Sk 8,26–40

Kázání křestní
Introit: Iz 53,1–12
Čtení: Sk 8,26–40

Bratří a sestry,

ve srovnání s jinými v Bibli je tohle možná dost nezajímavý příběh. No a co – prostě jeden černoch se nechal pokřtít. Kdyby to byl zástup černochů, tak jo. Nebo třeba nějaká akce! Ale tady nikde nesestupoval Duch svatý jako holubice, nezněl tu žádný hlas z nebe, nedošlo k žádnému zázraku či mocnému činu. Odehrálo se to na opuštěném místě, téměř beze svědků, křest samotný pak neměl ani žádné další mocné a zjevné důsledky. Dva hlavní protagonisté šli dál každý svou cestou, Filip pokračuje v kázání, dvořan se raduje a jede domů. Právě v tomhle je mi ale tento příběh blízký. Mluví o světě, který znám – o světě, ve kterém se nedějí na každém kroku zázraky. Tedy alespoň ne takové, které jsou tímto slovem běžně označovány.

Příběh se odehrává v době Velikonoc. Jeden takový pán vyrazil na svátky do Jeruzaléma. Je to správce pokladu, tedy něco jako ministr financí. Jistě si dokáže cestu zpříjemnit a asi ho netrápí, na kolik taková štrapáce přijde. Ale s jednou věcí nenadělá nic – že to je eunuch. Kleštěnec. Peníze a postavení jsou mu na nic, protože Mojžíšův zákon ho jasně vylučuje z Božího lidu. Jako takový nesmí do chrámu. Že i v takovém případě jel na Velikonoce do Jeruzaléma, to je úžasné. Ten člověk zjevně považoval za dost velkou hodnotu být ve společenství Božího lidu. Jasně – ne plně, ale aspoň něco! To stojí zato, být pohromadě s lidmi, kteří se na svět dívají stejně jako já.

A tenhle člověk teď jede domů. Čte si v Bibli. Když archeologové vyhrabali svitek Izajáše z té doby, byl to pruh, který měl na délku nějakých osm metrů. Jako bych viděl toho správce pokladů, jak sedí ve voze, svitek rozbalený na klíně a čte si. Předčítá sám sobě. Polohlasně. Nejen, že to byl běžný způsob čtení, ale hlavně si to dokážu sám moc dobře představit, tak vás v tuhle chvíli pozvu do dobového pozadí a tak trochu do svých představ. To, jak si představuji tohoto etiopského dvořana, bude hodně vycházet z toho, co je blízké mně samotnému.

Mám několik oblíbených knih, které jsem četl mnohokrát. Čas od času narazím na nějakou další a tak říkajíc ji „zařadím do seznamu“. Mohu je otevřít kdekoliv a číst si – a rád to dělám. Když můžu, čtu si je nahlas. Přehrávám si ty monology i rozhovory, které jsou tam zapsané. Často i vícekrát za sebou si takhle čtu a přehrávám oblíbené pasáže. Pak náhodně otáčím stránky a čtu. Ta jiná místa mě třeba tak neberou, ale nevadí, čtu je jako příjemné osvěžení.

A přesně takhle vidím toho dvořana. Čte si Izajáše. Svého oblíbeného Izajáše, své oblíbené místo. Šestapadesátá kapitola. To není ten „beránek vedený na porážku“! Ten je v třiapadesáté kapitole, tedy v rámci svitku tak o jeden sloupeček vlevo. To, co si tento cizinec a kleštěnec čte, zní takto (Iz 56,3–5): „Ať neříká nikdo z cizinců, kdo se připojil k Hospodinu: ‚Hospodin mě jistě odloučil od svého lidu.‘ Ať neříká kleštěnec: ‚Hle, jsem strom suchý.‘ Neboť toto praví Hospodin: ‚Kleštěncům, kteří dbají na mé dny odpočinku a volí to, co si přeji, kteří se pevně drží mé smlouvy, dám ve svém domě a na svých hradbách památník s jménem lepším než synů a dcer: Dám jim jméno věčné, jež nebude vymýceno.‘“ Jasně – Mojžíšův Zákon toho dvořana vylučuje z Božího lidu. Je to cizinec a kleštěnec. Ale všeho do času. I slova Mojžíšova Zákona mají jen omezenou platnost a tenhle Izajáš to věděl už před šesti sty lety, že i s ním, s cizincem, kleštěncem, má Hospodin nějaký plán. A tak si tak přeříkává tahleta slova a říká si, že tyhle Velikonoce tedy ještě ne, ale dost možná už ty příští oslaví v plném společenství Božího lidu. Je to vysoký státní úředník, tedy žádný mladíček. Starší pán, který takhle čeká už řadu let. Čeká, že se naplní jeho milované Hospodinovo slovo řečené skrze Izajáše. Že i on bude patřit k Božímu lidu a zákoníci a farizejové se na něj už nebudou koukat skrz prsty. Bude tam, kde ho budou brát takového, jaký je, protože on si svoji černou kůži nevybral a tu kastraci také ne – k takovýmto úřadům byli vybíráni chlapci z lepších rodin již od útlého dětství.

A jak tak jede, přeříkává si tahle potěšující slova, kouká na sloupeček vlevo, kouká na sloupeček vpravo, přeříkává si, co čte. A podél vozu už hodnou chvilku jde nějaký Filip. Aj – jak je důležité míti Filipa. A zvláště takového, který dokáže jít vedle nás, dokáže mlčet, když je čas mlčet a dokáže mluvit, když je čas mluvit. Je dobré mít Filipa, který tiše jde tímto světem a poslouchá, sleduje, co se děje, jak jde cvrkot. Je to křesťan, svého času úspěšný kazatel – ale dávno už nechrlí veršíčky a nesype moudra z rukávu. V poslušnosti Boží vůli jde světem a poslouchá, co lidi trápí. Poslouchá, co je svazuje a spoutává. Sleduje to, čemu lidé nerozumí. A když on rozumí, tak o tom s nimi mluví. Od toho místa zvěstuje Ježíše. Ten mouřenín se totiž ptá právě po něm. Co na tom, že to neví… To je docela běžné, že lidé hledají Krista, hledají živého Boha. Říkají, že hledají spravedlnost a právo, které se nebudou prosazovat násilím. Že hledají lásku, která nebude zároveň sobeckou snahou vlastnit. Že hledají svobodu, která zároveň nebude svévolí. Hledají Krista, protože on tohle nabízí a nenašel jsem nikoho jiného…

Tenhle mouřenín o Ježíši asi ještě neslyšel, a tak neví, o kom to prorok mluví: „Byly to naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal … domnívali jsme se, že je pokořen od Boha … Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni.“ My již tento text chápeme. Alespoň v mezích možností ho chápeme. Chápeme, že naše nevěrnosti, že to všechno, co nás dělilo od Boha, je smazáno. Že se bortí jakési hradby a otevírají nové cesty. Že se objevují nové možnosti a otevírají dosud netušené obzory. A co hlavně – tohle má zásadní důsledky i pro tento svět a pro vztahy mezi námi lidmi. Tohle najednou dochází tomu etiopskému dvořanovi. Řečeno s apoštolem Pavlem – hradba, která dělila žida a pohana, muže a ženu – prostě to, co dělilo lidi od lidí – i to je v Ježíši překonáno. Padla hradba, která dělí „cizince a našince“. A také hradba, která dělí na straně jedné zdravé a na straně druhé nemocné, postižené, zmrzačené. Pro něj tohle po léta znamenalo vyloučení z Božího lidu a najedou se dozvídá, že to padlo a on už do Božího lidu patří. Pro něj má Ježíš a křest ohromný význam, protože v něm najednou získává lidskou důstojnost.

Je to zlom v životě, nebo není…? Tak trochu ano a tak trochu ne. Ta hlavní změna se odehrála uvnitř onoho etiopského dvořana. Vnějšně se nezměnilo nic. Je to dál černoch, je to dál kleštěnec, dál správce pokladů etiopské královny. Zase nasedl do vozu a jede si dál svou cestou. Na první pohled se nic nezměnilo. Ale zároveň tento člověk vstoupil do svobody Božích dětí. Uvědomil si, že Pána Boha tyhle vnější věci tak nějak nezajímají. Barva kůže, rasa, bohatství, společenské postavení… že tyhle věci pro Pána Boha nejsou důležité – a tak už nemusí být důležité ani pro nás. Na formování vztahu mezi člověkem a Bohem, na formování vztahu mezi lidmi tohle nemá vliv. Přátelství, láska, pomoc potřebným – to přeci nesouvisí s barvou kůže. Otevřená brána do Božího království nijak nesouvisí s kolonkou „národnost“ v registru centrální evidence obyvatelstva. Věk, rasa, pohlaví, IQ… to jsou všechno ty vnější věci, které hrají roli v tomhle světě a věku. Ale křest před námi již tady a teď otevírá nový svět, kde platí jiné řády a věčnost, kde jsou jiná měřítka pro to, co je dobré a co je špatné.

Vůbec se nedivím, že se ten dvořan radoval! Zůstal na „své cestě“. Ale voda křtu odplavila balík těžkostí a starostí a on tou „svou cestou“ mohl jet o to šťastněji a spokojeněji. Uvědomil si, co je v jeho životě důležité a co není. Vnějšně se nezměnilo skoro nic, vnitřně to je změna zásadní. Už ví, že ho má Pán Bůh rád. Že právě tak jistě, jako po něm tekla voda při křtu, už není pod mocí hříchu a smrti a právě tak jistě získal nebeské občanství. Už v tuto chvíli je na Božích hradbách „památník s jménem lepším než synů a dcer … protože dostal jméno věčné, jež nebude vymýceno.“ Ještě ho čeká pár let zápasů. Práce sám na sobě. Hledání Boží vůle. Dělal to už dlouho a tak to pro něj není zas taková novinka. Teď už ale také ví, že na téhle dlouhé cestě světem a léta trvajícím hledání Boha byl sám Bohem nalezen a Bůh si ho ve svých rukou udrží. Ještě hodně toho v životě pozná, hodně toho získá – a hodně věcí se bude muset vzdát. Tak už to na tomhle světě a v těchto časech chodí. On ale křtem vstoupil do jiného světa a jiného času. Boží lásku a nebeské občanství, to mu už nikdo a nic nemůže vzít.

Amen.