Svoboda Božích dětí

písně: 634, 752, 398, 63, 680, 169
vstup: Ž 92,1–3
1. čtení: Da 3,1–18
kázání: 2Kor 3,17b
poslání: J 8,34–36

Milí bratři a sestry,

samotné slovo „svoboda“ má v sobě pro mne pořád ještě neskutečnou sílu. Svoboda…! Je to slovo, které už tím, jak se vysloví, tak to se mnou hýbá. Tak se budu muset trochu hlídat, abych se příliš nerozohnil. Když bych ale měl hledat odpověď na otázku, jaký důsledek má křesťanská víra na můj život, tak se to bude okolo té svobody motat nejčastěji. „Svoboda Božího dítěte“ je cosi, co se mi vrací znovu a znovu. Na prvním místě jako dar a vzápětí i jako úkol. Kde je Duch Páně, tam je svoboda. Místo, kde působí Boží Duch, se vyznačuje svobodou – ale zároveň to znamená, že je toho Ducha Páně potřeba nechat působit, aby tam ta svoboda opravdu byla. Život ve svobodě Božího dítěte je život v poslušnosti nebeského Otce. Neposlušnost omezuje působení Ducha, a jak tam nebude Duch Páně, tak zmizí i ta svoboda. Nastoupí nějaká naše lidská svévole, rozkazování, manipulace… Člověk v užívání si své svobody začne ubližovat druhým a v tu chvíli je nám jasné, že je něco blbě.

Někde v základu svého hledání obsahu slova „svoboda“ v souvislosti s křesťanskou vírou, v souvislosti s působením křesťanského Boha, mám větu z dávné přednášky pana profesora Hellera: „Křesťan je svobodný před každou předposlední autoritou“. Tohle mi utkvělo. „Křesťan je svobodný před každou předposlední autoritou.“ Příjemně to zarezonovalo s poněkud pubertální potřebou prváka na fakultě bouřit se ve jménu devatenáctileté vševědoucnosti a čerstvě nabytých akademických svobod proti všem autoritám, které se jen namanou. Ale dlužno přiznat, že u vyučujících jsem v drtivé většině prožíval respekt ke studentům a měl jsem v nich zkušené průvodce, ne autoritativní vůdce.

Taky v tom prožívání pojmu „svoboda“ bude hodně z Nikoly Šuhaje, kterého jsme dokolečka poslouchali z vytahané audiokazety. Divadelní hra „Balada pro banditu“ a v ní Šuhajova replika: „Jiní jsou jiní – a já jsem já“. Zbojnický truc: Co bych se podřizoval nějakým vzorům či autoritám?! Jo, svoboda začátku devadesátých let byla, pravda, poněkud urvaná ze řetězu. Klasický bonmot říká, že kdo devadesátky nezažil, nemůže je pochopit, a kdo devadesátky zažil, nemůže si je pamatovat. K tomu druhému – včera se mne na jakési svatbě jeden z hostů ptal, jestli jsou studentská léta bohoslovců tak divoká jako na jiných fakultách. Ujistil jsem ho, že alespoň za nás to tak rozhodně bylo.

Už druhá půlka devadesátek a zvláště pak nultá léta přinesla nepřekvapivé zjištění, že svoboda urvaná z řetězu je jaksi bezcílná. Že je to svoboda „od něčeho“, ale doba přinesla potřebu svobody „k něčemu“. Tohle budou mantinely dnešního přemýšlení. Od čeho křesťan svobodný je a od čeho není? „Křesťan je svobodný před každou předposlední autoritou“, té poslední autoritě se pak ale podřizuje zcela a bezvýhradně. Pojďme promýšlet, co je v našem životě autoritou a jakou.

Co je onou hellerovskou předposlední autoritou…? Něco, čemu se podřídit mohu, ale nemusím. To je ten základní fígl svobody ve vztahu k předposlední autoritě. Slovo „nemusím“. Je dost užitečné, když máte pocit, že něco musíte udělat, položit si otázku – fakt musím? Proč musím poslechnout svého vůdce, cvičitele, instruktora, učitele, televizního moderátora, rodiče, úředníka, sportovce, herce, zpěváka či jinak mediálně známou postavu, v řadě neposlední bratra faráře…, když mi něco říká?! Musím? Nemusíte. Jste Boží děti svobodně před každou předposlední autoritou. Jestliže ve Vašem životě vládne Duch Páně, pak fakt nemusíte. Jste svobodné Boží děti.

Můžete. Se svobodou přichází zodpovědnost za vlastní rozhodování. Nelze vyloučit, že vám váš vůdce, cvičitel, instruktor, učitel, televizního moderátor, rodič, úředník, sportovec, herec, zpěvák či jinak mediálně známá postava, v řadě neposlední bratr farář… radí dobře! Svoji „auctoritas“, tedy „moc, vliv“ nezneužívají. Právě naopak se snaží o váš prospěch! I takové věci se mohou stát. Nechat si ale na pozadí vědomí svobody před touto předposlední autoritou a s touto svobodou spojené slovo „nemusím“ je napořád užitečná škola zodpovědného života ve svobodě.

Toto „nemusím“ se čas od času může přesunout k „nesmím“. To už se přesouváme na tu misku vah, kde je Nebukadnézar, jeho zlatá socha a zvuk rohu, flétny, citary, harfy, loutny a dud a rozmanitých strunných nástrojů, po kterém je potřeba padnout a poklonit se před sochou? Tři mládenci jasně ukázali, že tohleto dělat nebudou.

Je to ale s těmi mládenci složitější, než abychom řekli, že křesťan je svobodný před bezbožnou moci panovníků tohoto světa. Před sváděním k modloslužbě. Příběh o zlaté soše a třech mládencích v peci ohnivé je hlubší a chce nám říct mnohem víc než jen uvést příklad odmítnutí modloslužby. Tenhle příběh hovoří o rozhodování věřícího mezi autoritou předposlední a poslední. Mezi králem, zákony obecně přijatou normou na straně jedné a na straně druhé rozpoznáním, že tento zákon pohanského krále je modlářství, které je věřícímu člověku Hospodinem jednoznačně zapovězené. Od „nemusím“ jsme se přesunuli k „nesmím“, protože bych se protivil poslední autoritě, před kterou ale svobodný nejsem. Tu poslouchat musím.

Nelze přehlédnout, že jim jde o kejhák. Oni nevědí, jestli je Hospodin vysvobodí! Možná jo, ale právě tak dost možná ne! Mají se dál držet poznané pravdy, že věřící v Hospodina se modlám neklaní, i když jim tím pádem jde o život? Co to znamená, když si řeknou, že ano?! Že je lépe dobře umřít než špatně žít! To znamená zcela nesamozřejmé rozpoznání, že „vznešená smrt je pokladem, jejž si může dopřát i největší chudák“, jak řekl kentaur Pramen úsvit, než zemřel s kalornijským šípem v boku. Letopisy Narnie se nám tu ještě mihnou. Pokud jste nečetli, pak si pro potřeby dnešního kázání stačí říct, že umřít zastřelen šípem je stejně pitomá smrt, jako být hozen do rozpálené pece. A přece taková smrt může být přijata jako vznešený poklad, když víte, že umřít bylo lepší, než přeběhnout na druhou stranu, jít proti vlastní víře zradit Boha.

Vidíme, že svoboda třech mládenců zahrnuje svobodu od strachu ze smrti. Jako správní věřící rozpoznali pravdu a teď se jí drží v naději, že je tato pravda vysvobodí „od hřiecha, od ďábla, od smrti dušě a konečně od smrti věčné, jenž jest odlúčenie věčné od milosti Božie“ (ať necituji jen Letopisy Narnie, tohle je Jan Hus ve výkladu Apoštolského vyznání). Dnešním jazykem řečeno: věrnost Hospodinu jako poslední autoritě zachrání naši duši pro nebe. Jasně – je dost dobře možné, že „přijde na zmatek čest, hrdlo, statek“ (toť další citát – Lutherův „Hrad přepevný“ nás čeká za chvilku), tedy že nás nevysvobodí od ztráty života či majetku. V rámci příběhu 1. čtení: od ďábelské touhy pohanského krále vládnout tělům i duším svých poddaných. Že je nevysvobodí od smrti těla. Mládencům zbývá jen víra, že jejich duše zůstává v Boží paměti a není nic v celém tvorstvu, co by dokázalo odloučit od Boží lásky.

Na Šadrakovi, Méšakovi a Abed-negovi už vidíme ten zmiňovaný zápas mezi svobodou od něčeho a svobodou pro něco. Svoboda od něčeho jim otevírá prostor nesloužit modlám, nespojovat svůj duchovní svět se světem modloslužby. Hřích člověka spoutává a ničí. Kdo hřeší, stává se otrokem hříchu. Bude s v něm motat víc a víc – a oni nemusí. Od tohoto otročení hříchu jsou svobodní.

Tahle svoboda ale nevznikla sama od sebe. Je darem od toho, koho sice Nebukadnézar nazve „Bohem nejvyšším“, ale jinak ho Bůh Šadrakův, Méšakův a Abed-negův zas tak moc nezajímá. Pro ty tři je ale Hospodin dárcem svobody a zároveň autoritou, před kterou už svobodní nejsou. Nechtějí být. Rozpoznali, že poslušnost Bohu zato stojí, aby život dával smysl, i kdyby skončil v ohnivé peci. Citát Václava Havla, který už jsem vám tu cpal mockrát, tak vám ho nacpu ještě jednou: „Naděje není přesvědčení, že něco dopadne dobře, nýbrž jistota, že něco má smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.“ Tohle rozpoznání, že něco má smysl, ať už to dopadne jakkoliv, to je pro mne naprosto klíčový průvodní jev života ve svobodě Božího dítěte. Někoho, kdo v Bohu rozpoznal onu poslední autoritu a tím se mu předposledními autoritami stalo cokoliv jiného než je Boží vůle. Šadrak, Méšak a Abed-nego nám ukazují, že tou předposlední autoritou je i pud sebezáchovy. Vzbouřit se činnosti, která by hubila duši, může vést k bolestem těla. Dost možná ke smrti těla. Haj hou.

A že se Neukadnézar domnívá, že žádný takový Bůh, který by mohl mládence vysvobodit z jeho rukou, neexistuje?! Že jejich židovská říše je fuč a jediným světem, který je k dispozici je Nebukadnézarova babylónská říše a její pravidla?! Řečeno se snad nejúžasnější postavou z Lewisových Letopisů Narnie: „Stojím na Aslanově straně i v případě, že není žádný Aslan. Budu se snažit žít jako poctivý Narnian, i když vůbec žádná Narnie není. Takže vám uctivě děkujeme za večeři, a pokud jsou moji společníci hotovi, odcházíme tímto od vašeho dvora a vydáváme se do tmy hledat Hoření svět, dokud budeme žít. Ne, že bych si myslel, že budeme žít nějak zvlášť dlouho, ale ani mi to moc nevadí, je-li vážně celý svět tak nanicovatý, jak říkáte.“

Svět Hospodinův, svět Šadrakův, Méšakův a Abed-negův, Narnie, tedy Hoření svět Šklíblatíka a jeho přátel, pro nás: svět Božího království mezi námi – to je svět, kde má smysl žít. Neviditelný a nedokazatelný svět, ve kterém vládne jako poslední autorita neviditelný a nedokazatelný Bůh, kterého stojí zato poslouchat. Oproti tomu Svět Nebukadnézaarů, Marduků a Zelených čarodějnických královen podzemní říše je svět vpravdě nanicovatý a podřizovat se jeho řádům smysl nemá.

Podřizovat se řádům světa Hospodinova, světa Šadrakova, Méšakova a Abed-negova, Narnie, tedy Hořeního svět Šklíblatíka a jeho přátel, řádům Božího království mezi námi – to má smysl. To je cesta za svobodou v odmítnutí všech předposledních autorit a podřízení se té poslední autoritě.

Tady naše svoboda dostává hranice. Opusťme v tuto chvílí tři mládence i Šklíblatíka, protože sloužit modlám či zapřít Boha nás v téhle brutální podobě nikdo nenutí. Tady v Praze žijeme v blahobytné společnosti a poklidné době a tak i naše pokušení jsou menší, leč o to záludnější.

Vidím ovšem dvě zásadní třecí plochy, kde to může začít i tady v našem světě drhnout a kde může dojít ke konfliktu autorit. (1) Světské zákony a (2) mezilidské vztahy.

Jistěže i ve světských zákonech platí, že kde je Duch Páně, tam je svoboda, ale svoboda křesťana není „plášť nepravosti“ připomíná v souvislosti se světskými zákony (1Pt 2,16). Křesťan je loajální občan. Někdo, kdo dodržuje zákony a k jejich nedodržování musí mít nějaký hodně zásadní důvod. Rozhodně to musí být něco víc, než prostě jen to, že se mi chce na to které pravidlo vykašlat. Pod „pláštěm nepravosti“ si představme nějakou snahu zamaskovat naši lenost, sobectví či co takového. Ale jeden příklad za všechny: říkal Sváťa Karásek, že čekat ve dvě ráno na liduprázdné křižovatce na zelenou, není křesťanská poslušnost zákonům, ale farizejské zákonictví. Přeberme si to každý, jak umíme.

V mezilidských vztazích je limitem svobody svědomí druhého. Ve vztahu ke světským zákonům nemá být „pláštěm nepravosti“, ve vztahu s lidmi „kamenem úrazu“ (1Kor 8,8). Apoštol Pavel to demonstruje na mase obětovaném modlám. V pohanském Korintě to byl běžný obchodní artikl – zvíře se obětovalo nějaké modle, ale spálil se jen kousek. Zbytek masa se normálně prodal v chrámovém řeznictví. Apoštol Pavel s tím nemá problém. Obětováním modle se s masem nestane vůbec nic. Ale byli křesťané, kteří s tím měli problém. V tu chvíli apoštol Pavel řekne, že nechce trápit svědomí toho druhého a že raději nebude jíst vůbec žádné maso, než aby ten „slabý ve víře“ měl v hlavě čurbes a myslel si, že modloslužba je v pohodě.

Jak už to tak bývá, svět je složitý a takováto pravidla mají tendenci stát se karabáčem. Nepřehlédněme, že je to vždy apel na svědomí, ne nástroj k nátlaku. Nemůžete druhé vydírat tím, že vám vaše víra něco nedovoluje a tak to zakázat druhým. Neučiňme z Pavlovy výzvy mechanické pravidlo, které ze všech křesťanů udělá vegany, abstinenty, nekuřáky, protože na planetě bude jeden křesťanský vegan, abstinent a nekuřák, který se toho bude dožadovat. Jako principiální pravidlo je to ale fajn.

Sumář: jako křesťan jsi svobodný. Můžeš spoustu věcí, které se třeba i dřív nesměly, ale dneska jsme pochopili, že křesťanská svoboda je veliká. Nesmí se to ale stát záminkou k porušování zákonů a k trápení svědomí druhých. To už bychom se přesouvali do toho, co křesťan nesmí. THM: „Jako křesťan jsi svobodné Boží dítě, ale nepruď jiné Boží děti!“

Amen.