Tedy víra z slyšení, a slyšení skrze slovo Boží

Tedy víra z slyšení, a slyšení skrze slovo Boží

Římanům 10,17 BKR; Matěj Cepl, 7. 7. 2024

Přemýšlel jsem o tom, co Vám budu tento rok říkat, když se mi dostal do ruky blog post bratra Dana Drápala, kde si stěžuje na rozmnožení druhu křesťanů, které nazývá „volnými radikály“. Lidé, kteří se během Covidové krize připojovali jenom pomocí Internetu a po jejím skončení se nevrátili do skutečného společenství Církve, ale stále pokračují v takto napůl nezávislém stylu polokontaktu s Církví. Navíc, jak žijí v částečné izolaci, nejsou dostatečně konfrontováni s názory ostatních a stávají se stále více radikálnějšími, odtud druhá část jeho termínu.

Příčiny a průběh tohoto jevu jsou pravděpodobně u každého sboru a člena církve odlišné, ale obávám se, že s něčím podobným se můžeme setkat ve většině sborů a to nejenom v Česku. Poměry v mezinárodním sboru v Praze jsou jistě značně odlišné nežli jinde, ale my rozhodně vidíme velký pokles v pravidelné účasti na bohoslužbách post-Covid, a protože jsme křesťané kategorie B, tak i pokles příjmů, což je poněkud problém.

Neznám vůbec žádné údaje od katolíků, takže si vůbec nejsem jist, jak moc je to relevantní, ale když jsem o tomhle přemýšlel, vrátil jsem se automaticky k dnešnímu verši z epištoly Římanům. Podle mého jedním z problémů evangelických společenství je, že jsme se natolik upnuli na kázání jako nejvyšší, často jedinou přijatelnou, formu bohoslužeb, že nám zastínila vše ostatní. Může za toto přesvědčení už Luther nebo je to dílem až teprve jeho následovníků? Nevím, ale co vím je, že v současné době, kdy pro naslouchání kázání už opravdu není potřebné sedět v kostele, mnoho lidí má pocit, že se nemusejí zvedat ze svého gauče a mohou si raději poslechnout vše na YouTube, Facebooku nebo kde, a přitom mít papuče na nohou a hrneček svého kafe v ruce.

Stala se mi zvláštní věc, když jsem si hledal český překlad tohoto verše (původně jsem si dělal tuto studii v angličtině, kde většina překladů více méně odpovídá kralickému textu, který je nejvíce doslovný). Nalezl jsem toto:

CEP: Víra je tedy ze zvěstování a zvěstování z pověření Kristova.

B21: Víra je tedy ze slyšení zprávy a tou zprávou je slovo Kristovo.

CSP: Víra je tedy ze slyšení zvěsti a zvěst skrze slovo Kristovo.

Z původně jasného a čistého kralického překladu jsme najednou u jakýchsi podivných tanců na konci verše.

Řeknu ještě, jaký mám s tímto veršem vztah já. Navštěvuji silně misijní sbor (konec konců náš farář je misionář z Ameriky a většina misionářů, kteří přicházejí do Prahy nebo do Česka, jde první neděli k nám do sboru) a proto jsem na tento verš slyšel mnohokrát téměř stejné kázání. Víra je ze slyšení, tudíž naší nešťastní nevěřící spoluobčané musí od nás slyšet to Slovo (něco jako zvěst o spasení skrze Pána Ježíše Krista), které jim budeme zvěstovat. A v Česku je tak málo věřících, protože vy, čeští křesťané, jste líní a dost jim to slovo nezvěstujete. Kdybyste více studovali Slovo (tedy Písmo Svaté), tak byste i vy byli více plni víry a nestyděli byste se zvěstovat a bylo by tu více křesťanů. Posluchači se poslušně zastydí a u některých ten stud dojde tak daleko, že se dokonce vybičují i k tomu, že se pokusí o nějakou pouliční misii nebo něco podobného. To nedopadne s žádnými zásadními výsledky, a tak se kromě poškozeného sebevědomí posluchačů nic nezmění.

Zkusme se tedy podívat, co v tomto verši skutečně je, a co jsme si do něho přidali následně. Nejprve tedy ty podivné tanečky kolem slova, které kraličtí překládají docela obyčejně jako „slovo“. Jsou způsobeny tím, že překladatelé bojovali s překladem řeckého slova rhêma. Normálně slovo, které překládáme jako „slovo“ je řecký výraz lógos (třeba v prvním verši první kapitoly Janova evangelia, „Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh.“).

Lógos dle Novotného Biblického slovníku „souvisí se slovesem legein [sbírati; počítati; vypravovati] a jeho prvotní význam, už v klasické řečtině řídký [vlastně jen ve složených slovech] je sbírka. […] Snad nejčastější a jistě v biblické řečtině nejdůležitější je však význam: vypravování, řeč, slovo. Původ a vedlejší významy tohoto výrazu ukazují, že se při něm zdůrazňuje hlavně obsahová náplň čili význam slova.“ Mohli bychom říci, že toto slovo má význam prosté jednotky informace, prostředku vyučování, souvisí se studiem, je vztahově neutrální.

Naproti tomu rhêma je mnohem řidčeji užívané. Opět Novotný tvrdí, že „[s]ouvisí s kořenem er-, ré- = vyslovovati, říkati, a znamená: rčení, výrok. Dává se při něm tedy důraz spíše na akt než na význam slova: je to slovo někým v určité situaci proslovené.“ Zde se nejedná většinou o neutrální slovo jako jednotku informace, ale osobní promluvení, ve významu „Slovo Boží“ jako osobní promluvení Pána Boha k člověku.

Co z tohoto výletu do řečtiny, ke kterému se necítím úplně povolán a jsem si jist, že i v tomto shromáždění jsou lidé, kteří Koiné na rozdíl ode mě skutečně rozumějí, co z toho tedy můžeme vyvést? Ano, skutečná víra, která zachraňuje a mění životy, skutečně pochází ze slyšení, ale nikoli jenom ze slyšení informací, i když by to třeba byl verš z Janova evangelia 3.16, nebo Čtyři duchovní zákony spasení. Tím, co skutečně zachraňuje je Boží promluvení k člověku. Ve chvíli, kdy k nám Pán Bůh promluví, kdy ho necháme k nám promluvit, se skutečně mohou změnit životy naše, životy druhých i osudy celých národů.

Čímžto se dostáváme k otázce, jak tedy dosáhnout toho, aby k nám Pán Bůh takto spasitelsky promluvil? Všichni tušíme, že „Aslan není ochočený Lev“, takže na pokyn to asi tak úplně nepůjde. Tato otázka by pochopitelně mohla představovat náplň mnoha kázání, mnozí věří, že zjišťování odpovědi na tuto otázku je vlastně náplní celého křesťanského života, takže já se zde omezím jenom na několik poznámek na toto téma.

Jednak, pro uklidnění evangelických duší, naprosto netvrdím, že získávání informací o Pánu Bohu, studium Písma Svatého, poslouchání kázání, že tohle všechno je k ničemu. Naopak, jsem synem univerzitního profesora, vzdělání si velice cením, a jsem poněkud zděšený nad tím, jak je úroveň biblické a jiné křesťanské vzdělanosti tak velice nízká, že často, když slyším nějakého křesťana promluvit před druhými, musím se násilím držet, abych si nezačal hlasitě stěžovat. Takže, v žádném případě nikdo nesmí tvrdit, že bych byl proti vzdělávání, naopak! Ano, vzdělávání, sebe i druhých, je nesmírně potřebné a jsem velice vděčný každému, kdo na poli vyučování pracuje. Jenom říkám, že to není všechno a že to samo o sobě k obrácení nepovede.

Druhá poznámka je, že jsem se právě dopustil přesně stejné chyby, kterou vidím u mnoha evangelických učitelů při čtení tohoto verše. Ve chvíli, kdy slyší o Slovu a příležitosti někoho poučovat, tak zapomenou na všechno a ženou se rovnou na konec tohoto verše. Přehlédnou při tom úplně, že začátek verše hovoří o „slyšení“. Víra je ze slyšení. Slyšení, naslouchání je něco, co je velice podceňovanou disciplínou křesťanského života.

Jsou tací, a jsou to velice zajímaví lidé, kteří tvrdí, že základním problémem rozkladu současného křesťanstva není v nedostatku vyučování, ostatně pokud jste se někdy jenom zdálky přiblížili k Internetu, tak víte, že problémem není nedostatek ale spíše přebytek dokonalých materiálů k vyučování. Ještě pokud navíc rozumíte nějakému cizímu jazyku, tak je problémem se v té záplavě neutopit. Ne, tvrdí, že problémem je nedostatek naslouchání. Existuje mnoho křesťanů zejména vycházejících z různých mnišských nebo mystických tradic, často inspirovaných egyptskými a syrskými Pouštními otci prvních století života Církve, kteří zdůrazňují nutnost ztišení a naslouchání. Tvrdí a je na tom mnoho pravdy, že problémem toho, proč neslyšíme Boží rhêma není to, že by k nám Bůh nemluvil, ale to, že pro všechnu svoji aktivitu a povídání Ho nepustíme ke slovu.

Navíc to, že víra je ze slyšení jistě zahrnuje i naše naslouchání druhým. Jsem upřímně přesvědčen, že mnohem více lidí přichází k Bohu proto, že jim někdo naslouchal, nežli proto, že jim někdo něco říkal. Tento sbor je plný psychologů, nebo alespoň lidí, kteří něco o psychologii slyšeli, takže zde význam nasloucháním druhým snad ani nemusím moc zdůrazňovat.

Zkusím ale na téma poslouchání přidat ještě jednu poznámku, která mi připadne ne tak často opakovaná. Naslouchání je činnost převážně pasivní, vzdáváme se kontroly nad průběhem rozhovoru ve prospěch druhého. A o tomto poměru aktivity a pasivity bych chtěl chvilku promluvit. Hrdinové evangelického křesťanstva jsou lidé akce, plánovaného připraveného projektu. Martin Luther, Jan Ámos Komenský, Jonathan Edwards, George Whitefield, John Wesley, William Wilberforce, William Booth, Dwight Moody, Charles Spurgeon, Hudson Taylor, Eric Liddell, Billy Graham, Watchman Nee, Loren Cunningham, Oral Roberts, Reinhard Bonke, a mnozí další jsou protestantskými hrdiny, protože něco velikého vykonali. Naplánovali veliké misijní akce, založili Armádu spásy, přičinili se k veliké změně ve společnosti (Wilberforce), založili gigantické dobročinné organizace, byli aktivní a něčeho velikého dosáhli. Jsou to dozajista vůdcové naší víry, které máme následovat (Žd 13:7).

Když se ale naše spiritualita upne jenom jedním směrem a zcela vyřadí všechno jiné, přestane být přínosem a stane se spíše břemenem. Zkusím to říci tímto krátkým vymyšleným příběhem. Představte si, že jste členem staršovstva, který dostal na stůl dvě žádosti o finanční podporu sboru, a vy se k nim máte vyslovit.

Jedna žádost je od mladičké (devatenáctileté) členky sboru, která má v plánu vydat se na druhý konec světa a obětovat celý svůj život tomu, že bude „objímat umírající největší chudáky v ulicích nejchudšího města na světě“. Nemá v plánu budovat nemocnice, hospici, nemá za sebou žádnou velikou charitativní organizaci, jenom je chce obejmout.

Druhá žádost je od staršího, zcela dospělého bratra, který ale právě kvůli své dospělosti už zažil ledacos špatného v životě. Pocházel z pohodlně středostavovské rodiny a pohodlně středostavovského církevního společenství, ale měl v sobě opravdovou touhu pomoci nejchudším ve světě a proto se se svým společenstvím dostal do konfliktu a ve víře se rozhodl, že bude kázat evangelium nejchudším a nejvíce potřebným bez jakékoli podpory od kohokoli. Ukázalo se ale, že chudí jsou opravdu chudí, a proto ho nemohli podporovat a musel se své snahy vzdát. Navíc se začala projevovat jeho duševní nemoc, a proto teď žádá o třetí šanci. Chtěl by začít malovat, zjevně má určité nadání, ale nemá žádné formální vzdělání, nikdy žádný svůj obraz neprodal a vzhledem k tomu, že jeho styl malování je velice nestandardní, neví, jak moc bude úspěšný. S použitím křišťálové koule mohu napovědět, že měl pravdu a za celý svůj život prodal jenom jeden obraz.

V prvním případě jste asi poznali, o koho se jedná, křesťanský život druhého je mnohem méně známý, ale kdo z Vás mi opravdu upřímně řekne, že by se rozhodl peníze sboru věnovat na kteréhokoli z těchto žadatelů? Já rozhodně ne. A tak nám můžu pogratulovat, náš sbor nebude z těch, kdo by podpořili začínající Matku Terezu z Kalkaty, ani v bídě a osobních problémech se topícího Vincenta van Gogha (ano, také jsem nevěděl, že byl ve svém mládí velmi nadšeným protestantským misionářem). Ale právě on je jeden z mnoha příkladů toho, jak protestanti ve svém zaměření na aktivitu a účelně vynaložené prostředky, se zcela minuli s opravdovým uměním. Problém je, že opravdové umění doopravdy nemá žádný účel, a tak opravdoví umělci velmi často nenacházejí v protestantských sborech oporu.

Je zajímavé, že když se zamyslíte nad dějinami opravdu velikého umění, tak mezi nimi najdete velice málo protestantů. V klasické hudbě v podstatě jenom Bacha a ten byl luterán (kteří měli vždy k umění velice zvláštní vztah, díky Lutherovi) a navíc v podstatě veškerého jeho zakázky byli pro katolické zákazníky. Když se ptali Johnnyho Cashe, který byl zcela jistě hluboce věřícím protestantem a zároveň umělcem, který změnil tvář jednoho druhu hudby k nepoznání, v jeho posledním rozhovoru ptali, zdali je křesťanským umělcem, tak se značným zděšením v hlase odpověděl, že v žádném případě, je jenom umělcem, který je také křesťanem. Obávám se, že rozuměl pod křesťanským uměním to, co ve skutečnosti opravdovým uměním asi ani není, ale jenom nástrojem jak pomoci církevnímu shromáždění v bohoslužbách a krášlení kostelů.

Umění se zdá být svým charakterem mnohem bližší židovskému (a katolickému!) chápání svátosti a oběti. Na druhém břehu Vltavy, na Hradčanech, do nedávna byl katolický klášter Bosých Karmelitek, jejichž podstata života je, že se zavřou do kláštera, který svým vzhledem nejvíce ze všeho připomíná vězení, a po zbytek života v něm zůstanou zavřené a modlí se za svět. Mohu Vám zaručit, že jakékoli prostředky na ně vynaložíte, budou mít ve viditelném světě nulovou návratnost, ale ony věří, že právě těmi modlitbami Bůh změní celý svět. Netvrdím, že je mi jejich spiritualita blízká, nebo že bych se radoval, kdyby se moje dcera chtěla do něčeho takového pustit, ale uznávám tuto tradici jako starobylou a jistě hodnou našeho respektu.

Ale právě tím, jak je taková tradice pasivního naslouchání pro evangelíky zcela nepochopitelná, se mi do srdce vkrádá obava, že jako protestanti něco míjíme a o něco přicházíme.

Je samozřejmě mnoho dalších způsobů jak více naslouchat Božímu promluvení, rhêma, teď jsem zmínil jenom to, co mi táhlo hlavou, ale základ je společný, nemůžeme se jim naučit o samotě. Nemůžeme se naučit naslouchat druhým o samotě, nemůžeme se naučit obětovat pro druhé o samotě, nemůžeme se naučit milovat o samotě. Měli bychom více zdůrazňovat, že smyslem křesťanského společenství je to společenství: s Bohem i s lidmi. Společné modlitby, chvály, přímluvy, Večeře Páně, i to drbání po kostele.

Amen.

Poslání:

Neopouštějíce společného shromáždění našeho, jako někteří obyčej mají, ale napomínajíce se, a to tím více, čímž více vidíte, že se ten den přibližuje.

— Židům 10:25 BKR