu, tedy do jejich uzavřeného obrazu světa, považovali to za vylhané báchorky.

Jak to, že to tak snadno funguje?! Jak to, že na to tak snadno skočíme i my?! Lež je nejúspěšnější, když se do ní přidá trocha pravdy. To věděl již Josef Goebbles. Ono je potřeba žít tady a teď a přitom nezapomínat na to, co bude. Vždyť to samé říká i křesťanství – zároveň platí, že se máme starat o zítřek, protože ten bude mít svých starostí dost a přeci máme běžet ne s pohledem upřeným ne tam, kam zrovna šlapeme, ale pěkně daleko – až k samotnému cíli našeho běhu!

Jak tedy odlišit modlu a skutečného Boha?! Je jeden rozdíl, zato zásadní – modla nejprve něco chce a na oplátku dává. Bůh je jiný. Nic nechce, protože ví, že mu nemáme co nabídnout. Dává sám a dává všechno – radost a pokoj tady a teď a nekonečné štěstí v životě věčném. Postoj křesťana a postoj světa liší v tom, že křesťanovo tady a teď je skutečně tady a teď a to, co je v budoucnu je v tom nejzazším budoucnu. Ne až doběhnu z obchoďáku domů a užiji si toho jednoho Dadáka zdarma, ale už mezi těmi regály mohu z toho, co jsem přijal od Boha, dávat dál – radost, pokoj, úsměv, dobré slovo. To je křesťanské tady a teď. A mezi všemi těmi oltáři bohů slibujícími radostné zítřky křesťan ví, že i kdybychom neuhradili deficit státního rozpočtu a ta nejposlednější pojišťovna zkrachovala, tak ho nic nemůže odloučit od Boží lásky, která Ježíše Nazaretského vzkřísila z mrtvých. Když neopustíme toto křesťanské „tady a teď“ a neztratíme výhled až tam úplně na konec k Božímu království, nemají nad námi modly tohoto světa žádnou moc ani svými lákadly, ani svými posměšky, ani svým vyhrožováním. Nepřipravily o víru a o Boží království Šadraka, Méšaka a Abed-nega, nepřipravily o víru a o Boží království apoštola Pavla. A nepřipraví o to ani nás.

Amen.