Sk 3,6

Písně: 606, Hal. 153, 611, 159, 171

Introit: Ž 106,1–8
Čtení: Sk 3,1–20
Text: Sk 3,6
Poslání: Ko 3,16

Milé děti, milí bratři a sestry,

kniha Skutků apoštolských nás bude provázet teď několik týdnů. Přeskočili jsme začátek, příběhy o nanebevstoupení a o seslání Ducha svatého. Tyto události jsme si připomínali před prázdninami. Příběhy prvních křesťanů jsou ale zajímavé i dál a tak se jim budeme věnovat.

Začínáme Petrem a Janem. Ježíšovi učedníci, apoštolové – ale zároveň pořád židé věrní své židovské výchově. Ve tři hodiny odpoledne je čas na pravidelnou odpolední modlitbu a tak když už jsou zrovna v Jeruzalémě, tak zajdou do chrámu, protože zde v tu chvíli bude probíhat každodenní „večerní chrámová oběť“. V křesťanství už tato tradice pravidelných modliteb téměř vymizela, ale když se dostanete mezi muslimy, tak třeba uvidíte, jak řidič auta přijede na parkoviště, vystoupí, rozloží si kobereček směrem ke svatyni v Mekce, pomodlí se tak, jak to muslimové 5× denně dělají, pak sroluje kobereček, dá ho do auta a jede dál. Velmi podobě to měli i židé – v jednotlivých částech dne bylo naprosto normální a správné přerušit práci, pomodlit se a pak teprve pokračovat v tom, co měl člověk rozdělaného.

Jan a Petr se tedy jdou modlit a u jedné ze vstupních bran do Jeruzalémského chrámu se setkají s žebrákem. Jen pro zajímavost – zrovna tuhle bránu už v Jeruzalémě nepotkáte. Protože tou branou měl prý přijít do chrámu Mesiáš a tak ji muslimové zazdili, aby mu v tom zabránili. Jenže Pán ježíš dokáže projít i zavřenými dveřmi, tak nás zrovna tohle vůbec trápit nemusí. Žebrák u této brány je od narození chromý. Žádné invalidní vozíky neexistovaly, takže pokud se chtěl někam dostat museli ho přinést. Tohoto žebráka jeho přátelé opravdu přinesli. Posadili ho u vstupu do kostela a večer ho zase odnesli domů. Žil z toho, co vyžebral. Na Petra a Jana se určitě díval jako na jakékoliv jiné lidi, kteří do chrámu přicházeli. Možná už jste se setkali s žebráky, ale podobně působí i bezdomovci prodávající časopis Nový Prostor nebo lidé nabízející plyšové přívěšky přičemž výtěžek z prodeje má jít na jakýsi dobrý účel. Oslovují prakticky každého a žádají o pomoc či nabízí cokoliv – a přesně takto onen chromý žebrák oslovil i Petra s Janem. Buď to vyjde a něco kápne, nebo nic, haj hou, zkusí vzápětí někoho dalšího.

Najednou se ale příběh vyvíjí jinak, než chromý žebrák čekal. Doufal v nějakou minci – a přišlo uzdravení. „Stříbro ani zlato nemám, ale co mám, to ti dám: ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď!“ …co mám, to ti dám! Co tedy ten Petr měl?! Co mu dal? Tohle je dost zajímavá otázka. Na první pohled to vypadá, že měl dar uzdravovat, ale nenechme se mýlit. Takovýto úhel pohledu Petr odmítá výslovně. „Muži izraelští, proč nad tím žasnete a proč hledíte na nás, jako bychom svou vlastní mocí nebo zbožností způsobili, že tento člověk chodí?“

Ne za to uzdravení, ale za tento výrok si apoštol Petr zaslouží ohromný obdiv a pochvalu! On by totiž snadno mohl říkat, že má dar uzdravovat. …co mám, to ti dám! Mám dar dávat zdraví a tak ti zdraví daruji. A ono něco pravdy by na tom bylo! Tohle nebyl jediný mocný čin, který Petr vykonal. Snadno by ho to tedy mohlo svést k pýše na vlastní schopnosti. Ale chvála Bohu, Petr je dobrý křesťan, věrný Ježíšův učedník. Ví, že by to byla taková divná polopravda. Ví jak je to doopravdy, jak to říct, aby to byla pravda celá.

Představme si tu scénu. Ochrnutý je uzdraven a poskakuje za Petrem a Janem Šalomounovým sloupořadím. Lidé se sbíhají, poznávají ho a pochopitelně se jejich první zájem obrací k Janovi a Petrovi. Ale sledujme toho uzdraveného – on je mnohem moudřejší, než ti lidé! Co dělá? Vešel s nimi do chrámu, chodil, skákal radostí a chválil Boha. A všichni ho viděli, jak chodí a chválí Boha. Jenže lidé, místo aby spolu s ním chválili Boha, tak vejrají na Petra s Janem. A ejhle, to je jádro pudla, to je zakopaný pes, to je bludný kořen, o který mnozí zakopnou. Lidé se koukají na apoštoly – a proto nechápou, co se děje. Myslí si, že mezi ně přišli úžasní lidé, zázrační divotvůrci. Lidé, kteří mají dar uzdravovat.

Petr obrací jejich pohled tím správným směrem, tedy na Ježíše. Od daru k tomu, kdo mu tento dar dal. Není to tak, že by apoštolové měli nějakou zvláštní moc komnat zázraky, ale že Bůh působí zázraky. Není to tak, že by mohl člověk svými akty zbožnosti Pána Boha k něčemu donutit, ale že zbožného Petra si Bůh v tu chvíli použil a zázrak skrze něj vykonal. Tohle je to podstatné, takto to Petr naprosto správně pochopil a takto se to snaží lidem podat.

Skrze Petra jedná Bůh. Petr to ví a ochrnutý to poznal také. To, že skrze Petra jedná Bůh, to je něco, co si z toho příběhu zapamatujme a to hned dvojitě. Jak z pohledu Petrova, který vidí, že skrze něj jedná Bůh a tak nijak nepovyšuje sebe, tak z pohledu onoho ochrnutého, který vidí, že skrze Petra jedná Bůh a tak Boha chválí. To je to podstatné! Abychom hledali Boží dílo ve svých životech i v životech druhých. Když ve svých životech najdeme nějakou tu „hřivnu“, „talent“, nějaké obdarování, schopnost, ta abychom sami nezpychli, ale děkovali Pánu Bohu, že nám tuto vlastnost dal. Právě tak, když se s někým takovým setkáme vedle sebe. Opět je to příležitost k tomu, abychom Pána Boha chválili, že v tomto světě své dobré dary dává.

Jestliže tohle budeme dělat, otevírá se nám prostor ke svědectví o Bohu světu kolem nás. To je pořád ten Petr, který se nezastavil na tom, že má schopnost uzdravovat nemocné, ale stále byl schopen mluvit o tom, kdo mu tuto schopnost dává. Začal lidem vyprávět o Pánu Ježíši, o jeho smrti a vzkříšení, začal lidem mluvit o tom že by se i oni měli změnit a v Pána Ježíše uvěřit. A stalo se to, že na základě tohoto Petrova svědectví mnozí lidé uvěřili a přidali se k církvi. Ta biblická kniha, ze které jsme si přběh četli, se sice jmenuje „Skutky apoštolů“, ale dost dobře bychom ji mohli přejmenovat na „skutky Ježíšovy“, nebo „skutky Boží konané skrze apoštoly“ a bylo by to mnohem přesnější.

Nepropadněme pýše, když dokážeme něco, co někdo jiný nedokáže. My to přece víme, že žijeme z Boží milosti a že z této milosti máme ty které dobré vlastnosti či schopnosti. Nepropadněme obdivu k člověku, když něco, co někdo jiný nedokáže, tak dokáže on. Jde přece o skutky Boží, které Bůh koná skrze lidi v tomto světě. Bylo to už v tom 106. žalmu na začátku bohoslužeb, že je potřeba Pána Boha chválit za divy které koná. Nejde o to, že je konal skrze Mojžíše či koho jiného. Jde prostě o Pána Boha, o jeho dílo. I do našeho života může Bůh vstoupit. I my se můžeme ocitnout třeba na straně onoho mrzáka a Bůh v našem životě něco uzdraví, napraví, zachrání. Nebo se ocitneme na straně apoštola Petra a někomu přineseme do života radost a pokoj. Tady vůbec nemusí jít o tělesné uzdravení nějakého toho neduhu. Ono říct někomu něco pěkného je často mnohem důležitější.

Takovýto způsob života, život ve vděčnosti Bohu za všechno dobré, které přijímáme i dáváme, to člověka dál proměňuje. A řekl bych, že z těch věcí, které člověku umožňují duchovní růst, tak právě chvály a oslava Boha patří k tomu nejúčinnějšímu.

Amen.