Svatodušní kázání: konfirmační + neřeš zítřek, ale věčnost

Písně, 574, Úžasná láska, 560, Hledejte, (VP: 368, 369; 759, 564, 284), 384, 578, 570
Introit Ez 36,25-27
čtení Gn 37 (1-36)
kázání: Mt 6,33-34
poslání: Tit 3,4-7

Hano, Šárko, Alžběto, Markét,

z příběhu vytáhnu zcela epizodní motiv – Josef má za úkol najít v Šekemu bratry, kteří pasou. Nenajde je – co dál? Mohl by to prostě zabalit a jít zase domů. Vykašlat se na problém, na který nevidí řešení a jít dělat něco jiného. A on ne – on tam bloudí po poli a hledá. Využije člověka, co je tam, aby získal nové informace, a když je získá, zařídí se podle nich a hledá dál.

Při rozhovoru se staršovstvem jste zmínily, že na konfirmačním cvičení pro vás byly důležité otázky, na které jste si hledaly odpovědi. Možnost se ptát. Vydržte se ptát. Vydržte v rozpoznání, že ještě nevíte všechno. Užil jsem si těch vašich otázek minimálně tak, jako vy. Jsem rád, že v Braníku konfirmace neprobíhá mezi 12-14 rokem života, jak to uvádí bohoslužebná Agenda naší církve. Tu a tam to bylo i s tou příručkou složitější, není dimenzovaná na váš věk. Ale vzhledem k vašemu věku to mohl být rozhovor a hledání. Ne školní výuka.

Poznal jsem, že máte rády Ježíše, že se poctivě modlíte a hledáte jeho vůli. Když vám k tomu vydrží ta touha dál růst, hledat odpovědi na další otázky, nacházet jinde to, co nenajdete na jednom místě (jako ten Josef, který nemohl najít bratry v Šekemu, ptal se, zjišťoval a pak je šel je hledat další den cesty do Dótanu) – nenapadá mne vůbec nic dalšího, co by po vás mohl ještě kdo chtít víc, aby vám mohlo být konfirmací potvrzeno, že jste dobré křesťanky na cestě do nebe.

*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*

Milí bratři a sestry,

budeme se dnes učit seřazovat si priority. Ježíšova výzva „hledání Božího království a spravedlnosti“ postavená do protikladu s „děláním si starostí o zítřek“. Tohle budeme promýšlet, abychom ve složitosti světa nalezli nějaké vodítko. Odpověď řeknu předem – ten trýček je v opuštění plánování na zítřek ve prospěch plánování na věčnost. Jakkoliv to zní paradoxně: plánování na zítřek nefunguje, ale plánování na věčnost – to smysl má.

Plánování na zítřek… Když to myslím dobře, připadá mi to dobré a vyvíjí se to dobře – dopadne to dobře? Když to někdo myslí zle a fakt už to vypadá hodně zle – dopadne to tedy špatně? Jak co, jak kdy… K tomuto rozpoznání složitosti světa nás na biblické hodině dovedl Jákobův syn Josef. Příběh, který jsem si pracovně nazval „všechno dobré je pro něco zlé“. V obrácené podobě to známe. Zhusta laciný pokus o útěchu, že všechno zlé je pro něco dobré. Někde to drhne. V jedné věci to ale uhodilo hřebíček na hlavičku: svět je složitý. Nedohlédneme všechny důsledky svého jednání a už vůbec ne všechny okolnosti. Kdo ví, jak co všechno dopadne. Nedělejte si tedy starosti o zítřek, zas tak moc ho neovlivníš. Chceš-li Boha pobavit, seznam ho se svými plány do budoucna.

Ježíšovo „Nedělejte si tedy starosti o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost na svém trápení.“ nám tedy říká, abychom nepanikařili. Nemá smysl se trápit a děsit tím, co bude zítra, za týden, za rok… Smysl to nemá, protože si těmi starostmi zatížím dnešek, který bych si vlastně jinak mohl smysluplně užít! Naplnit ho službou Božímu království a hledáním Boží spravedlnosti!

Pro pořádek – ten text nekritizuje jakékoliv plánování a promýšlení budoucnosti. Jasně, že dnešek má svoje aktuální výzvy, kterým je třeba se postavit a jasně, že to nějak souvisí se zítřkem a pozítřkem. Slovo „starost“ je tu spojeno s trápením. Nedělejte si starosti o zítřek… každý den má dost na svém trápení. Plánovat ano, trápit se ne. Má smysl se připravit na budoucnost, ale je potřeba si přiznat, že stejně starou belu víme, jak to všechno dopadne. Svět je složitý. Dobré se snadno zvrtne a ze zlého se dá vytěžit dobré. Snaha prospět se nakonec může ukázat jako průšvih a z krize můžeme vyjít posilněni. Dobře míněné kroky nakonec mohou ublížit a z problémů, které na nás dolehly, můžeme vytáhnout poznání, které by nám bez toho všeho bylo zcela skryto. Touto optikou jsme si prohlíželi příběh z dnešního prvního čtení.

Jákoba láska k Josefovi. Jistě je dobré, že má otec svého syna rád. Asi se dá pochopit i to, že mezi dvanácti dětmi má nějaké preference. Zvláště po dost zoufalém selhání některých z nich. Ale tady už to začíná být až moc. Jákobova starost o to, aby se jeho Jozífek měl jako v bavlnce, se mohla jevit jako prospěšná. Ale přinesla jen komplikace.

Dávné dilema školství, táborů, armády…: „Žalovat se nesmí, hlásit se musí!“ Hledání spravedlnosti se nemůže omezit jen na oslavu toho, co je dobré. Nemá se mlčet ke špatnosti a dávný židovský vykladač se domýšlí, že Josefovi bratři dělali věci zapovězené i pohanům, takže skutečně bylo záhodno je zastavit. Jenže tady to vypadá, že si Jákob svého syna přímo vychovává jako dozorce a informátora. To je horší, než kdyby Josef byl prostě jen žalobníček. Josef, který svůj pestrobarevný plášť dostává jako odznak své moci nad bratry, to je další kamínek do mozaiky dobře myšlených, ale poškozujících vztahů v rodině praotce Božího lidu. I jasné pojmenování hříchu hříchem potřebuje přiměřenou formu a kontext. Josef taky mohl své hlášení zlých skutků myslet sebelépe. Z třeba i dobrého úmyslu touhy po nápravě ale vyrostla zatvrzelost bratrů. Fakt, že mají pást v Šekemu, ale stejně táhnou ještě o dalších 20 kilometrů dál od otcova obydlí, můžeme dobře pochopit tak, že prostě jen chtějí být co nejdál od Josefova špiclování.

Josefovy sny. Jak krásné by bylo, kdyby k nám Bůh promlouval tak, že bychom dobře porozuměli. Kdybychom v hledání Božího království a spravedlnosti měli dar snů i jejich výkladu. Byly to skutečně prorocké sny! Zcela oprávněně můžeme v příběhu vidět Boha, který k Josefovi promlouvá skrze noční vidění a odhalující svoje plány. Můžeme vidět Boha, který bratrům i otcovi dává těmto snům naprosto přesně porozumět. Jenže právě proto, že tomu Josefova rodina dobře porozuměla, tak právě proto se tak vztekají! Tuším, že matka Tereza řekla: „Budeš-li mít úspěch, získáš pár falešných přátel a spoustu upřímných nepřátel.“

Josef takové situaci svým jednáním ale navíce ještě jde naproti. A on to třeba myslel dobře – neměli bychom přece mlčet tam, kde promluvil Bůh! Jenže nenáviděli ho pro jeho sny a pro jeho slova ještě víc. Nejen pro ty sny, pro jeho vyvolení, pro jeho zvláštní místo v Božích plánech, ale také pro jeho slova, tedy proto, jak to tady a teď podával.

Houpačka Josefova života pokračuje dál a věci na první pohled dobré – jako třeba Rubenova snaha zachránit Josefův život a vrátit ho k otci – vede k prodeji do otroctví. Smrt nemusí být vždycky to nejhorší a představa, že skončí někde v Egyptě jako „věc“, jako cosi, co se kupuje a prodává vydáno na milost a nemilost – těžko říct, jak moc byl Josef rád, že žije, když si představil postavení egyptského otroka.

Nechme teď Josefa Josefem. Pro dnešní kázání si z jeho příběhu stačí zapamatovat složitost světa. Nemožnost dlouhodobého plánování – a tím nesmyslnost trápení se budoucností. Nedělejte si tedy starosti o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost na svém trápení. Nepočítejte s tím, že dohlédnete o moc dál, než je dnešní večer. Zítřek přenese nové výzvy a nové perspektivy.

Rozhodovat se ale musíme. Při vší nejistotě, jestli dobře míněné dobře dopadne, i pochybnostech, jestli se se zlem dá ještě něco dělat, nám dnešek přináší svoje výzvy, kterým je třeba se postavit. Už víme, v čem je ten trýček nalezení správného postoje – nemyslet na zítřek, ale na věčnost.

Pán Ježíš svoji výzvu k hledání Božího království a spravedlnosti v protikladu ke starostem o zítřek použil v souvislosti velmi srozumitelné – jídlo a pití, oděv, ba i sám život… Jak bychom mohli kritizovat kohokoliv, kdo se o takové věci stará?! Zároveň v tom ale očividně může být problém. Ten nastane, když to moc hrotíme, když nás to děsí, ničí a drtí – co bude zítra, co bude za týden, za rok, za deset let… Ježíšova odpověď nám říká, že není problém chodit do práce, abychom dostali výplatu a měli tak za co nakoupit jídlo, pití a oděv. Chyba nastane, když se nám taková starost začne spoutávat. Není problém chodit na preventivní prohlídky a starat se tak o svůj život. Problém je, když se chození po doktorech stane středobodem mého života.

Jak se tomu vyhnout? Hledejte především Boží království a Boží spravedlnost… Seřaďte si priority. Co to znamená v praxi? Vychází mi z toho otázka: „Chtěl bych tohle v nebi?“ (hledejte především Boží království) a jako korektura „chtěl by v nebi tohle Pán Bůh?!“ (hledejte Boží spravedlnost). Dvě otázky, které si nad tím kterým rozhodováním mohu položit. Chci to takhle já i Pán Bůh na věčnosti?

Určitě nechci v nebi hlad, žízeň, nouzi… A Pán Bůh také ne. Když Jan vidí v nebi (Zj 7,9n) tak veliký zástup, že by ho nikdo nedokázal sečíst, ze všech ras, kmenů, národů a jazyků, jak stojí před trůnem a před tváří Beránkovou, oblečeni v bílé roucho, palmové ratolesti v rukou, tak slyší, že nebudou hladovět ani žíznit, ani slunce nebo jiný žár jim neublíží, neboť Beránek, který je před trůnem, je bude pást a povede je k pramenům vod života. Hledání Božího království a Boží spravedlnosti předpokládá uspokojení i těchto základních potřeb. A ejhle – církev tomu dobře porozuměla a od okamžiku svého letničního zrodu pamatovala na chudé a potřebné. Aktivně se snažila naplňovat dobré Boží zaslíbení, že ti, kdo hledají Boží království a Boží spravedlnost, tak ve společenství církve najdou i pro uspokojení těch nejobyčejnějších lidských potřeb dostatek prostředků. To je optika Božího království. Takhle to bude vypadat v nebi.

Chci to takhle už napořád? (hledejte především Boží království) A souběžně s tím tak otázka „chtěl by tam tohle Pán Bůh?!“ (hledejte Boží spravedlnost) jako korektura, protože jsme sobci a třeba bychom do nebe tahali něco, co tam nepatří. O tom je několik kapitol knihy C. S. Lewise „Velký rozvod“, jak se lidé snaží z pekla do nebe propašovat nějaký projev svého vlastního sobectví. Pro nalezení správného postoje potřebujeme obě kritéria: Hledejte především Boží království a Boží spravedlnost.

Jákobova láska k Josefovi. Chtěli bychom v nebi lásku, která je na úkor druhých? Lásku, která jednoho protežuje a jedenácti dalším ublíží? Určitě ne. Josefovo hlášení „špatných zpráv“ Jákobovi – tohle bychom chtěli v nebi? Je to styl života, který bychom chtěli už napořád? Hádám, že nikdo ne. S lidským selháním se musí naložit jinak. Poznávat Boží vůli? Jo! To určitě chceme! Ale je potřeba se učit s ní žít a pracovat, aby to nevedlo k povyšování se, k rozdělování. Abychom poznáním Boží vůle sloužili druhým. Josefovo otroctví… Jsou horší věci než smrt. Třeba věčný život v zášti a zlobě. To je pořád ten C. S. Lewis a jeho Velký rozvod. Lidé, kteří svoji zášť, zlobu či co jiného nedokázali odložit v tomto světě a přenesli si to na onen – a pak už je to jen rozděluje víc a víc. Lidí, kteří nehledali nic, co by stálo za zachování a po Boží vůli se neptali už vůbec.

C. S. Lewisovi určitě nešlo o to popsat, jak to vypadá v pekle a v nebi – ale vést nás, abychom dobře žili tady na zemi. Abychom si tady na zemi nedělali ze života peklo lidského sobectví, ale prožívali Boží království a Boží spravedlnost.

Nedělejte si starosti o zítřek – ale o věčnost ano. Svět je složitý a nevíme, co bude zítra, pozítří, za rok… Tak nemá smysl se zítřkem trápit. Má ale smysl přemýšlet: (1) jaké jednání je podle řádů Božího království, tedy stálo by zato takhle žít (co zítra!) navěky? (2) jaké jednání se líbí nejen nám, ale i Pánu Bohu.

Všechno ostatní holt už nějak dopadne a zas tak na tom nesejde.

Amen