Slovo (+ ustanovení staršovstva)

písně: 106, 714, 679, 578, (VP: 759, 380, 510), 384, 38, 418
1. čtení: Mt 21,28–32
kázání: Žd 4,12–16
poslání: Mt 5,13–16

Milí bratři a sestry,

jako lidi se beze slov těžko obejdeme. Recitujeme básně, čteme zprávy, glosy, romány, vyprávíme vtipy, nebo třeba slovy pověřujeme – dneska jsme ustanovili starší vašeho sboru.

Jsou ale situace kdy nám „slovo“ vypadne. Nemůžeme si vzpomenout! Ta díra se zdá nepřekročitelná. Účastníci se snaží pomoci, soucítí s námi, napovídají, až po čase slovo takřka z milosti naskočí.

Náš dnešní list – list Židům – je svým slovníkem složitý. Těžko srozumitelný, ale má svou logiku a vlastně nakonec i docela srozumitelnou.

Bůh, který stvořil svět a člověka v něm, tvořil slovem. „Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků; 2 v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil i věky.“ Tak začíná tento list. A klade tak před nás slovo/a zcela neobvyklá a nečekaná. Slovo, které má vyplnit jednu zcela specifickou mezeru. Mezeru mezi Bohem a člověkem. Tu mezeru nebyl nikdo sto zaplnit. Žádné slovo tam nepasovalo. Jako by tam byla nepřekročitelná propast. Jediný, kdo ji mohl překonat, byl Bůh. Člověk ne. Z naší strany je to příliš příkré. V té tehdejší představě a možná i částečně dnešní Bůh mohl přijít a začít účtovat. Kdykoliv. Člověk se mohl jen dívat a bát. Kdy přijde? A přijde s ním i trest? To nezní moc bezpečně.

Ten autor listu Židům si dá v těch několika verších obrovskou práci, aby představil, že Boží slovo pronikne přesně k tomu místu, kde se odehrává život (něco jako tomograf, který prosvítí a rozřeže lidské tělo, aby odhalil, kde je nějaká nemoc). Jde tam, kde začíná duch a končí duše, kde se odlupuje myšlenka od možnosti myslet, do samého centra života. Kde morek předává živiny kostem a celému tělu. Ten dávný autor ví, že Bohu není nic skryté. Že přichází svým slovem tam na rozhraní, tam, kde se skutečně začíná něco tvořit, a právě tam začíná působit svým slovem a dohlédne svýma očima až tam na začátek.

Když člověk slyší o takovém Bohu padá na něj hrůza. Bůh, který vidí všechno, takový Bůh je konec, působí zástavu srdce. Takový Bůh nedává žádný prostor pro svobodu člověka… Takový Bůh si snadno udělá list našich provinění, aby přišel účtovat.

Z velké míry i člověk Ježíšovy doby měl dvě možnosti, jak z toho ven. Rychle si takového Boha udobřit, anebo co nejrychleji vykopat ten rigol co nejširší a nejhlubší. Třeba ho Bůh nakonec nepřeskočí. Rigol ani ten udobřovací ale nikam nevede. Je-li Bůh opravdovým Bohem, nic ho nezastaví, a také nic nepotřebuje… má všechno. Co bychom mu mohli dát? Zazpívat pěknou píseň? Dát květinu? Postavit mu sochu, nebo důstojný kostel? V dějinách se toho zkoušelo dost.

Biblická zvěst o slovu živém spočívá v něčem ale zcela jiném…

Z toho našeho textu se o Bohu mluví jinak:

– Můžeme poznat, komu se budeme zodpovídat… Známe ho.

– Držíme se nějakého konkrétního vyznání. Nějak se v tom Božím slově vyznáváme. Třeba, že se jmenuje Ježíš, a že je Bohu tak blízký, že mu rozumíme, jako by byl jeho syn.

– A nejen to. My víme, že zakusil všechna pokušení tohoto světa, právě tak jako je zakoušíme i my. V tom nám je podobný. Jen v jedné věci ne. S těmi pokušeními si poradil. Autor listů říká, že si s nimi poradil dokonale.

A právě tak tu mezeru Bůh mezi sebou a člověkem vyplnil. Právě tak nalezl způsob, jak nám lidem říct, nemusíte se mě bát.

Ježíš se stal knězem, průvodcem po lávce života k Bohu.

Slovo, které Bůh promluvil, se vyjádřilo jako milost – přízeň Boží a je tu někdo, kdo v tom slově umí chodit. A nejen to. Náš průvodce je schopný soucítit s námi, neboť naše slabosti zná. Byl a je tu s námi.

Zná, co jsme v životě pokazili, zná, jaké kostlivce schováváme, ví, jak ničíme tuhle planetu, ví, jak jsme pro peníze ochotni odrbávat ještě větší chudáky, než jsme my sami. Zná naši lhostejnost, chudobu ducha, pýchu i lenost, naši nekonečně vyvěrající schopnost omluvit si vlastní chování. A přesto je to Bůh, který skrze Krista, skrze jeho narození, život, smrt a vzkříšení říká něco jiného, než jsi zatracen, ale jsi v mé přízni. Dávám ti na to své slovo!

Dávám ti na tvou cestu životem průvodce, velekněze, který vyzývá: Přistupte! Přistupte ve zcela jiném stavu než doposud. Ve stavu radostné důvěry.

Teď je totiž čas příhodný. Čas milosti a milosrdenství. Lepší čas na změnu už nepřijde. Lepší čas na přístup k Boží milosti už nebude.

Kde, kdo ale může říct, necítím se tak. Necítím se být dost vhodný. Je to také stránka našeho lidského údělu, nemůžeme si myslet, že máme hotovo, jak se sebou samými, tak s Bohem. Že už sami sebe i Jeho plně známe. Ať už se cítíme jakkoliv, jsme stále na cestě.

Milý branický sbore, milé nové staršovstvo, přijali jste úkol hledat vhodná slova pro váš sbor. Jste zváni naslouchat jednotlivcům i celému sboru. Hledat mezi proudy tu správnou cestu. Vhodně otevírat sbor světu a zároveň nacházet to živé mocné dvojsečné slovo v jádru evangelia. Jste také součástí církve. Církve, se kterou tu souhlasíte, a tu souhlasit nebudete. Chtěl bych vás vyzvat, abyste spíše než své slovo, hledali slovo Boží. Ale právě tahle věta v sobě ukrývá velkou potíž. Jak objevit právě to slovo Boží? Není to jen to moje slovo, které si tak rádo stoupá před to slovo Boží? Mé myšlení, má zkušenost, mé přání? Když se modlím o slovo Boží, nemodlím se přeci jen spíš o potvrzení mých slov, mých pohledů na svět?

To je ta naše lidská potíž, že přeci jen jsme v určité nejistotě. Nejistotě, jestli jednáme tak jak máme. Tohle břímě z nás nikdo nesejme, ale i když nesejme i listem Židům jsme přemlouváni nebojte se přistoupit. Chopit se úkolů, formulovat své myšlenky a řídit své jednání dle slova Božího. Když na vás přijde ona mezera, kdy si nebudete moci vybavit to správné Boží slovo, spolehněte se na Ježíše, velekněze mocného. Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh. Nenechte si vnutit představu, že jen na vás to všechno leží. Ne jste neseni, abyste vy nesli. Vy všichni braničtí buďte jednou částí těla Kristova.

Amen.