Spása a co je k ní potřeba

Introit: Ž 103,8–14
Čtení: Mt 4,1–11
Text: Ef 2,8–9
Poslání: Ř 8,38–38
Písně: 665, 642, 385, 324, 221, 350

Milí bratři a sestry,
zlé jazyky praví, že jsou vlastně jen dvě možná kázání. Luterské, tedy že nás má Pán Bůh rád, a kalvínské, tedy že na sebe máme být hodní. Když tento postřeh vezmu za bernou minci, tak dnes to bude luterské. Dne bude řeč o Boží milosti, o Boží lásce. Důvodů by se našlo víc, ten pro mne právě dnes nejpodstatnější je, že to byl základní důraz, který jsem vstřebával v době, kdy jsem seděl tam, co teď sedíte vy. Tedy konkrétně támhle z mého pohledu vlevo. Luterská kázání mého předchůdce na této kazatelně. Kázání o nezasloužené a nezasloužitelné milosti. O spasení, které není z nás, které není z našich skutků. O spasení, které dostáváme jako dárek a z radosti obdarovaných pak ledacos vyplývá. A to už si nechme na jindy, co z toho vyplývá, protože dnes to bude o tom, že spasení je něco, co dělá Bůh. Něco, co je naprosto nezávislé na našem jednání. Proto říkáme, že spasení je milost. Jsme spaseni milostí.

To je evangelium. Radostná zvěst. Osvobozující zvěst, že o svoje spasení se nemusíme bát, protože všechno, co je potřeba udělat, tak už dávno udělal Pán Bůh.

Kdyby záleželo byť jen maličko na nás, byl by dost možná důvod k obavám. Že jsme něco udělali málo. Že máme málo skutků milosrdenství. Že málo nebo špatně věříme. Že Pána Boha nebo lidi kolem sebe nemáme dost rádi.

Hele – je skvělé konat skutky milosrdenství. Je fajn hodně a co nejsprávněji věřit. A taky mít rád Pána Boha a lidi kolem sebe je fajn. To jsou skvělé věci – ale Boží láska k nám, dar spasení – to není odměna, kterou si tím vysloužíme. Když už, tak Boží láska a dar spasení jsou předpoklad pro naše skutky milosrdenství, pevnou a dobrou víru a lásku k Bohu i k lidem kolem sebe. Naše jednání je až důsledek Boží lásky, důsledek daru spásy. Když tento důsledek Boží lásky a daru spasení nějak provaříme, tak nebude nic hezkého, ale o Boží lásku a spásu nás to nepřipraví.

Jasně – kdyby spása byla odměnou za dobré skutky, bylo by to takové „motivačnější“. To jsme zase u rozdílu mezi Janem Křtitelem a Pánem Ježíšem. Jan Křtitel jde přes strach a funguje mu to. Z hrůzy z Božího soudu k němu vycházel celý Jeruzalém i Judsko a celé okolí Jordánu, vyznávali své hříchy a dávali se od něho v řece Jordánu křtít. Lidé se dávali na pokání, aby unikli před nadcházejícím hněvem. Ale takhle rozhodně nejedná Pán Ježíš. To není evangelium. Už s příchodem Pána Ježíše anděl říká: „Zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán…“ (L 2,10) Pán Ježíš nečeká, jako Jan, až se vzepřeme ďáblu a půjdeme na poušť, ale sám jde na poušť a sám bojuje s ďáblem.

Jistě, že takový přístup k lidem výrazně víc svádí k „laciné milosti“. Že lidé budou opovážlivě spoléhat na Boží milosrdenství. Hřešit s tím, že někde na pozadí jim běží „On si to Pán Bůh nějak ve svém nekonečném milosrdenství přebere…“ To vůbec není dobré! Ale pořád je to lepší, než opustit evangelium, zapomenout na Pána Ježíše a vrátit se k Janu Křtiteli a do světa Starého Zákona.

Tak si tuhle jistotu Boží lásky a daru spásy nenechme nikým sebrat. Současná doba moc nenahrává „jistotám“. Připadá mi, že ještě více, než když Bob Dylan skládal písničku „Časy se mění“, tak dnes platí, že co bylo včera, dneska není a zítra to může být ještě úplně jinak. Do nejistot všech lidských skutků, kterými se snažíme uspořádat tento svět, nechť nám zní zvěst apoštola Pavla, že ledacos z našich skutků je, ale spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků. Tváří v tvář všemu, co jsme kdy pokazili, je tato věta evangelium. Radostná zvěst o tom, že náš hřích Boží lásku neumenšil a na naše spasení vliv nemá.

Milostí jste spaseni… spasení není z vás, je to Boží dar. Spasení stojí na tom, že Bůh je věrný. Že když něco slibuje, tak to dodrží. Třeba když Pán Ježíš řekl (J 5,24): Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života. Slíbil to, tak to platí. Jasně, že my lidé máme špatné zkušenosti s lidským slibováním. Když si sáhneme do svědomí, a nemusíme nijak hluboko, tak víme, že ani naše vlastní sliby a závazky nebyly vždy dodrženy na 100 %. Ale Bůh není člověk. Když Ježíš řekne (J 6,37b): „Kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven!“ tak to prostě platí.

Právě tak platí jeho oběť na kříži. Opět to není nic, co bychom my mohli nějak ovlivnit. Tedy nejen klást si nějaké zásluhy (spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit), ale co je pro mne důležité především – ani si nelze myslet, že tuto oběť lze nějak umenšit či zrušit. Verš, který prý Jan Karafiát (autor Broučků) měl v každém svém kázání: Krev Kristova nás očišťuje od každého hříchu (1J 1,7). Od každého hříchu. Hříchy minulé, přítomné i budoucí – nic z toho nás nemůže odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu (Ř 8,39), jak napsal apoštol Pavel do Říma.

Boží láska prostě platí bez ohledu na to, jací jsme či nejsme. Je na to starozákonní příběh, který dobře známe. Židovské Velikonoce. Vyjití z Egypta. Pesach. To slovo „pesach“ znamená „přeskočení“. Ne, tedy, že by lidé nějak poskakovali! Poskakoval anděl. Anděl smrti si zaskákal. Poslední egyptská rána bylo pobití prvorozených. Anděl smrti procházel Egyptem a v každém domě zabil prvorozeného syna – ale když viděl dům označený krví beránka, tak ten dům přeskočil.

A teď pozor – zajímala ho jen krev beránka.

Nezajímalo ho, jestli za těmi dveřmi lidé něčemu věřili, nebo nevěřili. Nezajímalo ho, jestli jsou to slušní lidé, nebo těžcí hříšníci. Nezajímalo ho, jestli mají v pořádku své rodiny, jestli se pravidelně modlí, ba dokonce ho nezajímalo ani to, jestli věří v Boha. Stačila jen krev beránka. Tam, kde byla krev beránka, tam smrt neměla moc. Anděl smrti musel dům přeskočit. To je pesach, svátek přeskočení. Velikonoce. Velká noc, kdy prolitá krev beránka je mocnější než smrt i život, větší než andělé i mocnosti, přítomnost i budoucnost, větší, než jakákoliv moc, výšiny, hlubiny či co jiného v celém tvorstvu. Prolitá krev beránka, která svědčí o tom, že Boží láska k nám je silnější, než cokoliv co by nás snad mohlo napadnout.

Boží láska – ne naše věrnost, naše víra, naše spolehlivost, naše skutky. O těch dnes nebude valně řeč. Řeč je přece o našem spasení a to nestojí a nepadá s naší věrností, vírou, spolehlivostí či jakými dalšími skutky. Spasení není z nás. Začínali jsme velikonoční písní, jejíž poslední slova jsou „mocí Tvou smí hrob nás všech mít kamen odvalen“. Spasení není z nás, je to dar. Dar krve Beránka Božího, který snímá hříchy světa. Dar krve Ježíše Krista, na kterou se dívá Bůh. Jako by každému z nás říkal: „Jsi hříšník? Tohle téma prosím přeskočme, ano?“ Pesach – přeskočení. „Ať už máš strach nebo pochyby, já vidím krev svého Syna. Je Ti odpuštěno.“

K této jistotě Boží lásky se snaží Ježíš dovést lidi kolem sebe, když je učí rozpoznávat v Bohu milujícího Otce. Na toto rozpoznání pak navazují i apoštolové ve svých listech, protože to je zásadní. Dokud byl ve Starém Zákoně Bůh Pán, Soudce, Panovník, Vladař atd. – to všechno jsou obrazy, které vedou k poslušnosti, podřízenost. A především – k plnění příkazů. K dodržování zákona. Soudce vás nechá, když dodržujete zákony. Vladař ocení, když plníte jeho příkazy. A naopak – když zákony nedodržujete, soudce vás pošle do vězení, a když neplníte vladařovy příkazy, tak neuniknete vladařovu hněvu. U dobrého soudce a dobrého vladaře se pak očekává, že nebude hledět na své sympatie. Jestli vás soudce osobně rád má, nebo nemá – to přece v spravedlivém procesu nesmí hrát roli!

V rodině to ale takto nefunguje. Tam je to právě naopak. To, co drží rodinu pohromadě, není poslušnost, ale vztah. Láska. Naše děti nepřestaly být našimi dětmi v okamžiku, kdy si neuklidily pokoj, nebo přinesly pětku ze španělštiny. Všechny tyhle věci jsou až v druhé, třetí, či kdo ví v kolikáté řadě za rozpoznáním, že to jsou pořád naše děti.

Tohle nám chce připomenout Pán Ježíš, když mluví o Bohu jako Otci. Když nám tohle dojde, tak porozumíme tomu, že Boží lásku k nám nemůže zrušit lidský hřích. Učená teologie mluví o „vnitřním svědectví Ducha svatého“, ale nehledejme v tom nic jiného, než právě toto rozpoznání nekonečné Boží lásky k nám. Tam, kde dokážu nazvat Boha „Otcem“, tedy když se dokážu pomodlit Otčenáš, tak v tu chvíli zároveň vyznávám tento zcela osobní vtah s Bohem, ve kterém spoléhám na vztah, který on ke mně má. A až v druhé, třetí, či kdo ví kolikáté řadě bude rozpoznání, že Bůh má nějaké očekávání obdobné uklizenému pokoji a španělským slovíčkům.

Potud nic proti uklizeným pokojům a znalosti španělských slovíček. Vedle „vnitřního svědectví Ducha“ učení teologové hovoří i o „vnějším svědectví Ducha“, tedy o praktickém křesťanském životě. To, že rozpoznání Boží lásky, Boží milosti, má nějaký viditelný ohlas v mém životě. Snaha nehřešit. Což jde blbě a moudře píše apoštol Jan hned za těmi slovy o očištění Kristovou krví: Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe. (1J 1,8) Píše to křesťan Jan jiným křesťanům. On ví, že hřeší a ví, že čtenáři jeho listu také. A píše jim – vy hřešíte? Nedělejte to. Toto vám píšu, děti moje, abyste nehřešili. (1J2,1) Nedělejte to, nestojí to zato a samotné vás to bude mrzet. Tam, kde chybí vnější svědectví Ducha svatého, tedy skutky, tam vás pošťouchne vnitřní svědectví Ducha svatého skrze svědomí. Jan říká „hlas srdce“.

Vnitřní a vnější svědectví Ducha svatého – ale pozor, pořád je to „svědectví“. Jen svědectví. Nazývat Boha Otcem a žít jako křesťan – to není něco, co potřebujeme, abychom byli spaseni. Spaseni budeme i bez toho, protože spaseni jsme z Boží milosti. Spasení není z nás, je to Boží dar. Toto svědectví Ducha dostáváme, abychom si to uvědomili. Abychom si to připomněli. Abychom už tady v tomto světě nalezli pokoj, který Kristus zaslíbil a který dává.

Amen.