Svatý! Ne světák ani svatoušek!

písně: 625, 554, 314, 609, (VP: 369 + 620, 540, 556), 384, 399, 558
introit: J 1,1-5 + 3,19
1. čtení: Mt 28 (1-20)
kázání: J 17,15
poslání: Ř 12,2

Milí bratři a sestry,

jsme ve světě a v tomto světě také máme zůstat. Úkolem křesťana není zbožné stranění se světa. Ovšem zároveň platí, že tento svět je pod mocí Zlého (1J 5,19) a tak život ve světě nesmí vyústit v naše zesvětštění. Po vzoru Ježíšově zůstáváme v tomto světě, ale nenecháváme se ovládnout tím, co tímto světem hýbe. To bychom měli dnes pochopit – jak zůstat ve světě a přitom se nenechat řídit zlem, které v něm působí.

Ve světě (byť je pod mocí Zlého) máme zůstat. První postřeh, že křesťan není vydělený „svatoušek“.

Ve světě ovšem je zlo, se kterým nemáme mít nic společného. Druhý postřeh, že křesťan není se světem srostlý „světák“.

Správný křesťan není ani svatoušek ani světák, ale je „svatý“ – tedy Bohu patřící, ať už je kdekoliv.

Ne svatoušek, ne světák, ale svatý – nad tím budeme teď přemýšlet.

Dvě očividně špatné krajnosti: na jedné straně pomyslného spektra vidíme „svatouška“, tedy křesťana, který se snaží od světa oddělit a nemít s ním nic společného. Na straně druhé „světák“, kterého nijak od nekřesťana neodlišíte. K oběma krajnostem pomyslného spektra se už křesťané v dějinách církve vypravili a dělají to znovu a znovu.

Trýček očividně není v tom, že by se křesťané málo snažili. Jak ve snaze ze světa utéct tak ve snaze se tomuto světu připodobnit křesťané v různých dobách vynaložili nemalé úsilí namnoze biblicky podloženého! Leč zvolená řešení záhy přecházela do velmi lidských podob a na našem lidském rozhodování se více či méně nenápadně podílel ten Zlý. Ne nutně ve všem. Ono totiž bohatě stačí, když mu jednou kývnete a pak už to jede samo. I o tom je příběh Adama a Evy, že v okamžiku, kdy člověk jednou kývne na zlo, i když ví, že je zlé (a to Adam s Evou věděli, že se toho stromu nemají ani dotknout!), tak už vpustil zlo do svého života a ono dříve nebo později vykoukne zase. Už bez přímé pomoci toho Zlého. Ten se jen tetelí blahem, jak to běží samo a svět je pod jeho mocí, aniž by se musel přímo angažovat.

Proto nemá smysl krajnost „vzít ze světa“. Neutečeme sami před sebou. Potřebujeme ochránit před zlem, které je nejen kolem nás, ale i v nás. Ten zlý byl už v ráji, není divu, že je tady mezi námi. V něčem on a v něčem my v jeho službách vnášíme do tohoto světa temnotu. Záhy po uposlechnutí hada mají Adam s Evou problémy i mezi sebou. V intenci vstupních slov dnešních bohoslužeb a toho, co slyšíme vždy o bohoslužbách rodinných: temnota nějakého houští je jim najednou milejší, než světlo otevřeného prostoru. Do toho světla přicházet nechtějí, protože moc dobře vědí, že kývnuli na zlo. Tímto kývnutím vpustili do tohoto světa temnotu tak temnou, že i to světlo, které svítilo ve tmách stvoření světa, dokázala temnota hříchu na tři dni pohltit. Pátek, sobota a nedělní noc vítězství temnoty.

Ale byl večer a bylo jitro – už zase den první, kdy na svět přichází světlo je v něm život. Nedělní ráno, zemětřesení, anděl Páně, který sestoupil z nebe a odvalil kámen a usedl na něm. Zvěst o tom, že kámen je ten tam. Rozpoznání, že „…dobro je silnější než zlo, láska je silnější než nenávist, světlo je silnější než temnota, život je silnější než smrt, vítězství je naše skrze Něho, který nás miluje.“ Desmond Tutu, jihoafrický anglikánský arcibiskup. Je pro mne jedním z těch, kteří se snažili žít ve světě a přitom nepřijmout jeho manýry. Pro mnohé další je pak svojí vstřícností k LGBT tématice, tématice asistované sebevraždy či angažmá v kampani proti lovu velryb naopak příkladem toho, jak manýrům světa podlehl. Haj hou, to tady teď nevyřešíme, ale aspoň nám to ukazuje, jak je ten svět složitý.

Co bychom řešit měli je nalezení toho, co to znamená pro nás. Jak následovat Krista, který žil v tomto světě, ale nezaprodal se mu. Milovník hodů a pitek, přítel celníků a hříšníků (Mt 11,19), který zakusil na sobě všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu (Žd 4,15). Nebyl svatoušek uzavřený s esejci v jeskyni, ani světák střihu těch celníků a hříšníků, mezi kterými se pohyboval. Byl svatý. Od začátku do konce patřící Bohu, hledající Boží vůli a řídící se Boží vůlí. Sledujeme-li život Pána Ježíše, tak vidíme, že „být zachován od zlého“ zjevně nesouvisí s tím, že bychom neměli žádné problémy, ale že nás ten zlý nebude ovládat. Nebudeme dělat nic ani podle jeho našeptávání, ani v důsledcích nějakého toho zla, co už ve světě působí skrze lidi.

Jak žít ve světě, ale nezaprodat si to se zlem… Neumíme to. Dějiny církve jsou plné toho, jak sebelepší snahy na obou stranách spektra končí špatně. Ti ve svatouškovství, tu ve světáctví. Je to záludné, ale k jednomu i druhému postoji nás mohou svést biblické citáty! Na jedné straně apoštolská výzva (2Kor 6,14n): Nedejte se zapřáhnout do cizího jha spolu s nevěřícími…? Jak řekl Bůh… vyjděte z jejich středu a oddělte se,… ničeho nečistého se nedotýkejte, a já vás přijmu…! Vyjít ze světa, oddělit se, nestýkat se… Na straně druhé sůl (Mt 5,13) země, které dokonale splynou. Svět se nestane solí. Bude proměněn v něco nového, kde už nás nic neodliší. Na jídle by bylo špatně, kdybychom narazili na hrudku soli. Podmínkou této proměny světa ale je, abychom se dostali všude. Právě tím, že půjdeme až do toho nejposlednějšího koutu světa, tak je šance to tu všechno prosolit.

Tak se církev snažila střídavě o jedno i o druhé. Přetížila ten či onen obraz a jednu krajnost vyvažovala krajností druhou. Proti svatouškovství nasadila světáctví a naopak. Na jedné straně vidíme církev zesvětštělou. Třeba tu mocenskou, záhy po získání svobody (313) pronásledující názorové oponenty. Jako protest proti zesvětštění církve ale přišel útěk ze světa. Církev zůstala ve světě a propadla zlému! Je potřeba vyjít ze středu světáků. Netáhnout s nimi žádné jho. Vzniká mnišství někdy v podobách bizarních, jako byl Šimon Stylita – 36 let prožil (údajně vestoje!) na 16 metrů vysokém sloupu, kde se oddělen od světa oddával zbožnému rozjímání. Jídlo mu posílali ve kbelíku na kladce jeho obdivovatelé.

Historie rané Jednoty bratrské brojící proti zesvětštění husitského hnutí ale není o nic veselejší. Bratři v Jednotě rozdělovali členskou základnu sborů na tři skupiny lidí: „počínající“, „prospívající“ a „k dokonalosti se nesoucí“. Zvláště u těch třetích byly časté projevy oddělení od světské marnivosti, tedy půsty, nespání či aspoň tvrdé lože, šlehání se metlami, v manželství sexuální zdrženlivost… A hlavně nic společného se světem – šlechticům a vůbec světským vládcům nebylo členství umožněno. Bratřím trvalo 50 let, než jim došlo, že útěk ze světa není řešením. Že hledat nečlena Jednoty pro funkci rychtáře v čistě bratrské vesnici je svatouškovství. Tak se Jednota vrátila do světa a světácky vehementně se zapojila do politiky. To vyústilo v pražskou defenestraci a oficiální začátek třicetileté války.

Mohli bychom analogie hledat až do moderní zcela moderní radosti z vlivu, který má církev v médiích a na sociálních sítích, sčítání lajků a retweetů. I tomu se dá snadno světácky propadnout. Jenže odpovědí nesmí být svatouškovská představa, že řešením je útěk ze světa. Vytvoření si vlastního místečka „kde je svět ještě normální“, jak vytrvale opakuje jeden pán na Českém rozhlasu 2, když pouští muziku 50. let minulého století. Zkusil jsem si tu frázi „když byl svět ještě normální“ dát do Google, ale když mi to jako první odkaz nabídlo fanklub Petra Kotvalda, vzdal jsem to. Osmdesátkový popík je všechno možné, jen ne obraz „ještě normálního světa“. Křesťanských variant stejné intence si ale dokážu představit také dost.

Reakcí na světáctví musí být svatost, ne svatouškovství. I do nejuzavřenějších kostelů a společenství si to zlo přineseme ve svém srdci. Vždycky to tak dopadlo. Nějakých 45 dní po Velikonocích vidíme učedníky stále za zavřenými dveřmi a slyšíme Petra kázat (Sk 1,15n). Nejprve zdravá sebekritika do vlastních řad. Tedy rozbor odporných skutků hnusného Jidáše, co se jeho tělo se roztrhlo, a všechny vnitřnosti vyhřezly a odešel tam, kam patří. Pak jak je potřeba vrátit staré dobré pořádky, tedy místo Jidáše dovolit dvanáctého apoštola.

O pár dní později už je ale o Letnicích Duch svatý vykopne ven konečně uposlechnout Pána Ježíše a jít ke všem národům a získávat mu učedníky, křtít je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učit je, aby zachovávali všecko, co jim přikázal. Zůstat v tomto světě s vědomím, že až do skonání světa je v něm Pán Ježíš s námi. Pro pořádek – ta Petrem tak protežovaná „dvanáctka“ už se nikdy nesešla. Úkolem apoštolů zjevně nebylo zůstat zachovat starý dobrý svět někde zalezlí, ale naopak vyrazit za každým jednotlivcem.

Jak ale žít ve světě, být jeho všeprostupující solí a přece odděleni od vší nečistoty, která v něm je? Vychází mi z toho to, že neexistuje jeden univerzální návod na svatost. Nalezení a zakonzervování stavu, kdy „svět byl ještě v pořádku“. Následování Pána Ježíše nespočívá v nalezení ideálního stavu, protože nic takového ve světě neexistuje. Spočívá v každodenním hledání konkrétní odpovědi na konkrétní výzvu. „Konej dobro po malých kouscích tam, kde jsi. Jsou to právě tyto kousky, jež posbírané dohromady obrátí svět.“ Ještě jednou Desmond Tutu, ale slyším z toho jen parafrázi Ježíšovy „soli země“.

Probíhají přípravy na tábory, jedním z týmů je i „ducháčkový“, tedy připravující tu explicitně křesťanskou část tábora. Považuji to za nezbytně nutnou součást táborového programu. Zároveň je mi ale jasné, že jestli něco tvoří křesťanskou atmosféru na táboře, tak to je jen maličko fakt, že se vedoucí schází k modlitbě ještě před budíčkem a jen z menší části to řeší ty připravované duchovní programy. Zásadní je setkání dětí se solí, tedy s proměňujícími kousky dobra u snídaně, při hrách, u táboráku či na nástupu.

Stejně to platí v rodinách a vůbec kdekoliv ve světě. Řešením výskytu zla v tomto světě není světácké přijetí zla, protože to či ono je ve světě normální, ani svatouškovský útěk před otázkami a nároky, které na nás svět klade. Řešením je svatost, tedy oddělenost sebe sama pro Pána Boha. Modlící se Pán Ježíš je nám, vzorem, jak i my máme s Bohem v tomto světě spolupracovat na ochraně před tím Zlým. Před tím, co dělá i před důsledky toho, že někdo už jeho našeptávání podlehl a teď se to s ním táhne. Znovu a znovu si připomínat, že když už jsme se rozhodli patřit Pánu Bohu, tak ať už jsme kdekoliv, tak musíme promýšlet, co to znamená. Ne svatoušek, ne světák, ale ve světě od zlého uchovaný svatý. Tak žil Pán Ježíš, byl to dobrý život, jaký žil a zvláště dneska si připomínáme, že život těch, co patří Bohu, nekončí ani smrtí.

Amen.