Tak trochu o spasení všech

Písně: 164, Mlýny, 438, 333, (VP: nic) 510, 693, 448
Vstup: Ž 139, 1-6
1. čtení: 2Sam 5,1-5
Text: Mk 10,23-27
Poslání: J 6,37

Milí bratři a sestry,

bude to dnes o konečném naplnění Boží vůle. Boží mlýny jsou spolehlivá firma. Nepříliš rychlá, ale nakonec bude vždy semleto, jak semleto být má a každý dostane přesně tolik, kolik má dostat. David se stal králem. Jen nelze přehlédnout, že to trvalo nějakých 20 – 30 let, než se naplnilo ono zaslíbení, které mu bylo dáno skrze pomazání Samuelem. No – prostě ty Boží mlýny někdy melou hodně pomalu.

Co ale má kdo dostat? Jak to tedy nakonec bude vypadat, až ty Boží mlýny domelou poslední zrníčko? U Boha je možné všechno… Nadít se tedy můžeme čehokoliv – ale jak to bude s těmi ovcemi po pravici a kozly po levici (Mt 25,33), s koukolem, který nepřítel nasel do pšenice (Mt 13,25). Jak to bude vypadat, až Bůh řekne svoje poslední slovo?

Jasně, že známe ty pasáže, které mluví o tom, že ti kozlové (či koukol) uslyší: Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům! Ovce (a dobré klasy) pak: Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Suma sumárum – nebe a peklo. Nemůžeme je z Bible vyškrtnout a bylo by to špatné se o to snažit. Jsou to obrazy, které nás učí brát vážně to, co děláme. Není to jedno. Není jedno, jestli jako ti kozlové po levici přehlížíme potřebné tohoto světa. Není jedno, jestli nejsme jen škodiči. Plevel ve pšenici, který ubírá živiny, a kdyby byl sklizen s obilím, tak je celá úroda nanic. U Boha je možné všecko. Je u něj tedy možné oddělení dobrých a zlých, ale i dobra zla, které jsme nechali prorůst v našich srdcích.

Tenhle přísný pohled si nechme někde a pozadí, protože je to jedna z biblických odpovědí na otázku, jak to bude vypadat, až ty Boží mlýny domelou. Není to ale jediný pohled, který se v Písmu dá najít. Jsou tu i pohledy, které nad naši hříšnost a zasloužený trest vyzdvihnou Boží milosrdenství. Tedy přesněji – Bůh je Bohem, který nenávidí hřích a přísně ho trestá. Bůh je soudce, který přísně stíhá lidské viny – na Golgatě. Na Pánu Ježíši na kříži vidíme, jak děsivá věc je hřích, jak moc je Bohu odporné, když hřešíme a že jen smrt je to, co si každý za hřích zaslouží.

Tak byl trest vykonán. Mzdou hříchu je smrt (Řím 6,23) – a tak se také stalo. Od okamžiku Ježíšovy smrti a vzkříšení už máme trest za sebou. S apoštolem si můžeme opakovat, že (1Kor 15,20nn) jako vešla do světa smrt skrze člověka, tak i zmrtvýchvstání: jako v Adamovi všichni umírají, tak v Kristu všichni dojdou života. Na té jedné lodi jsme všichni. Ve zlém – ale i v dobrém. Ničivá moc adamovského selhání není větší, než obnovující moc Ježíšovy oběti a zmrtvýchvstání. Ba dokonce – je menší, protože Kristus slaví plné vítězství nad smrtí (1Kor 15,25). Vždyť víme, že Kristus, když byl vzkříšen z mrtvých, už neumírá, smrt nad ním už nepanuje. (Řím 6,9) Na tomto vítězství pak mají podíl i lidé. Zbraní smrti je hřích… chvála buď Bohu, který nám dává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista! (1Kor 15,55n) Máme podíl na Kristově vítězství nad hříchem, nad smrtí. S radostí tedy můžeme vyhlížet tem okamžik, kdy úplně na konci Kristus zruší vládu všech mocností a sil a odevzdá království Bohu a Otci, tak bude Bůh všecko ve všem (1Kor 15,24). Až Boží mlýny domelou, tak Bůh bude všecko ve všem. V takovém obrazu už není místo pro peklo, pláč a skřípění zubů!

Když apoštol Pavel píše Timoteovi (1Tim 2,1n) výzvu k modlitbám za vládce a za všechny, kteří mají v rukou moc, tak to zdůvodňuje tím, že to je dobré a vítané u našeho Spasitele Boha, který chce, aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu. Bůh chce, aby všichni lidé došli spásy – bude to tedy na konci časů tak, že Bůh nebude mít poslední slovo? Nebude jeho přání splněno? Na konci časů tedy nebude platit Boží vůle? Jistěže ano! Bůh chtěl, aby se David stal králem – a stal se jím. Boží mlýny melou pomalu, ale jistě! A tak když Bůh chce, aby všichni lidé došli spásy, tak u Boha není nic nemožného, tedy ani naplnění této Boží vůle!

Všechny tyto obrazy Božího království, které nemá bránu, za kterou někdo zůstane a bude tam pláč a skřípění zubů, je možno jako jeden velký balík dát pod společného jmenovatele dnešního hlavního čtení. Když učedníci zjistili, jak neskutečně těžké je vejít do Božího království, byli nejprve zaraženi. Pak se dokonce zhrozili, ale na ten jejich děs, se kterým si říkali: „Kdo tedy může být spasen?“ Pán Ježíš odpovídá: „U lidí je to nemožné, ale ne u Boha; vždyť u Boha je možné všecko.“

U lidí je to nemožné. Z lidských sil není vůbec možné se do nebe dostat. Ježíš říká: …beze mne nemůžete činit nic. (J 15,5) Ale kde je hranice Boží všemohoucnosti? O kterém člověku by bylo možno říct, že je na něj i Pán Bůh krátký a Boží všemohoucnost nedostatečná? Proti lidským silám, které nedokáží dostat do nebe vůbec nikoho, tu stojí Boží všemohoucnost, která dokáže do nebe dostat všechny.

Tyto obrazy na svět nabízí pohled, který vidí peklo prázdné. Jak čteme v kterémsi katechismu z konce minulého století: „Ani v Písmu svatém, ani v církevní tradici se o žádném člověku s určitostí neříká, že je skutečně v pekle. Spíše je peklo vždy stavěno před oči jako reálná možnost, spojená s nabídkou obrácení a života.“ Jedna z postav z knížky „Plná slávy“ uvádí Jidáše jako příklad člověka, u kterého nemůžeme vynést konečný soud, protože v tom okamžiku, kdy se věšel a již padal dolů a nemohl to zastavit, tak mohl dojít dokonalého pokání a šel rovnou cestou do nebe.

Jenže – pro dnešek a dnešní kázání je toto stále ještě nízká laťka. Jidáš a jeho pokání. Stejně by mi nestačil příběh Jonáše a Ninive, kterému bylo odpuštěno – protože i tam se dali na pokání. Nestačí mi všechny ty příběhy nevěstek, celníků a jiných hříšníků, kteří okolo Pána Ježíš nacházeli cestu ven ze svých hříšných životů – protože to napořád jsou příběhy lidí, kteří se nakonec napravili.

Otázka po spáse ale zahrnuje i lidi, kteří se nikdy na pokání nedali – a nemáme jich kolem sebe málo. Snad udělali v životě něco dobrého, může být. Tedy – dozajista udělali něco dobrého. Stačí to na to, aby je Bůh vzal do nebe?

Nestačí. Nemá smysl si namlouvat, že ano.

Když se velcí teologové minulého století (luterán Paul Tillich, kalvinista Karl Barth, katolík Karl Rahner…) zamýšleli nad otázkou spásy, nad otázkou, o co opřít svoji naději nebe, pochopili, že je potřeba přestat se dívat na hříšné lidi a lidskou etiku. Musíme se dívat na Krista na kříži. Toho Krista, který se za ty nenapravené modlil: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí!“ (Lk 23,34) Není tam ani slovo o pokání či napravení těch, kteří Pána Ježíš mučí, a přece věřím, že Bůh vyslyší modlitbu svého Syna.

Ne proto, že by snad Bůh vypreparoval nějaké ty dobré skutky našich životů a na jejich základě nám pak řekl, že si tedy tu spásu nakonec zasloužíme. Nezasloužíme. Z lidských sil si ji není jak zasloužit. Ale je tu Kristus, počátek, prvorozený z mrtvých – takže je to on, jenž má prvenství ve všem. Plnost sama se rozhodla v něm přebývat, aby skrze něho a v něm bylo smířeno všechno, co jest, jak na zemi, tak v nebesích – protože smíření přinesla jeho oběť na kříži. (Kol 1,18-20). Pohled musí být zaměřen na Krista a na kříž, kdy byly lidské hříchy potrestány, kde bylo přineseno plné smíření s Bohem. Ten dlužní úpis, jehož ustanovení svědčila proti nám, Bůh sám a dobrovolně vymazal. Zcela jej zrušil tím, že jej přibil na kříž. (Kol 2,14)

Ne proto, jací jsme my, lidé, ale proto, jaký je Bůh, tak platí, že pro každého můžeme mít dobrou naději, že se s ním setkáme v nebi. Nemá smysl vypočítávat si, jaké dobré skutky ten který člověk kdy udělal. Boží náruč se rozevřela celému světu v rukou Ježíše Nazaretského rozepjatých na kříži. Na kříži, na kterém Pán Ježíš zemřel za všechny hříchy, nejen za některé vybrané. Proto se můžeme s nadějí pro každého člověka těšit, až ty Boží mlýny domelou.

Apoštol Petr o Ježíši kázal v jeruzalémském Chrámu a řekl o něm: On zůstane v nebi až do chvíle, kdy bude všechno nové, jak o tom Bůh od věků mluvil ústy svých svatých proroků. (Sk 3,21) Všechno bude nové. To je radostné vyhlížení! Příchod Ježíše Nazaretského v této představě není spojen s čtyřmi jezdci z Apokalypsy, s antikristem, jehož číslo je 666, s potoky krve, mory a válkami…, jak o tom čteme v průběhu Zjevení Janova. Když už kniha Zjevení, tak jen ten nadějeplný výhled obnovení všeho, jak o tom mluví Pán Ježíš v samém závěru této biblické knihy: Ten, který seděl na trůnu, řekl: „Hle, všecko tvořím nové.“ (Zj 21,5)

Obnovení všeho. Jako v Nekonečném příběhu, když Bastian může obnovit celou ztracenou říši Fantazie – prostě proto, že má tu moc. Může obnovit úplně všechno a také obnoví do původní krásy před vpádem nicoty. Právě tak se nám nabízí výhled, který vidí ďábla, který se jako poslední vrací do nebe, ze kterého byl kdysi jako hvězda jitřní svržen na zem. Jak jsi spadl z nebe, třpytivá hvězdo, jitřenky synu! Jak jsi sražen k zemi, zotročovateli pronárodů… Teď jsi svržen do podsvětí, do nejhlubší jámy! (Iz 14,12n) A hle – podsvětí je prázdné, protože teď je všechno stvořeno nové – tedy i rozbité vztahy mezi lidmi i anděly. Všechny křivdy, zloba, ubližování, osočování… to všechno co vyznáváme, když říkáme, že i my máme podíl na bídě tohoto světa … To všechno bude pryč. Nic z toho v nebi nemá místo. Protože Bůh je láska (1J 4,8) a u Boha je možné všecko, tak zmizí to, co ubližovalo, oddělovalo lidi od lidí i od Boha. Protože …hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu s očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo. (Zj 21,3n)

Nevíme, jak to bude vypadat, až Boží mlýny v tom svém „pomalu, ale jistě“ semelou poslední zrníčko. Bible nabízí různé obrazy, představy, které vždycky nezbytně nutně narazí na mez naší představivosti. Tou ale není nijak omezen Bůh. U něj je možné všechno. Nechme tedy i ty dvě představy konce věků vedle sebe. Potřebujeme obě.

Třeba tam, kde bychom měli cukání opovážlivě hřešit na Boží milosrdenství, tam je nadmíru dobré a prospěšné slyšet slova o posledním soudu a o tom, že budeme vydávat počet i z každého marného slova, natož ze špatných skutků. Ale tam, kde jsme ztrápeni a deptáni otázkou po osudu našich nevěřících příbuzných, přátel, předků i potomků, ale i otázkou po tom, co čeká nás, tam je zvěst o nekonečném Božím milosrdenství přesně tím, co potřebujeme slyšet. Je to jasný hlas biblické zvěsti o nekonečnosti Boží lásky. S důvěrou z něj můžeme přijmout potěšení a povzbuzení.

Potěšení a povzbuzení – to potřebujeme slyšet a vyřizovat lidem kolem sebe. Prorocké slovo, že Hospodinova ruka není krátká na spasení, jeho ucho není zalehlé, aby neslyšel. (Iz 59,1) Právě v této době, kdy se otřásají jistoty tohoto světa, tak je potřeba mít a šířit naději, že Boží mlýny melou pomalu, ale jistě. A až jednou ty Boží mlýny domelou, tak pro Kristovu oběť má každý možnost obstát i před Božím soudem a vstoupit do věčné radosti.

Amen.