Sk 6,1–7a

Písně: 164, „Tobě Pane dík“, 621, 446, 452

Introit: Ž 139,1–4
Čtení: Ex 18,5–27
Text: Sk 6,1–7a
Poslání: Tt 2,14–15

Milé děti, milí bratři a sestry,

to první, co by nás mohlo zarazit, je už prvních pár slov. V té době, kdy učedníků stále přibývalo… Zní to asi jako …za těch dávných časů, když rytíři bojovali na koních s dřevci… V době, kdy to Lukáš píše to už to tak zjevně není. Učedníků nepřibývá. To stojí zato mít na paměti, že už pamětníci těch prvních bouřlivých časů zažili i dobu výrazně klidnější. Jde o to, abychom každou dobu využili k tomu podstatnému. Abychom poznali, co je důležité. Situace se může měnit. Jen se podívejme, jak se ta situace po Letnicích měnila.

Nejprve zažila církev pronásledování z vnějšku. Apoštolové byli zavíráni do vězení, bičováni, pronásledováni… Ďábel se pokusil zastavit církev násilím. A apoštolové se modlili, aby dostali sílu obstát v této zkoušce. Aby to nevzdali a dál kázali evangelium. Přes všechny posměšky, zákazy i ubližování věděli, že proto tu jsou, aby lidé slyšeli o tom, že Ježíš Nazaretský vstal z mrtvých. Ježíš je Mesiáš! A lidé přicházeli, obraceli se k tomuto Mesiáši. Přijímali Ježíše jako svého Pána a nechávali se pokřtít. Církev byla něco zajímavého, lákavého. Lidé viděli, že je církev dobrá a chtěli do ní také patřit

Tak ďábel zkusil rozložit církev zevnitř. Ananiáš a Safira. V církvi se objevili lidé, kteří chtěli být zajímaví. Chtěli vypadat jako úžasní a skvělí lidé, kteří rozdali celý svůj majetek. Až by se profláklo, že jsou to podvodníci, hodilo by to velmi špatné světlo na všechny ostatní. Špatné historky se drží neskutečně dlouho. Jeden podvodník, který zneužije humanitární účely k tomu, aby z lidí vydyndal prachy, tak poničí pověst desítkám či stovkám kvalitních projektů. Lidé si řeknou, že to přece četli v novinách či dokonce prožili na vlastní kůži, že peníze, které dali na nějaký dobročinný účel, nakonec skončily v kapse nějakého podfukáře. Pošpinit pověst církve, to by byl velmi účinný tah, jak zpomalit ten stálý příliv lidí, kteří do církve přicházeli. Jenže ani tento pokus ďáblu nevyšel. Petr velice rychle rozpoznal, že Ananiáš a Safira jsou pokrytci, kteří si hrají na něco, co nejsou. Tvrdí, že prodali svůj majetek a všechny peníze odevzdávají církvi, ale ve skutečnosti si nějaké peníze skryli pro sebe. Nikdo je k ničemu nenutil! Nemuseli dávat vůbec nic, mohli přijít za apoštoly a darovat něco málo! Skrze jejich švindl chtěl ďábel pošpinit církev a zastavit kázání apoštolů – ale nepodařilo se mu to. Apoštolové dál zvěstovali evangelium, dál mluvili o tom, že Ježíš Nazaretský vstal z mrtvých. Že Ježíš je Mesiáš! A proto také lidé dál přicházeli, obraceli se k tomuto Mesiáši a nechávali se pokřtít. Církev neztratila svůj „kredit“, lidé chtěli k církvi patřit.

Tak zkusil třetí fígl – a to je to, o čem je řeč dneska. Zlo z vnějšku nezabralo. Zlo zevnitř nezabralo. Tak se ďábel pokouší křesťany rozptýlit. Zmást je. Najde něco, co je také dobré a tím nahradí to jediné důležité, proč tu církev je. Pokusí se vyměnit kázání evangelia za zásobování potřebných jídlem.

Tohle je moc záludný útok! Jeden chytrý pán řekl něco v tom smyslu, že „dobré je největší překážka ještě lepšího“. Když si o něčem řeknete, že to je vlastně dobré, tak se s tím spokojíte. Fajn, tohle zvládám – a už se dál nesnažíte to ještě víc vylepšit. Dávat lidem jídlo je dobré! Ani popel proti tomu, že lidé, kteří dávají najíst potřebným, dělají dobrou práci! Jenže tato dobrá práce může být na překážku práci ještě důležitější, totiž zvěstování evangelia.

Jen si to zkusme představit, jak by to mohlo dopadnout. Do kostela chodí lidé, kteří už několik dní nejedli Apoštol Petr přestane kázat a jde jim udělat něco k jídlu. Evangelista Matouš přestane psát evangelium, apoštol Pavel přestane psát své dopisy a Jan se vykašle na Zjevení. Je potřeba nakrájet chleba, oškrábat brambory uvařit polévku. Ostatní členové sboru míchají pomazánky, práce je spousta a hladových moc, na nějaké modlení není čas.

Apoštolové ale udělali něco naprosto úžasného a my si z nich můžeme dodnes brát příklad. vPředně sami neopustili to, co byl jejich úkol. Bohu se nebude líbit, jestliže my přestaneme kázat Boží slovo a budeme sloužit při stolech. Kdyby měli kvůli službě u stolů přestat zvěstovat evangelium, tak to by bylo moc špatné. Pán Ježíš je kdysi povolal – Petra, Ondřeje, Jakuba a Jan od rybářských sítí. Matouše z celnice. Šimona Zélotu z přepadového protiřímského oddílu. Pavla si za pár týdnů zastaví před Damaškem. Všechny tyhle lidi si Pán Ježíš povolal, aby zvěstovali evangelium. Aby lidem vyprávěli o Ježíši, o jeho smrti a zmrtvýchvstání. Aby lidem říkali, že Bůh má řešení pro všechny jejich problémy, potěšení do každého zármutku, naději do každé obavy z toho, co bude dál. Že to všechno je tak či onak skryto v Ježíši Kristu. V tom, co dělal, co říkal, co prožil. Když se nad tím člověk zamyslí, tak mu to nabídne nějaký nový pohled na to, co prožívá. Pohled, jakým se na to všechno dívá Bůh. A oni to dělali. Kázali, psali dopisy i sepisovali vzpomínky na to všechno, co s Pánem Ježíšem prožili – a tak to mělo být. Tak to bylo správné. Bylo by špatně, kdyby šli dělat něco jiného.

V téhle zkoušce tedy obstáli, nevyměnili jedno za druhé. Je tu ale ještě jiné pokušení. Doposud apoštolové dělali všechno. Oni byli ti hlavní, Když kdokoliv cokoliv potřeboval, šel s tím za nimi. Když někdo měl problémy, obavy či smutek, šel za nimi. Ale také když někdo prodal svůj dům, tak peníze přinesl apoštolům. Když byly nějaké spory, řešili to apoštolové. Cožpak by nestíhali i toto? Je to zas takový problém, aby se postarali ještě o ty vdovy, které nemluví aramejsky, ale řecky? Vypadá to, že už ne. Alespoň Petr tu situaci vidí tak, že by musel přestat kázat Boží slovo a pak teprve by mohl sloužit při stolech.

A teď si apoštolové uvědomili jednu tehdy naprosto nesamozřejmou věc – totiž, že Duch svatý povolává k různým službám. Vždycky to bude „diakonia“ – řecké slovíčko, které znamená službu. Někteří jsou pověřeni služnou slova, jiní službou u stolu.

Nám to dneska připadá docela samozřejmé, že nám tu funguje staršovstvo, ale tenkrát to bylo naprosto nečekané. Vzpomeňme si na Mojžíše z prvního čtení! Až teprve jeho tchán Jitro mu poradil, že nemusí všechno dělat sám, Že to není dobré ani pro něj, ale ani pro lidi. Mojžíš se zničí a stejně nemá šanci stihnout všechno. Lid pak na něj čekají nepředstavitelně dlouho. Moudrý tchán Mojžíšovi poradil, ať učí lidi znát Boží vůli. To je ten zásadní úkol, kvůli kterému si Mojžíše Pán Bůh vybral a na Sinaji ho k tomu vzdělal. Mojžíš má učit lidi, jak mají žít. Ale nemusí řešit všechno. Jednodušší věci mohou vyřešit jeho zástupci a teprve s těmi složitými budou chodit z ním. Mojžíš svého tchána uposlechl a učinil všechno, co řekl.Vybral schopné muže ze všeho Izraele a ustanovil je za představitele lidu, za správce nad tisíci, sty, padesáti a deseti. Ti soudili lid, kdykoli bylo třeba; obtížné záležitosti přednášeli Mojžíšovi a všechny menší záležitosti soudili sami.

Nám to dneska připadne jako dost samozřejmé řešení, ale takováto „delegace pravomocí“ znamenala přiznat, že tu vlastně nejsem zas tak úplně šéf. Že jsou věci, které nestíhám, kterým nerozumím. To vůbec nebylo jednoduché, když apoštolové doposud rozhodovali úplně o všem a najedno je to jinak.

Oni totiž pochopili, že to nejpodstatnější je, aby byla zajištěna ta nejdůležitější „diakonia“, tedy služba. Služba slova. Tomu je nutno podřídit i to, jestli budou o všem v církvi rozhodovat sami. Když vidí, že to je potřeba, tak se klidně vzdají části rozhodování, nechají to na Štěpána, Filipa, Prochora, Nikánora, Timóna, Parména a Mikuláše z Antiochie, aby se oni věnovali zase jiné „diakonii“ – službě stolu. Jsou to lidé o kterých se ví, že jsou „plní Ducha a moudrosti“, tedy lidé, kteří jsou ve sboru známí, na které bude spolehnutí, že tuto práci budou dělat poctivě. Jde koneckonců o to, aby skončila ta roztržka mezi řecky mluvícími a aramejsky mluvícími křesťany.

O většině z diakonů, jáhnů, nevíme nic, ale je příznačné, že všechny informace, které máme o Štěpánovi a Filipovi se týkají jejich kazatelské činnosti. Vypadá to, že vyřešili problém, který byl a také oni se vrhli na to, co bylo nejdůležitější – službu slova. Kážou, vykládají evangelium, křtí nové křesťany. I oni věnují svůj čas modlitbě a kázání slova. A tak, jako to bylo na začátku oddílu, tak stejnou myšlenkou je příběh zakončen: Slovo Boží se šířilo a počet učedníků v Jeruzalémě velmi rostl. Mně z toho vyplývá, že úkol modlit se a zvěstovat evangelium leží na každém křesťanovi. Jistě, že čas od čas i jako církev musíme řešit jiné problémy, ale základ je nezapomínat na modlitbu a mluvit s lidmi okolo sebe o své víře. Tak, jak se potkáváme s lidmi ve školách či kdekoliv jinde, tak máme možnost se za ně modlit a máme možnost s nimi mluvit o Pánu Ježíši.

Když této možnosti budeme využívat, tak můžeme mít naději, že Slovo Boží se bude šířit a počet učedníků velmi poroste i tady v Praze.

Amen.