Sk 5,38b–39a

Písně: 23, 176, 663, 467, 549, 606

Introit: Ž 23
Čtení: Sk 5,27–42
Text: Sk 5,38b–39a
Poslání: 1K 6,11b–12

Milí bratři a sestry,

budeme se dnes zamýšlet na touto Gamalielovou radou. Nakolik je to rada rozumná, nakolik si z ní můžeme brát příklad, nakolik je použitelná pro nás. Vykladači obecně Gamaliele za tuto radu chválí. Problém této chvály ovšem je, že vykladači jsou křesťané a toto Gamalielovo rozhodnutí právě křesťanům velmi usnadnilo život. Gamaliel v tu chvíli kopal za nás a ne za „židovský establishment“, který tam zrovna válcuje apoštola Petra a jeho přátele. My jsme ti dobří, oni jsou ti špatní. Už to je příjemný pocit. A ejhle, máme navíc ještě mezi těmi špatnými jakousi pátou kolonu a to na dobrém pocitu ještě přidá.

Jasně, že tohle by bylo hrubé zjednodušení, ale přece jen ukazuje právě tím směrem, kvůli kterému Lukáš tuhle repliku zapsal. Lukášovo podání chce ukázat, že ta vznikající křesťanská komunita je vlastně hrozně fajn. Nejen, že tu je od Boha a že je součástí Božího plánu, jak přinést tomuto světu požehnání, ale že už když se nad ní člověk zamyslí, tak těm křesťanům může dát zapravdu. A i kdyby ne úplně zapravdu, tak rozhodně není důvod je pronásledovat! Jen se koukněte – i vážený rabi Gamaliel je proti násilnému řešení. A Gamaliel byla tehdy autorita. Učitel zákona, kterého si vážil všechen lid slyšeli jsme o něm v prvním čtení a je to hodnocení naprosto přiměřené.

Představoval školu svého dědečka rabi Hilela. Toho smířlivého a laskavého Hilela. Podstatnou část Talmudu tvoří právě Hilelova snaha o vyrovnávání přísného, strohého a doslovného chápání židovských zásad druhého velkého učitele této doby, rabi Šamaje. Rabi Hilel představuje přístup tolerantní a orientovaný na co možná mírný, lidský výklad toho, co je sáno v Písmu i všemožných dalších „paragrafů“ určujících tehdejší židovské majetkové, civilní i trestní právo, zvyky každodenního života a tak. Rabi Hilel přístupný rozhovoru s pohany, snažící se chápat lidské problémy a vycházet jim vstříc, je nejen lépe hodnocen v Talmudu, ale pro nás je v tuto chvíli důležitý jeho vnuk a následovník tohoto přístupu Gamaliel, který brání použití násilí při potírání prvních křesťanů. Nechte tyto lidi … je-li toto dílo z lidí, rozpadne se samo; pochází-li z Boha, nebudete moci ty lidi vyhubit – nechcete přece bojovat proti Bohu. Nezapomínejme, že tuto větu pronáší oficiální židovský představitel a to ve společnosti lidí, kteří se postarali o Ježíšovu likvidaci. O to vzácnější je to věta. Osobně by mne celkem zajímalo, jak se ji Lukáš dozvěděl, vzhledem k tomu, že v době, kdy ji Gamaliel řekl, tak byli apoštolové za dveřmi. Nu třeba jim to řekli při bičování…

Mnohem zásadnější otázka ale zní, kam až se s takovýmto přístupem dá dojít? Co všechno můžeme prostě nechat být a čekat, jestli je to záměr z lidí a rozpadne se, nebo je to naplňování Boží vůle a bylo by chybou se proti tomu stavět? Když jsem dumal nad nějakými příklady v historicky nedávné době, tak prvním příkladem, který mne napadl, bylo německé křesťanství po nástupu Adolfa Hitlera.

Hodně mne k tomu navedly ty dva příklady, které uvádí rabi Gamaliel. Theudas či Juda Galilejský byli zlikvidování zcela nenábožensky meči a kopími římských legionářů. Obdobně hitlerovské Německo. Jenže se na ty příběhy podívejme podrobněji! Theudas, který (jak popisuje i Flavius) vyvedl velké množství lidí i s majetkem k Jordánu Tvrdil o sobě, že je prorok a že na jeho slovo se řeka rozdělí a oni projdou suchou nohou. Místodržící – toho času jakýsi Fadus – nečekal, co z toho vyleze a poslal tam oddíl jezdců. Ti část pobili, část zajali, mezi zajatými pak byl i Theudas. Tomu usekli hlavu a přinesli ji do Jeruzaléma. Hnutí zaniklo.

Ve dnech sčítání lidu, tedy ve dnech vytváření daňového soupisu obyvatelstva, povstal jakýsi Juda z galilejského městečka Gamaly. Říkal, že platit daně je výraz podrobení se a uznání Římanů jako pánů. Oni ale mají jediného Pána a tím je Bůh a proto že se daně platit nemají. Konsul Quirinius se postaral o to, že u neřekl nic. I toto hnutí po smrti svého vůdce zaniklo.

Hleďme, za oběmi vzpourami vidíme náboženské motivy a proto nás zajímá církev a její postoj. Měla církev zvolit tak říkajíc „gamalielovské řešení“? Nechte tyto lidi … je-li toto dílo z lidí, rozpadne se samo; pochází-li z Boha, nebudete moci ty lidi vyhubit – nechcete přece bojovat proti Bohu. Co by se stalo, kdyby nebylo Karla Bartha a Barmenských tezí z roku 1934 či papeže Pia XI. a jeho encykliky Mit brenneder Sorge z roku 1937 – to těžko soudit. Historie na otázky „co by se stalo, kdyby se stalo“ neodpovídá.

Možná proto pro nás bude mnohem srozumitelnější a případnější jiný příklad, totiž letniční hnutí v českých církvích. Zato zde máme množství příkladů, jak se tady u nás v českých zemích ta která církev, to které společenství vyrovnávalo s letničním probuzením před deseti dvaceti lety. Nechte tyto lidi … je-li toto dílo z lidí, rozpadne se samo; pochází-li z Boha, nebudete moci ty lidi vyhubit – nechcete přece bojovat proti Bohu. Někde se Gamaliel ke slovu dostal, často ne. Situace se totiž pár set let po Ježíšově smrti mění. Už tu nehraje roli nějaký „židovský establishment“, ve kterém rádi vidíme Gamaliele, ale „křesťanský establishment“, v němž jsou Gamalielové považování ze nepřiměřené smiřovače. Cožpak to jde, neozvat se proti kacířstvu v církvi? Proti tomu, co boří osvědčené a zažité pravdy? A to už jsme my, když nás lekají nové věci, nové nápady, nové formy. Když máme pocit, že to nadělá víc škody, než užitku. Cožpak to jde, neozvat se, když se ve jménu národa a rasy ubližuje lidem a říká se tomu křesťanství? Německá národní církev si určitě přísné odsouzení zaslouží. Ale můžeme na stejnou misku vah přihodit i letniční hnutí? Jak se měly zachovat církve a faráři, když se jim v kostelích začalo objevovat něco, co boří osvědčené a zažité pravdy? Když faráře na kazatelně i ostatní věřící v kostelních lavicích lekaly nové věci, nové nápady, nové formy? A v řadě neposlední – když měli pocit, že to nadělá víc škody, než užitku! Co s tím, když právě v Braníku vidíme, že ten pocit je falešný? Že to tak být dejme tomu může, ale rozhodně být nemusí! Kdy tedy volit gamalielovské řešení a kdy se tomu po vzoru Barthově či zmíněné papežské encykliky jasně postavit a říct, že takovým změnám je třeba rázně zatnout tipec?

Jako u většiny složitých otázek, tak ani tady nám nakonec nevyjde nějaké jednoduché jasné a jednoznačné pravidlo, podle kterého bychom to mohli sekat jak Baťa cvičky. To podstatné se ale po mém soudu ukáže, když se zamyslíme nad situací, ve které jsou apoštolové. Petr a spol. stojí proti veleradě v pozici slabých, nezajištěných, kteří se postavili instituci. Hledají „parrésii“, tedy svobodu. A hledají tuto svobodu proto, aby mohli svědčit o Kristu. Za to se modlí: Pane … dejž služebníkům svým mluviti slovo tvé svobodně a směle, překládají jejich modlitbu kraličtí (Sk 4,29). Ta motivace je důležitá! Apoštolové poznali svobodu v Kristu. Poznali, že Kristus je ten, který osvobozuje z pout tělesných, duševních i duchovních. Proto uzdravují nemocné, potěšují smutné a vedou k pokání hříšné. Teď jim jde o to, aby to mohli dělat svobodně, otevřeně, zjevně. To je pořád to jedno slovo „parrésia“ a pro mě je nezbytnou podmínkou pro volbu gamalielovského řešení. Otevřenost, zjevnost. Žádné skryté motivy.

Apoštolové poznali svobodu v Kristu. Tato vnitřní svoboda jim dá sílu ustát i bičování a pronásledování. Vnitřní svoboda, která přináší odvahu. Odlišujme ji ale důsledně od fanatismu, který touží po sebeprosazení. I ten může dát odvahu, ale má jiný cíl, totiž prosadit svoji vlastní osobu. Vnitřní svoboda je i svobodou od sebe sama, a proto může jít Petr i do rizika kázat evangelium židovské veleradě. Podtrhuji – evangelium! Petr neopomene mimo regulérního obvinění z Ježíšovy smrti (za to ti konkrétní lidé opravdu mohli!) také zmínit, že Ježíš byl vzkříšen a vstoupil na nebe. To ovšem nebylo nijak samoúčelné. Je to Boží spasitelné jednání, které má Izraeli přinést pokání a odpuštění hříchů. O Boha tu jde, o poslušnost Boží vůli. Lidské názory a postoje jsou druhotné. Z vězení byli zázračně vysvobozeni také proto, aby zvěstovali a ne proto, aby si zachránili svoji lidskou kůži. Oni to vědí a proto hned po opuštění vězení je opět vidíme v Chrámu, kde uzdravují, potěšují, káží.

Ve škole pana učitele Gamaliele se máme čemu naučit. Ostatně – je to škola, do které chodil apoštol Pavel a je to znát. Svoboda, která ale netouží prosazovat sebe, ale dává v první řadě prostor Kristu a jeho působení. Trpělivost, která čeká na ovoce toho kterého stromu, protože dobrý strom se pozná teprve podle toho ovoce. Tak to učil Pán Ježíš a apoštol Pavel k tomu dodává, že všechno máme zkoumat, promýšlet, kam to povede, snažit se odhadnout, jaké to ovoce bude, abychom se mohli přidržet toho dobrého (1Tes5,21). Jistě, že jsme svobodní a dovoleno je nám všechno, ale ono ne všechno prospívá a jsou věci, které člověka časem zotročí (1Kor 6,12). Svoboda zmizí. Zmizí „parrésia“, tedy otevřenost, svobodný prostor. Člověk je otrokem touhy po věcech, touhy po postavení, touhy prosazení sebe sama, touhy po moci či ukojení kdo ví jakých tužeb či potřeb… V tu chvíli je to někde, kde to být nemá a kdy nám Gamalielův přístup nepomůže, protože nejednáme v otevřeném svobodném prostoru. V tu chvíli proti nám stojí skryté motivy, nepřiznané touhy, tedy něco, s čím se Gamaliel nepotkal.

Tuto otevřenost tedy hledejme. Máme-li se vyrovnat s něčím, co je jiné a nepohodlné. Když něco začne bořit osvědčené a zažité pravdy. Když nás začnou lekat nové věci, nové názory, postoje, nápady, formy? A v řadě neposlední – když budeme mít pocit, že všechny tyhle novoty nadělají víc škody, než užitku – hledejme, o co tu jde? Hraje se tu otevřená férová hra? Je jasné, komu tu o co jde. Je to jasné všem, kteří v tom jsou namočeni?

Jestliže ne, pak opatrně s tím. Ale když si na tyto otázky odpovíme kladně, pak myslím, že gamalielovské řešení je dobré řešení. S klidným srdcem tomu nechme tu svobodu, kterou jsme i my dostali od Krista a kterou si my užíváme.

Amen.