Slepý učitel pravé zbožnosti Bartimaios

písně: 42, 610, 572, 176, 688, 578
introit: Ž 42,5–6
1. čtení: 2Sam 7,12–16
2. čtení: Mk 10,46–51
3. čtení: J 8,12b

Milí bratři a sestry,

projdeme si dnes ten Bartimaiův příběh. Jerišský slepý žebrák nám bude učitelem modlitby, učitelem vytrvalosti, učitelem učednictví… Je málo postav v Bibli, které by nám mohly být tak dobrým příkladem. My budeme moci přemýšlet, kde jsme v tom příběhu my. Proto se příběhy vypráví – abychom nemuseli všechno prožít na vlastní kůži, ale ve vyprávěném příběhu našli poučení, potěšení či napomenutí… Abychom rozpoznali, kdy se víc blížíme Bartimaiovi a kdy se víc podobáme komukoliv dalšímu v tom příběhu.

Bylo – nebylo, sedával takhle u cesty jerišský Bartimaios, slepý žebrák.

Jerišský Bartimaios, slepý žebrák. Čtyř slova a co slovo, to šlehnutí bičem. Pomyslná „startovací pozice“ tohoto pána je prachmizerná. Jerišský Bartimaios, slepý žebrák – o takového člověka by si jeden asi ani neopřel kolo…

Jerišský… Jericho nemá mezi pravověrnými židy dobrou pověst. Při jeho opravách byly v základech domů a hradeb nalezeny lidské kostry svědčící o pohanských obětech. Však Chíel Bételský vystavěl Jericho – na Abíramovi, svém prvorozeném, položil jeho základ a na Segúbovi, svém nejmladším, postavil jeho vrata podle Hospodinova slova, které ohlásil skrze Jozua, syna Núnova. (1Kr 16,34; Joz 6,2). Oáza zpohanštělého zbohatlického klidu, pro svou výhodnou příhraniční polohu ideálním místem pro život šéfa výběrčích daní, jistého Zachea. Projít snad, ale slušný žid si dvakrát rozmyslí, než by se tu zabydlel. Ale obchody tu frčí dobře a slepý žebrák u výpadovky na Jeruzalém má dobrou šanci zmírnit svoji bídu. Jak kdyby žebral na E55 u Dubí, v Ostravě na Stodolní, v Praze v Perlovce (či spíš na Karláku)…

Bartimaios. Syn Timaiův, syn Timotheův. Jeho táta měl řecké jméno… Zase nic, že by si kvůli tomu člověk trhal žíly, ale pravověrný žid varovně pozdvihne obočí. Jo Bar-Timaios…! Jen další kamínek do mozaiky obrazu života člověka, který rozhodně nebude dáván za příklad mládeži. Když by někdo byl za druhé světové války syn Adolfův z Berlína, v osmašedesátém syn Leonidův z Moskvy, dnes syn Mohamedův z Kábulu, pro některé syn Mirka z Bechyně a pro jiné syn Andreje z Bratislavy… Jasně, že nemůžeme za to, jaké jméno dali prarodiče rodičům… Ale život to zkomplikovat může. Pravověrný žid se jistým podezřením bude dívat na Bartimaia, protože už podle jména nebude z žádné slušné rodiny.

A navíc je to slepec. Potřeba najít si nějaké vysvětlení lidského utrpení vede často k uchvátaným a zcestným soudům. „Kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám, nebo jeho rodiče?“ ptali se učedníci Pána Ježíše, když se potkali s jiným slepcem (J 9,2). Ježíš musel vysvětlovat, že celý myšlenkový pochod hledající viníka je zcestný.

Nakonec vlastně to nejmenší zlo je, že žebrá. Jasně, že ho za to nikdo neobdivuje, ale žebrání není v tehdejší společnosti žádný zásadní hendikep. Nic moc jiného dělat nemůže a žebrota je legitimním způsobem obživy.

Jerišský Bartimaios, slepý žebrák, sedí u cesty, která vede z Jericha dál na jihozápad – do Jeruzaléma. Je jaro roku 33 po Kristu. Začal měsíc nisan, první měsíc židovského kalendáře. Každý žid už se těší, protože za týden budou všichni slavit největší svátek svého lidu – Pesach. Velikonoce. Oslavu vyjití z Egypta.

Svoboda… To slovo zní v uších každému. Tehdy přestali otročit pohanskému faraónovi a Rudým mořem prošli do svobody Božích dětí. Tady u Jericha pak překročili Jordán a zahájili obsazování, bojovali proti pohanům – až nakonec v čele země stanul král David a z Jeruzaléma vládl svobodnému království, které pak předal svému synovi. Každý by chtěl, aby se tento krásný čas svobody vrátil. Svobodné Davidovo království. Kdy už přijde ten zaslíbený syn Davidův, kterému bude Bůh Otcem a jehož království a trůn Bůh upevní navěky?! (2Sam 7,12n) Ach – opět skákat radostí, tak jak hudba hrála! Ne pod nadvládou Římanů, ale ve svobodné zemi se opět v čele zástupu vydat k Božímu domu. Prožívat tu euforii, když zvučně plesal a vzdával chválu hlučící dav, když slavil svátek. (Ž 42,5)

Ze všech stran se do Jeruzaléma jako větší či menší říčky stékají proudy poutníků, aby mohli oslavit Velikonoce v městě Davidově, v Jeruzalémě. Stovky, tisíce, statisíce židovských poutníků z celého světa nelitují času a peněz, aby Hod beránka slavili právě zde.

V zástupu zbožných poutníků se k Jeruzalému se svojí skupinkou učedníků blíží od severovýchodu i Pán Ježíš. Je rok 33. Pán Ježíš ví, že o těchto Velikonocích jeho příběh vyvrcholí. Za ty tři a půl roku prochodil Svatou zemi křížem krážem a kázal evangelium. Ježíš Nazaretský, to už není jen tak jeden z mnoha poutníků. Je celebrita, kterou dávno chtěl vidět i židovský král Herodes Agrippa – jen je mu to jaksi žinantní, aby se jako král hnal za nějakým rabínem. Ježíše Nazaretského předchází pověst proroka mocného slovem i skutkem před Bohem i přede vším lidem. Nejen to. Mnozí doufají, že on je ten, který má vykoupit Izrael (Lk 24,19-21). Teď prošel Jerichem a má před sebou posledních 25 kilometrů stoupání do kopce k Jeruzalému. A Bartimaios uslyšel, že tenhle Ježíš Nazaretský jde kolem.

Zjevně o něm neslyšel poprvé. Ježíš Nazaretský. Galilejský rabbi, kterého provází pověst divotvůrce. Muže Božího. Někoho, kdo v Izraeli koná dílo Hospodinovo. V jerišském Bartimaiovi, slepém žebrákovi, roste víra. Pevné přesvědčení, že to, co zažívá, ještě není konec. Víra je odvaha postavit se osudu. Víra jako odvaha člověka s mizernou minulostí i přítomností čekat dobrou budoucnost. Okolo jde přece Ježíš Nazaretský. S ním je možno žít navzdory všemu dalšímu. Blbému bydlišti, blbému původu, blbému společenskému postavení daném blbou slepotou. Víra dává odvahu i sílu to pořád ještě nevzdat. „Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“

„Ježíši, Synu Davidův… Ten chlapík ví víc, než by se na první pohled zdálo. Syn Davidův – už neukazuje jen na nějakého uzdravovatele, ale přímo na toho, který má vykoupit Izrael! To je označení pro Spasitele! Jestliže je pro Bartimaia Ježíš Nazaretský „Syn Davidův“, tak v něm vidí toho zaslíbeného krále, který si jde do Jeruzaléma pro Davidovu korunu a ujme se vlády nad Božím lidem! Božího krále! Bartimaios v tomto očekávání není sám. Jen jeden den cesty dělí Ježíše Nazaretského od okamžiku, kdy pojede na oslátku a mohutný zástup bude prostírat na cestu své pláště, jiní budou odsekávat ratolesti stromů a stlát je na cestu a zástupy budou volat: „Hosanna Synu Davidovu! Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově!“ (Mt 21,8-9) Pán Ježíš působí již více než tři roky, tak to by bylo, aby lidem nezačalo docházet, že tady jde o víc, než že se vyskytl obzvlášť výkonný lidový léčitel.

Jenže… jestliže je tu tak vznešený pán, jestliže jde kolem nástupce trůnu v davidovské linii, jestliže jde okolo Mesiáš – co si může člověk nárokovat? Ježíš Nazaretský, Syn Davidův – ten není nikomu nic povinován. Rozhodně ne slepému žebrákovi u cesty. Žebrák si na nikom nemůže nic vynutit a na tak vznešeném pánovi už vůbec ne. Může jen prosit: „Smiluj se nade mnou!“ A tak prosí. Křičí, aby si ho všiml, ale to, co křičí je prosba o milosrdenství. Oslovit Krále a Mesiáše není jen tak, ale v Bartimaiovi roste víra, která zahání strach. Jestliže jde okolo Syn Davidův, tak to, co zažívá, skutečně nemusí být konec. Se Synem Davidovým je možné postavit se osudu a mít odvahu i s mizernou minulostí i přítomností čekat dobrou budoucnost. Stojí to a padá ale s tím, že se Ježíš Nazaretský, Syn Davidův, slituje. „Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“

Jenže… vždyť to víme – „Syn Davidův“ – to v sobě nese až příliš jasné politické souvislosti. Syn Davidův znamená někdo proti Římu a proti potomkům Heroda, co jdou Římu kolaborantsky na ruku. Jenže – tedy jsme v Jerichu. Tady bydlí Zacheus, tedy zde sídlí římská daňová správa! Tady může být udavač každý druhý! Myšlenka, že se Ježíš Nazaretský, Syn Davidův, ujme vlády, vyžene římské okupanty a obnoví Davidův svobodný stát Izrael – to smrdí průšvihem! Vzbudit v Římanech byť jen letmý dojem, že se snad připravuje povstání, když přímo v oblasti operuje III. legie Galica, VI. legie Ferrata, X. legie Fretensis a během málo dní tu mohou být další desetitisíce římských vojáků z Egypta a Malé Asie? I kdyby se nakonec ukázalo, že Ježíš není Mesiáš, tak tohle „synu Davidův!“ je hraní si s ohněm na sudu střelného prachu! Obavy to nejsou liché – za třicet let takto skončí první válka židovská. Slepého Bartimaia mnozí napomínal, aby mlčel.

Ono, i kdyby si ale člověk odmyslel možné politické souvislosti, tak prostě ukřičený slepý žebrák u cesty prostě trapně narušuje zbožnou atmosféru poutníkům, kteří jdou do Jeruzaléma na svátky. Jeden by se chtěl zbožně soustředit na blížící se oslavy Velikonoc – a do toho tenhle křikloun. I bez politiky by Bartimaia mnozí napomínal, aby mlčel. Prostě ruší.

To se tak stává, že někdo by se chtěl dostat za Ježíšem, ale brání mu ti, kteří Ježíše obklopují – a mají k tomu nějaký naprosto logický důvod. I kdyby tu nebyly politické obavy, tak učedníci a zbožné zástupy okolo Ježíše mají své představy o náboženské pouti do Jeruzaléma. Do takových představ žádný ukřičený slepý žebrák nepatří. Jako tam nepatřily děti, jako tam nepatřil Zacheus v Jerichu, jako tam nepatřili další celníci a jiní hříšníci. Církev si okolo Ježíše staví pomyslnou hradbu a hlídá si ho jen a jen pro sebe. Dějiny církve jsou plné takových ostudných příběhů, kdy byli lidé hledající Boha odrazeni od tohoto hledání lidmi, kteří si mysleli, že mají na Boha a na pravdu patent.

On však tím více křičel: „Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ Bartimaios se ale nedá odradit, protože on doopravdy věří. Tady jde okolo Ježíš Nazaretský, Syn Davidův, takže ať se děje cokoliv, všechno se ještě dá změnit. S ním je možno žít navzdory všemu dalšímu. Blbému bydlišti, blbému původu, blbému společenskému postavení daném blbou slepotou – i navzdory blbcům okolo Ježíše. Kdo věří Ježíši a ne církvi, tak i při tom tristním pohledu na církev dokáže křičet: „Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“. Tak to má být, protože Ježíš stojí právě o ty, kteří jsou někde na chvostu obecné pozornosti a zájmu. Mnohdy právě natruc těm váženým a důstojným a spravedlivým, dobrým a spasitelným, kteří si na Ježíše dělají majetnický nárok, tak Ježíš ve svém okolí napořád vítá ty děti, celníky, prostitutky, malomocné – a teď tohoto uřvaného slepce. Ty, kteří si nic nemohou zasloužit, ale můžou se spolehnout na to, že on o ně Ježíš stojí. Proto se Ježíš zastavil a řekl: „Zavolejte ho!“

Fakt o nás stojí. O každého. Jen je dobré si pořád s Bartimaiem připomínat, že to je projev Ježíšova smilování se. Smilovává se nad námi, a proto za ním smíme jít. I ti vážení, důstojní a spravedliví, dobří a spasitelní, se musí chytit za rypák a přijmout, že není nikdo, o koho by Pán Ježíš nestál. Byť je to někdo, kdo se jim zrovna nezamlouvá. Pán Ježíš stojí o každého – a je výhradně a jen náš problém, pokud my nestojíme o něj.

Ta banda okolo Pána Ježíše se za nos chytla a povzbuzují Bartimaia. „Vzchop se, vstaň, volá tě!“ Můžeme mít naději i pro církev. I v to můžeme věřit, že církev nakonec pochopí, čím odrazuje lidi od Ježíše Nazaretského. Kde je překážkou. Kde umlčuje hlas těch, kteří k Ježíši volají. Můžeme věřit, že i zkažená a sebestředná církev se může napravit a stát se nástrojem, který k Ježíši lidi přivádí. Kde se církev řídí Ježíšovou vůli, tam dokáže povzbudit hledající, a říct jim, aby se vzchopili a šli, protože i je Pán Ježíš volá.

Bartimaios jde. Odhodil plášť, který měl rozprostřený na klíně i s nastřádanými mincemi. Opouští svůj starý svět a nechává ho ležet za sebou. Jde za hlasem Ježíše Nazaretského, o kterém dobře vyznal, že to je Syn Davidův. Slepý žebrák ze zpohanštělého města jde na audienci k židovskému králi. Co vlastně chce? Co je jeho největší životní bolestí. A s tím zároveň platí – co je tím, o čem věří, že mu s tím Ježíš Nazaretský může pomoci?! Co mu říká jeho víra? Podle jeho víry se totiž stane! Uvěřil, že mu Pán Ježíš může vrátit zrak. Tato víra nebyla zklamána – a dostal více, než žádal. Hned prohlédl a šel tou cestou za ním…

Bartimaios je poslední uzdraveným v Ježíšově příběhu – a dost možná poslední učedník. Prohlédl a šel tou cestou za ním… Neopouští Ježíše. Připojuje se k zástupu a pokračuje s Ježíšem do Jeruzaléma. Přijmout od Pána Ježíše pomoc dokázali mnozí. Bartimaios je jedním z mála, který pochopil, že je potřeba nejen přijmout uzdravení, ale i následovat dárce. Se zrakem tělesným získal i zrak duchovní. O tomto Ježíši, který mu pomohl, chce vědět víc. Bartimaios nás zahanbuje, když přijímáme Boží požehnání a dobré Boží dary, ale víc se o Boha nezajímáme. Bartimaios nás učí, abychom za darem viděli dárce, který nám chce dát víc než jen pomoc tady a teď. Těm, co ho následují, tak dává život věčný.

Amen.