Sk 2,22–32

Písně: 96, 191, 660, 341, 161, 346
Introit: Ž 33,1.20–22
Čtení: L 24,13–35
Text: Sk 2,22–32
Když se Vzkříšený Pán setkal se dvěma smutnými učedníky, kteří šli do Emaus, vykládal jim na cestě – tak to zmiňuje Lukáš – „co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma.“ Škoda, že nevíme přesně, která místa ze Starého Zákona to byla. Ale jedno je jisté: Starý zákon mluví o Ježíši. A tuto jistotu společenství Církve má. Náš oddíl ze Skutků apoštolských to jen potvrzuje.

Jen si to představme: prostý rybář Petr vypráví v den Letnic Ježíšův příběh, který nekončí smrtí, ale vzkříšením. Je to odvážná řeč: slyšíme tam obžalobu těch, kteří jej poslouchají: „vy jste ho rukou bezbožných přibili na kříž a zabili.“ Neméně statečné je jeho vyznání: „Byl vzkříšen, my všichni to můžeme dosvědčit.“ Však jej viděli na vlastní oči jako živého a mohou to potvrdit.

Ale ta největší odvaha jinak ustrašeného, nyní však Duchem svatým naplněného Petra je v tom, že vykládá Starý zákon po způsobu svého Pána. Zmiňuje 16. Žalm a je to pro něho proroctví o Kristu. Tohle nemohlo nikdy napadnout učeného židovského teologa a možná, že by to nenapadlo ani nás. Ten žalm je vyznáním člověka, který ví, že smrt nemá poslední slovo: „nezanecháš mne v říši smrti a nedopustíš, aby se tvůj Svatý rozpadl v prach.“ Ale právě toto místo Petr vidí jinak: tady nemluví David o sobě, ale David mluví o něm, o tom, jehož vzkříšení bylo už ve Starém zákoně takto předpověděno a které apoštolové mohou dosvědčit.

David se rozpadl v prach, jeho hrob Petrovi posluchači znají. Už proto se toto slovo nemůže vztahovat na něho. David totiž předpovídá to, co se stalo v nedělním jitře: „viděl do budoucnosti a mluvil tedy o vzkříšení Kristově, když řekl, že nezůstane v říši smrti a jeho tělo se nerozpadne v prach.“ Nejen očití svědkové, ale Písmo samo dosvědčuje to, co se stalo. Jako by se ve výkladu Písma Petr vyučil u toho, který emauzským poutníkům „vykládal to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma.“ (Luk. 24,27)

Tak dodnes čte Církev Starý zákon po způsobu svého Pána. On naučil Petra i nás, abychom tam našli to, co se k němu vztahuje. A je toho tam hodně. Jistě je to odvaha, hledat Krista tam, kde není výslovně jmenován; někteří to nazývají troufalostí a znásilňováním starozákonního textu. Ale víra se toho nebojí – tak jako se v citaci žalmu nebál mluvit Petr o svém Pánu, když říká: „David o něm praví.“ Tato víra, kterou působí Duch svatý, do Písma nic nevkládá, ale ona tam nachází to, co tam je a co Krista dosvědčuje.

Jenom proto, že Davidova slova se naplnila ve vzkříšení našeho Pána, jako to pochopil apoštol Petr, můžeme je s radostí opakovat jako důvěřivé vyznání: „i tělo mé odpočine v naději, neboť mne nezanecháš v říši smrti.“

Protože Bůh jej vzkřísil a On je živ, máme naději, která přesahuje smrt.

Amen.