Sk 17,7c

Písně: 353, 607, 172, 443, (244, 311, 646) 510, 250, 485

Introit: Ž 99,1a
Čtení: Sk 19,8–20
Text: Sk 17,7c
Poslání: Fp 2,9–11

Milí bratři a sestry,

Slavíme svátek Krista Krále. Budeme tedy přemýšlet nad tím, co to znamená, že je Kristus náš Král. Jako ilustrace nám dobře poslouží příběh o Pavlově působení v Efezu, jak jsme ho slyšeli v prvním čtení. Tedy přesněji – jak Kristus působil skrze Pavla. O to jde, aby Kristus působil skrze nás.

Tři měsíce kázání v místní synagoze a pak další dva roky působení přinesly úžasný výsledek. Všichni obyvatelé provincie Asie mohli slyšet slovo Páně, židé i pohané. Jasně – nemluví se tu o počtu obrácených. Ale jestliže se evangelium veřejně zvěstuje, už to je úžasná věc. Těžko říct, jestli všichni ti, kteří se vzdávali magie, tak se také přidali ke křesťanské církvi. To, že mocí Páně rostlo a rozmáhalo se jeho slovo, nemusí nutně znamenat obrácené, ale přinejmenším to znamená, že se lidé mají možnost nějak porovnat s tím, co evangelium říká a to mění klima ve společnosti. Kdyby nic jiného, tak už toto rozpoznání můžeme chápat jako dobrou výzvu. Pokud se budeme jako křesťané držet svého vyznání, bude to měnit klima kolem nás. Ne nutně u všech lidí. I v Efezu po čase také následovalo pobouření okolo efezské Artemis, kdy se dav postavil zase proti křesťanům. Ale v tuto chvíli existuje v Efezu malé společenství těch, kteří vyznávají Krista Krále a to s sebou nese dobré důsledky i pro okolí. Havlovský ostrůvek pozitivní deviace, malé, ale živé společenství Božího lidu, přináší do celé oblasti změnu k lepšímu.

Když si vzpomeneme na kázání z minulé neděle, tak v Athénách byli horliví v uctívání bohů. Pavel se od této skutečnosti odrazil a zvěstoval Krista. V Efezu je situace vlastně dost obdobná. Jen se tu neuctívají všemožní bohové. Tady se řeší vlády a moci tajemných duchovních sil. Okultní praxe, která velí vzývat tajemné mocnosti nadsvětí i podsvětí. Všemožná pověrčivost. Ejhle – jako v Athénách, tak i tady Pavel svědčí o Kristu a jeho moci tak, aby lidé rozuměli.

Či snad přesněji – a o to chci dnes zdůraznit – Kristus si požívá Pavla, aby zjevil svoji moc. Potud to, co se dělo v Athénách, můžeme chápat jako naplnění Ježíšova prorockého výroku (Mk 13,11): …nemějte předem starost, co budete mluvit; ale co vám bude v té hodině dáno, to mluvte. Nejste to vy, kdo mluví, ale Duch svatý. V Efezu je to pak ještě zřetelnější, že je to Kristus, který skrze Pavla působí tak, aby lidé pochopili. V tom, co se dělo, je Pavel sám docela pasivní. Nerozdává svoje propocené šátky, kterými si utíral zpocené čelo při práci na výrobě stanů. Nenabízí na trhu své špinavé zástěry. To Bůh konal skrze Pavla neobvyklé mocné činy.

Vidím v jednom i v druhém dobré Kristovo vedení, kterému se Pavel podřídil. V Athénách byli lidé připravení a citliví na intelektuální diskusi a pozvali si Pavla jako řečníka – mohli se tím pádem skrze Pavla setkat s Boží moudrostí. Obyvatelé Efezu byli posedlí tajuplnem a magií. Proto vnímají především moc, která skrze Pavla působí. Na řeči moc nedají. Pavlovi i křesťanské víře se jeho posluchači posmívají. Ale postupně mnozí poznávají, že s Pavlem to není jen tak. A tak jako si chtěli Athéňané užít zase něčeho nového, co uslyší z Pavlových úst, tak si v Efezu místní užívají moci, která je okolo Pavla tak zřetelná.

Jedni i druzí jsou ovšem omezeni svým předporozuměním. V Athénách to byla řecká filosofie. Víme, že v Athénách to byl motiv vzkříšení těla, co bylo pro většinu posluchačů intelektuálně nepřekonatelným kamenem úrazu.

V Efezu je to pověrčivost, důvěra v magickou moc a snaha komunikovat s duchy, démony, mocnostmi… Jenže s čím kdo zachází, s tím také schází. Efezská zkušenost s duchovními bytostmi je nepříjemná. Tady není oblíbená otrokyně, která prorokuje budoucnost, jako kdysi ve Filipis. Tohle jsou duchové, kterých se ti lidé chtějí zbavit. Jenže vytloukání klínu klínem pomocí nějaké okultní praxe je jen stále více zaplétá. Je potřeba obrátit se ke Kristu Králi, ale to – složitá otázka proč – nějak neláká. I Pavel kdesi vyrovnává s tím, že věřící víc vzhlížejí k vidění andělů, než k samotnému Kristu.

Otvírali jsme to téma i na biblické hodině. Co vede lidi k tomu, aby se utíkali k učitelům, mistrům, andělům, duchům, světcům… a ne rovnou ke Kristu? No – jsou nám tak nějak blíž. Ježíš je Boží Syn. Kristus Král. Bůh, který, ano, v podobě člověka přišel na svět, ale nepřestal být Bohem. Jasně, že v plnosti člověk – ale pořád také v plnosti Bůh. Bude to nějaký ostych, obava, bázeň na nepravém místě. A dost možná i to, že všechny ty nižší bytosti jsou nám tak nějak bližší. Krista vnímáme na Boží pravici a čekáme jeho příchod. Duchové i démoni, andělé i všemožné jiné entity a bytosti žijí své životy tak nějak kolem nás. Setkat se s nimi se dá zařídit. To jsme právě u toho okultismu, ale třeba drogového opojení, jak ho známe ze šamanských rituálů. Kdosi řekl: „Zaslechnout hlasy, to se naučí kdekdo. Rozpoznat, jestli to ty hlasy s tebou myslí dobře – to je vzácný dar!“

V mém obraze světa okolo nás existuje nespočetný zástup duchovních bytostí. Ale nezajímají se o nás. Proč by u všech všudy měli? Je to asi jako se my nezajímáme o lišejníky na stromech, kolem kterých procházíme, když si zkracujeme cestu napříč parkem. Jsou výjimky. Jeden člověk z mnoha podle nich bude určovat sever, jiný je ekolog a zkoumá podle nich znečištění ovzduší. Ale drtivá většina lidí si ani nevšimne, že tam nějaký terčovník či dutohlávka byly.

Jiná situace ovšem je, když by nám takový lišejník začal růst v obýváku na zdi. Když by vstoupil do našeho světa. To se o něj začneme velmi vážně zajímat a dostane Chloraminem či Savem pořádně za uši.

Co když my nějakým způsobem vlezeme do míst oněch duchovních bytostí? Doposud se o nás nijak nezajímaly. Naše světy se míjely. Budeme tam působit jako mech na zdi? Pokud ano, tak to, hádám, velice rychle poznáme, že nejsme vítáni. Nový Zákon popisuje posedlé, kteří sami do sebe tloukli kamením a chtěli se zabít.

Ale třeba ne! Třeba budeme působit jako sýkorka, která nám poskakuje za oknem, a já jí rád nasypu slunečnicová semínka! Jinak si sýkorek nijak nevšímám, ale když už takto vstoupila do mého života, tak s ní třeba zkusím navázat nějaký vztah.

Kam mne dovede nějaké to zaříkávání, ayahuasca, peyotl, magie a čarování? Přirovnání k sýkorce za oknem je po mém soudu velmi dobré, tak u něj zůstanu. Jsem sýkorka a opatrně nakukuji otevřeným oknem do jakéhosi bytu. Vstupuji do prostoru, který neznám. Kde se pohybují tvorové, kteří mne převyšují schopnostmi, které jsou nad moje chápání. Jen matně tuším, že by mi mohli být velmi nápomocní! A nesporně mohou! Je u nich tolik jídla. Mohl bych ta být v teple. Někde v koutku si udělat hnízdečko…

Jenže není to tak jednoduché. I kdybych chtěl z nějakého dobrého rozmaru vyjít sýkorce vstříc, tak toho třeba o sýkorkách moc nevím. Nikdy jsem se o ně nijak intenzivně nezajímal. Našel jsem nějaké staré ořechy, tak jim je dám – a hele, jsou žluklé a já sýkorkám zničím ledviny. Je obecně známo, že se jim dává lůj – jenže venku je −15°C a lůj jim ztuhne ve střevech. Anebo prostě ty ptáky jen navyknu, že je krmím celý rok a oni si odvyknou starat se sami o sebe.

Velice na mě zapůsobil jeden motiv z knihy Ricka Joynera „Poslední bitva“. Křesťanovi je dám ku pomoci anděl strážný. Mocná zářivá bytost. A křesťan se ho ptá, co má dělat dál, kam jít a tak. A anděl řekne, že neví. Že vůbec nechápe, co to je mít tělo a lidské problémy jsou pro něj obecně celkem nejasné. Ale jestliže onen křesťan bude vědět, co chce, tak že mu rád pomůže, co bude v jeho moci. Od toho tu je. Jak je psáno v listě Židům (1,14): Což není každý anděl jen duchem, vyslaným k službě těm, kdo mají dojít spasení? Ten anděl byl se svým svěřeným člověkem jako já se sýkorkou! Jestliže by mi sýkorka dokázala jasně a srozumitelně vysvětlit, co po ní chci, tak není nic proti ničemu, abych jí pomohl. Ale ta komunikace vázne, i když bychom oba chtěli. Představujeme dva různé světy.

A teď si vezměte, že ta sýkorka může zaletět do bytu nadšeného ornitologa, který si řekne – hle, pokusný objekt! A v zájmu dalšího článku do časopisu bude sýkorku (z jejího pohledu velmi nehezky!) mořit. Nebo vletí do bytu milovnice koček. Nebo někoho, kdo ptáky nesnáší. Nejsou všichni lidé, aby se strhali chtít pro sýkorku jen to nejlepší! Koneckonců i zcela neutrální jedinec nebude nadšen ze sýkorky, která sedí na lustru a kadí na koberec a požene ji koštětem z okna ven.

Analogie s duchovním světem je snad zřejmá. Ten obraz si jen překlopme o stupeň výš – kde bereme jistotu, že každá duchovní bytost, se kterou se při nějakém šamanském rituálu setkáme, se na nás těší a myslí to s námi dobře? Když už si člověk hraje s magií, riskuje, že narazí na kdoví koho. Tuhle zkušenost už v Efezu mají také. Hráli si s kdo ví čím a teď je sužují zlí duchové. Je to něco, s čím si ví rady asi jako sýkorka se zavřenou místností plnou koček. Tu a tam vyjde nějaký trýček. Ukrýt se na lustr či za skříň. Tam má sýkorka nepohodlí, hlad – ale aspoň je v relativním bezpečí. Nebo bude mít štěstí, a když paní otevře dveře, tak zrovna bude někde hodně blízko a podaří se jí uletět. Tu a tam se efezským mágům chodícím od města k městu podaří nějakým obzvlášť náročným úkonem přinést posedlým alespoň nějakou úlevu.

Nu – a teď je dohnala skutečná Kristova moc – skrze propocené šátky a ušmudlané zástěry. Lukáš, který už napsal evangelium a v něm ledacos o Ježíšovi, tak tady zdůrazní, že šlo o neobvyklé mocné činy. A je pravda, že něco takového najdeme i v Bibli velice vzácně. Teď to tu ale je. Jeden použitý kapesník Kristova věrného učedníka – a ejhle, okno je dokořán a sýkorka letí na svobodu.

Kristus je zároveň Bůh a zároveň člověk. Na rozdíl od sebehodnějších duchovních bytostí ví přesně, co potřebujeme. A zároveň má královskou moc Božího Syna. Rozumí tomu, co to je spoutanost oněch lidí. Jako člověk má poznání našich lidských trápení. Vidí, jak zahrávání si s okultismem vede ke spoutanosti, ze které se pak jen velice těžko hledá cesta ven. Ale je to Kristus Král s autoritou Božího Syna. Stojí nad všemi těmito mocnostmi. Má právo i moc jim přikázat, aby zmizely. Má právo i moc přinášet svobodu. Přesně to udělal skrze části Pavlova oblečení, protože to je nástroj, který na Efezany dokonale fungoval a nemusel tam Pavla hnát.

Jako demonstraci této nabyté svobody ti osvobození pálí věci, které byly nějak spojeny s oním spoutáním. Magické předměty v ceně mnoha ročních platů dělníka končí v ohni jako znamení, že svoboda Božích dětí je mnohem cennější.

Lukáš, který nám příběh popisuje, je křesťan. Chápe, o co jde a tak jásá, že Bůh konal skrze Pavla neobvyklé mocné činy. Problém ovšem je v magickém, okultním předporozumění ostatních. To výrazně omezuje jejich pohled. Zužuje prostor k přemýšlení a k pochopení, o co tu jde. Kalvín nad tímto místem vyzdvihuje, že Bůh vybral bezcenné věci, jako jsou kusy oblečení, aby ukázal, že jde o Boží moc, která se za nimi skrývá. Ale touha mít cokoliv v ruce, cokoliv jistého, cokoliv, s čím mohu sám nakládat, jak se mi zlíbí, ta je velice silná. Příběh synů Skévy je v této perspektivě naprosto srozumitelný. Čarodějníci, kteří si myslí, že nalezli ještě silnější kouzelnou formulku, než měli doposud. Pár kejklí už se naučili. Neumím posoudit a tak nedokážu říct, co v okultním světě má jakou váhu. Jen váhavě se v literatuře řeší, čím se živí duchové a co jim můžeme na oplátku nabídnout my lidé. Mluví se o našem „já“, o naši svobodnou vůli, o naší životní energii. Myslím, že je to přesně to, co se v pohádkách vyjadřovalo obratem „prodat svou duši ďáblu“. Ale ať to bylo cokoliv, tak synové Skévy mají pocit, že teď mají v rukou a k dispozici něco, co na zlé duchy zabírá ještě lépe. Jméno Ježíše Krista.

Ano – Kristus je Král. Je nad všemi duchy a démony. Ale zároveň víme, že takhle Bůh nefunguje. Že se nedá vtáhnout do našich čachrů machrů. To, co tu sedm synů Skévy předvádí, to je učebnicové porušení třetího přikázání: Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Přikázání, které zakazuje magické čárymáry zneužívání Boha. A ono to přikázání pokračuje: Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval. (Ex 20,7) Jak řekl kterýsi katolický kolega: Malé hříchy trestá Pán Bůh hned. Synové Skévy velice rychle pochopili, že působit v Kristově moci není ani zdaleka to samé, jako o Kristově moci hovořit.

Je nadmíru užitečné si zapamatovat, že ne Pavel sám, ale Bůh konal skrze Pavla neobvyklé mocné činy. Úspěch Pavlovy práce nespočíval v tom, že odhalil geniální metodiku, ale že skrze sebe nechal jedna Boha. Vyznání Krista Krále nás musí vést k tomu, že ho necháme vstupovat do svých životů jako Krále. Král je ten, který vládne neustále. Jeho rozkazy a vedení se mění podle situace. V Athénách vedl Pavla v duchovním boj skrze intelektuální sdělení, v Efezu skrze neobvyklé mocné činy. Vymyslet si nějakou jednu konkrétní univerzálně funkční misijní metodu se blíží tomu, co zkoušeli synové Skévy. Není divu, že se nám svět vysměje. Jediná strategie vítězného duchovního boje je, že necháme zvítězit Krista Krále.

Jistě, že si bude nějak používat nás. Jako si použil apoštola Pavla. Za krátkého působení v Athénách jeho výřečnosti a sečtělosti. Za dlouhého působení v Efezu, kde se Pavel živil jako výrobce stanů, tak šátků, kterými si utíral pot. Budiž nám útěchou a povzbuzením, že nástrojem Kristovy královské moci a zbraní, která přinese vítězství, může být nejen naše vzdělání a výřečnost, ale třeba obyčejný propocený šátek. To podstatné se totiž skrývá někde jinde. Jde o člověka, který má s Kristem osobní vztah.

Když budeme mít s Kristem osobní vztah, když pro nás bude Králem, kterého chceme poslouchat a následovat, tak v tu chvíli může Kristus použít i naši naprostou člověčinu k tomu, aby přemáhal nejhorší démony tohoto světa.

Amen.