Tajemství království nebeského

Písně: 23, 675, 604, 671, (VP: 480, 373, 702), 510, 482, 649
Introit: Ž 23,1
1. čtení: Mt 13, 24-30
Kázání: Mt 13,10-13
poslání 2Pt 3,18

Milí bratři a sestry,

děti v nedělní škole teď přemýšlí nad tím, jak Bůh mluví k lidem skrze podobenství. To je rozhodně zajímavé téma pro nás. Proč Pán Ježíš mluví v podobenstvích? Je to nějaký filtr, který lidi rozdělí. Učedníci jsou, ale očividně jsou zmateni a nevidí v tom žádnou výhodu. Dost možná právě naopak, protože těch, kteří si jejich Mistra poslechnou a odejdou, je spousta! Podivné historky, ve kterých vlastně jeden úplně neví, co si z nich vzít. Oni už tuší, že ty příběhy mají nějaký hlubší smysl. I proto přichází za Ježíšem a nechávají si ta podobenství vysvětlovat.

Paradoxně – my jsme na to dneska mnohem lépe, než tehdejší posluchači. Máme dvě ohromné výhody. První výhodou jsou ty dva tisíce let, během kterých se nepřeberný zástup vykladačů tímto podobenstvím zaobíral. Máme komentáře, historické analýzy, teologická pojednání, kde jsou jednotlivosti i celková zvěst tohoto kraťoučkého Ježíšova vyprávění zevrubně rozebrána.

Druhou, (na první pohled paradoxní!) výhodou je, že nejsme Ježíšovi současníci. Tehdy skutečně používaný způsob, jak někomu škodit, tedy nasít mu jedovatý plevel do obilí, to už dneska nejspíš fakt neznáme. Musíme si to poměrně složitě představovat, jak se asi tenkrát silo obilí a že tedy nebyl takový problém na ta malinká políčka rozhodit cokoliv. Představovat si žeň pomocí srpů, kdy je možno třídit klas a plevel. Potud se nám nad podobenstvím snadněji přemýšlí teoreticky.

Tak Pán Ježíš vyprávěl příběhy. O stavitelích, o stromech, o soli či kvasu, o perle, o rybářské síti, o všemožných starostech hospodářů se svými služebníky a zaměstnanci, o svatebních šatech a vůbec o svatbách… Všechno to byly obrazy z tehdejšího života, ale to je podle mne právě to, co lidi o to víc mátlo a znejišťovalo. Proč jim to tenhle Ježíš vykládá? Co je tak zajímavého na sedlákovi, který má problém s nějakým sousedem a ten soused se mu pokusil zničit úrodu obilí? Co něco tak světského může mít do háje společného s královstvím nebeským?!

A jsme u těch učedníků, kteří přichází za Pánem Ježíšem a ptají se ho: „Proč k nim mluvíš v podobenstvích?“ Copak bys nemohl použít nějakou racionální definici? S královstvím nebeským je to tak, že v tomto světě spolu musíme vydržet dobří i zlí. Bude to až Pán Bůh, kdo nakreslí tu dělicí čáru a o zbytek se pak postarají andělé, ne vy. Jestli se do toho budete míchat vy, lidé, už tady na zemi, ublížíte nevinným, takže spolu koukejte vydržet! Jako – pořád se ještě nabízí dost otázek, které by stálo zato rozříkat, ale už se tomu dá aspoň trochu porozumět. Ale …nechte, ať spolu roste obojí až do žně; a v čas žně řeknu žencům: Seberte nejprve plevel a svažte jej do otýpek k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly – s tím si jeden takhle na první dobrou nepočne skoro nic.

Proč tedy Pán Ježíš mluví v podobenstvích? (A o to kontrastněji vyzní, že v soukromí Pán Ježíš učedníkům to podobenství vysvětluje. Nepočítá s tím, že by sami od sebe rozuměli, tedy podobenství je spíš něco jako hádanka!) Proč mluví v hádankách? A Pán Ježíš jim odpověděl: „Protože vám je dáno znáti tajemství království nebeského, jim však není dáno. Kdo má, tomu bude dáno a bude mít ještě víc; ale kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má.“ Vy jste uvnitř a oni jsou vně. Na těch podobenstvích se to dělí. Vy z nich něco vytěžíte a půjdete dál. Oni se na nich zaseknou a skončí.

Wau… Co s tím? Učedníci cosi mají a tím pádem budou mít stále víc. Na rozdíl od ostatních. Na rozdíl od těch, kteří „hledíce neuvidí, slyšíce neuslyší, budou stále poslouchat, ale stejně nic nepochopí, protože jim obrostlo srdce tukem“. Aha! Když se odrazíme od toho konce, pochopíme začátek. Jo, je to zase podobenství, zase hádanka. To by asi nebyl Pán Ježíš, kdyby to bylo jinak. Ale tahle se dá rozluštit celkem snadno.

Srdce bylo tehdy vnímáno jako centrum rozhodování, vůle. Ztučnělé, ztloustlé, zlenivělé srdce se ale k ničemu moc rozhodovat nechce. Chce svůj klid a pokoj, chce své jisté. Důvody mohou být různé.

Chce se dejme tomu pobavit, rozptýlit. Tohle výborně vyjadřuje jedna z mých nejoblíbenějších scén z muzikálu Jesus Christ Superstar. Herodes Antipas už o Ježíšovi slyšel mnohokrát a chtěl ho spatřit, protože doufal, že uvidí, jak Ježíš dělá nějaký zázrak. (Lk 23,8) Je to panovník, nemůže prostě jen tak zajet za nějakým potulným kazatelem. Ale když mu Pilát v pátek ráno poslal Ježíše do paláce k výslechu, Herodes se zaradoval! Ideální příležitost! Kladl Ježíši spoustu otázek – a Ježíš neříkal nic. V té muzikálové verzi se Herodes dožaduje proměnění vody ve víno, chození po vodě, nasycení zástupů… „Tohle jsi přece, Ježíši, už dělal! To umíš!“ A Pán Ježíš mlčí. A Herodes na to – „Tak vypadni z mého života!“ Ukazuje se, že nechtěl spatřit Ježíše, tedy poznat, jaký je Ježíš doopravdy. Chce baviče, příjemné rozptýlení panovnické nudy a Ježíšovi je to naprosto jasné, že by musel buď přistoupit na Herodova pravidla hry a udělat ze sebe kašpara, nebo se smířit s tím, že si proti sobě panovníka poštve a tak zpečetí svůj osud.

Na Herodovi vidíme jedno možné „tukem obalené srdce“ – posměváček, který nic nebere vážně. Pokud se takto chce někdo zaobírat Ježíšem pro pobavení, pak takovému člověku nemá Ježíš co nabídnout a jejich cesty se záhy rozchází.

Takových lidí, jejichž cesty se nějak potkal s tou Ježíšovou, a zase se rozdělily, je ale v Bibli mnohem více. Z těch tisíců posluchačů, které okolo Pána Ježíše vidíme, se jich přece jen velmi malá část stala učedníky. Další důvody jsou ovšem nasnadě.

Tehdejší náboženský establishment se až na vzácné výjimky jasně vymezil proti Ježíšovi. Tady není oním obrazným tukem okolo srdce povrchní touha bavit se Ježíšem, ale hluboká potřeba zbavit se Ježíše. Zákoníci, farizeové, velekněží – ti všichni vidí v Ježíši provokatéra a rebela, který ohrožuje jejich společenskou a náboženskou pozici. Tukem je pocit vlastní důležitosti a nekritizovatelnosti. Opět situace, ve které se člověk s Pánem Ježíšem mine. Jako Ježíš nepřišel lidi pobavit, tak právě tak nepřišel schválit všechno, co dělají a zachovat stávající status quo. Očekává-li naše ztučnělé srdéčko, že Ježíš nám bude potvrzovat naše vidění světa a naše společenská privilegia, záhy se naše a jeho cesty rozdělí.

Pak jsou tu zástupy lidí, které přišly a zase odešly. Poslechly si zajímavého rabína, který vypráví zajímavé historky ze života. Asi hodně hluboké, kdyby nad nimi člověk měl čas přemýšlet. Ale nic, co by je donutilo jakkoliv změnit svůj život. Sem patří třeba veskrze slušný bohatý mládenec, kterému Pán Ježíš řekl, že právě ten majetek ho teď brzdí v dalším duchovním růstu – a mládenec se vrátil od Ježíše ke svému majetku.

Několik tisíc lidí zažilo zázračné nasycení. To je také příznačná historka (J6,24n). Ti lidé Ježíše dost usilovně hledali, až ho našli v městečku Kafarnaum. Ježíš jim říká, že ho stejně hledají jen proto, že dostali najíst a že by měli jít víc myšlenkově na hloubku. A tak se chvíli baví o Ježíšově poslání, až pak na konci toho rozhovoru čteme, že … od té chvíle ho mnoho jeho učedníků opustilo a už s ním nechodili. Něco se jim tak na první dobrou líbilo, ale když se seznámili se zásadním Ježíšovým nárokem, totiž že přišel od Boha, tak couvli. Další variante „tuku“, který obaluje lidské srdce – v tuto chvíli je to neochota brát Pána Ježíše naplno. Mít ho jen jako jednoho z mnoha učitelů slušného chování. Není divu, že v takovém případě se ty cesty Ježíše a jeho posluchačů dříve nebo později (a spíš dříve než později) rozejdou. Pánu Ježíši tehdy zůstalo jen těch dvanáct, kteří na otázku, jestli chtějí také odejít, tak odpověděli „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života. A my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží.“ Tohle je vyznání, které by ti, co odešli, rozhodně nepodepsali.

A jsou další a další – jedni od Ježíše čekají rebelii proti Římu a odpadají, když Ježíš odmítne vést ozbrojené povstání. Další očekávají mravní obrodu a s rozhořčením zavrhují Ježíše jako milovníka hodů a pitek (žráč a pijan vína), přítele prostitutek a kolaborantských výběrčích daní.

Už chápeme, co vyjadřuje obraz „srdce obaleného tukem“ – neochota brát Pána Ježíš tak, jak chce být brán, ale upravit si ho tak, jak ho vidět chci. Je jasné, že to nemůže dlouhodobě fungovat. Zůstalo těch dvanáct a nějaký širší kruh – o Letnicích vidíme v Jeruzalémě něco přes stovku lidí – a ti jsou Pánu Ježíši stále blíž a drtivá většina z nejrůznějších důvodů odpadla. Nastalo to, co Pán Ježíš vyjádřil slovy „Kdo má, tomu bude dáno a bude mít ještě víc; ale kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má“.

Ona je to zcela standardní lidská zkušenost, kterou známe z různých oblastí našeho života. Třeba z ekonomiky – bohatí více bohatnou a chudáci ještě víc chudnou. Známe jí ze společnosti, že ten, kdo má konexe a známé, tak má stále víc konexí a známých a člověk, který se společnosti straní, tak přijde o i těch pár kámošů, co měl. Známe to ze studií, že kdo se učí nová slovíčka, gramatiku a čte, tak se cizím jazykem domluví a kdo to fláká, tak nakonec nebude umět v tom cizím jazyce ani pozdravit. „Kdo má, tomu bude dáno a bude mít ještě víc; ale kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má“.

Jak to funguje s Ježíšem? Co člověk potřebuje, aby nepřehlédl to, co má před očima. Aby v Ježíšových slovech nepřeslechl to, co mu chce Ježíš říct? Asi bych to na první dobrou formuloval „brát Ježíše vážně“. Snažit se pochopit, co mi opravdu chce říct. Stát se učedníkem, což je člověk, který se učí, co mu jeho učitel dává. Přijímá toto učení a postupně na něm staví dál. Takovým je pak dáno i vysvětlení podobenství, která Ježíš vypráví. A to nás zase vrací na začátek, k té první výhodě, kterou máme před Ježíšovými současníky. Máme k dobru dvoutisíciletý zástup učedníků, který se snažil naslouchat, porozumět, vysvětlit. Zástup těch, kteří se tu lépe, tu hůř ale napořád snažili pochopit, co chce Pán Ježíš říct a ne do těch obrazů hned podsouvat svoje představy.

Našli tehdejší zákoníky a v nich trestný čin osetí pole něčím jedovatým. Analyzovali všemožné kytky a dospěli k závěru, že ten jedovatý plevel byl „jílek mámivý“, který ale v českých herbářích z 16. století nese název „koukol“, kterýžto název získal časem jiný plevel s taktéž jedovatými semeny. Především ale máme rozbory tohoto podobenství, které nás upozorňují na ďábelskou strategii rozhádat křesťany mezi sebou a oni už se nejroztodivnějšími způsoby pomlátí sami mezi sebou, protože budou mít unikátně pitomou představu, že takhle se prosazují pravidla Božího království už tady na zemi.

Nechme ale pro dnešek toto jedno konkrétní podobenství stranou podobenství. Dnes jde o princip. Jde o rozpoznání, že jsou všemožné tuky, kterými si můžeme nechat obrůst své srdce a koledujeme si o průšvih. Ale právě tak obráceně. Když vstoupíme do vztahu s Ježíšem, když se budeme snažit mu naslouchat, tak se před námi otevírá cesta stále k lepšímu porozumění, hlubšímu vztahu – no a když se přece jen vrátím k tomu dnešnímu jednomu konkrétnímu podobenství z prvního čtení, tak se před námi nakonec otevírá i cesta k radosti a pokoji dobrého obilí ve stodole Božího království.

Amen.