Text: Mt 18,3

Písně: 98, 684, 367, 192, 700, 489

Zvuková podoba kázání bohužel není k dispozici

Introit: Ž 98,1–9
Čtení: Mt 5,1–3
Text: Mt 18,3
Poslání: 1Pt 2,1–2

Milí bratři a sestry,

tato Ježíšova výzva si zaslouží jistě naši pozornost. Konec konců – kdo by nechtěl vstoupit do království nebeského?! Ta podmínka – respektive dvě podmínky – jsou stanoveny dost neoddiskutovatelně. Obrátit se (1) a být (2) jako dítě je zde postaveno jako podmínka, bez které to prostě nejde!

S tím obrácením asi problém nemáme. Tedy s pochopením, co to znamená obrácení. Pojem v tom původním nejobyčejnějším smyslu používáme běžně a tak si ho snadno převedeme i do smyslu duchovního. Představte si to naprosto realisticky. Člověk byl ve společenství s Bohem, ale na Boha zapomíná, o Boží vůli se nezajímá, hřeší. Jde od Boha pryč. A pak najednou zaslechne Boží hlas, Boží povolání, rozhlíží se – a zjistí, že šel a jde úplně špatně. Jde od Boha – a tak se otočí směrem k Bohu. Obrátí se. Najednou je Bohu tváří v tvář, najednou s ním zase může komunikovat. Najednou ví, kde Bůh je a tak rozumí tomu, jak za ním jít. Jak za ním dojít – a všechno je zase v pořádku.

Oprávněná námitka proti tomuto obrazu je, že to podávám příliš schématicky. Jsou tu přeci okamžiky, kdy máme pochybnosti. Jsou období duchovní temnoty, kdy člověk naprosto netuší, která cesta vede k Bohu. Tohle si prožívá každý věřící. Čteme o tom ve Starém Zákoně. Okamžik otázek a pochybností si prožil i Pán Ježíš a po něm v dějinách snad všechny křesťanské osobnosti, do jejichž života můžeme podrobněji nahlédnout. Všude naleznete, jak popisují to, co mystikové od dob Jana od Kříže nazývají „temná noc“. Okamžik duchovní prázdnoty a vyprahlosti. Okamžiky, kdy je naše víra zkoušena, tříbena a pročišťována.

Ve zpětném pohledu pak ale člověk vidí, že nebyl Bohem opuštěn, ale tak, jako to je s dětmi, tak i duchovní dítě musí vyrůst a to nelze jinak, než že si vyzkouší samostatnost. Vyzkouší si, jaké je to něco dělat bez stálé ochrany a pomoci toho schopného rodiče, který kdykoliv přiskočí a zachrání, co se dá. Takový dozor je možno praktikovat na začátku výuky, ale dříve nebo později si člověk musí zkusit sám vařit, řídit auto, vyměnit žárovky, zatlouct hřebík, pokácet strom, protrhat mrkev, napsat dopis… Prostě cokoliv, co jsme se kdy v životě s někým učili, on nám vysvětlil základy, třeba to i s námi vyzkoušel, ale pak nastal okamžik, kdy jsme v tom sami. Tak je to i s vírou. I naše víra si musí projít tímto obdobím zkoušky, díky které se z dětské naivní víry stane vírou dospělou. Z duchovního mléka přejdeme na poněkud tužší stravu, vzpomínám, že jsem ke křtu dostal darem kyblík pudinku – s tím, že duchovní mléko už mám za sebou a teď je v mém případě čas na něco tužšího.

Jenže pozor. Ten vývoj od víry dětské k víře dospělácké, vývoj od víry jednoduché a důvěřivé k víře pročištěné zkouškami – tento vývoj nemůžeme jen tak označit jako vývoj, ve kterém se té dětské víry vzdáme, a jsou z nás duchovní dospěláci. I v té naší dospělácké víře musí být cosi dětského. Cosi z toho naivního a schématického pohledu, jak jsme si ho postavili na začátku. Ještě jednou si připomeňme ten „naivně – realistický“ příběh: jako hříšník jsem šel od Boha, Bůh mě zavolal, já se k němu obrátil a od té chvíle jdu za ním. Tohle nelze jen tak zahodit. A co teď s tím. Jak spojit nutnost duchovního růstu a nutnost být jako děti?!

Určitě jste se s tím v Bibli setkali a dozajista se nám to mnohokrát v Bibli objeví: Pán Ježíš mluvil do různých situací různě. V určité situaci nabídl jeden úhel pohledu a v další zase jiný. Očekává, že v sobě udržíme jakési vnitřní napětí, že budeme znát oba pohledy na věc a že si vždycky v pravou chvíli připomeneme ten správný.

Příklad: budeme netrpělivě očekávat konec světa, novou zemi – ale přesto nebudeme lhostejní k tomuto starému světu a k jeho starostem.

Nebo: budeme skálopevně věřit, že jen a jen z Boží milosti jsme ospravedlněni, žijeme, dýcháme – a přeci se budeme vší silou snažit konat dobré skutky.

A v tuto chvíli tedy tolik, že se budeme usilovně modlit, studovat Písmo a hledat Boží Slovo, abychom se duchovně rozvíjeli, abychom duchovně rostli, protože nechceme zůstat na té úrovni, na jaké jsme byli v okamžiku obrácení – a přeci chceme zůstat dětmi. Víme totiž, že pokud nebudeme jako děti, nevejdeme do království nebeského.

Duchovní růst si nechme na jindy, řeč bude dnes o tom druhém. O tom, co to je „být jako dítě“. Co to u všech všudy znamená, protože kdosi tento verš komentoval slovy, že ho udivuje, proč po nás tak chytrý člověk, jakým Ježíš nesporně byl, požaduje, abychom byli malí sobečtí hajzlíci, jak už takové děti v drtivé většině jsou. Prošel jsem za své farářské praxe mnoho mateřských škol a tak sdílím do velké míry toto hodnocení malých dětí. Jen ale ani náhodou nesdílím představu, že by snad po nás Pán Ježíš něco takového chtěl.

K vyhmátnutí toho, o co Pánu Ježíši jde, když nám velí být jako děti, nás přiblíží dnešní první čtení. První blahoslavenství. „Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské.“ Dobře je těm, kteří jsou chudí v duchu. Existuje tedy zjevně více druhů chudoby. Když je někdo chudý, tak chápeme, že to je člověk, který nemá žádný majetek. Jenže tady se neříká blahoslavení chudí, ale blahoslavení chudí v duchu. Jde tedy o nějaký speciální druh chudoby, chudoby, která se ani tak netýká peněženky, lednice či šatníku, ale lidského nitra. Je to chudoba jako duchovní postoj, je to chudoba, která se týká naší duše. V mnohém je to ale docela podobné tomu, jak je to s tou peněženkou, lednicí či šatníkem.

Problém nemusí být nutně v tom, co člověk má. Takový boháč, který umí se svým majetkem rozumě nakládat, je na tom jistě mnohem lépe, než chudák, který má pět švestek, ale nenechal by na ně nikoho ani kouknout. Když Ježíš mluvil o pokladech a o tom, co má a co nemá hodnotu, tak mluvil o tom, že rozhodující je, kde je lidské srdce. Jestli je zavřené v truhlici se zlaťáky, které někdo nashromáždil anebo je v nebi, kde se střádají poklady dobrých skutků. Boháč, který má srdce na správném místě, může pak ale těch zlaťáků využít k něčemu, co by chudák nikdy nemohl udělat, protože na to nemá. Blahé paměti princezna Diana či Bono Vox – zpěvák skupiny U2 – a mnozí další dokázali udělat mnoho dobrého, protože to srdce na pravém místě měli a přes svoje bohatství a slávu se dokázali rozdělit s druhými.

Pozor! S duševním bohatstvím je to docela stejné, jako s bohatstvím tělesným! Tak, jako může být člověk nafoukaný na to, kolik má peněz, tak může být nafoukaný na to, co ví a kolik škol vystudoval. Ale právě tak, jako bohatý člověk může udělat také mnoho dobrého, co by chudák nemohl, tak i vzdělanec může udělat mnoho dobrého, na co by třeba člověk bez vzdělání nestačil. S nadšením se dá jít misionařit do Afriky, ale když neumíte Svahilsky, Afrikánsky, nebo nějaký jiný místní jazyk, tak jim tam toho moc nepovíte. Ve Starém Zákoně čteme o Šalamounovi, který chtěl být dobrý král, a tak si nepřál ani slávu, ani bohatství, ale moudrost. V Novém Zákoně čteme, o apoštolu Pavlovi, který studoval u jednoho z tehdejších nejlepších učitelů– u Gamaliele – a jak Židé byli ochotni Pavla poslouchat, když zjistili, že mluví hebrejsky a v jiné situaci zase Řekové, když zjistili, že mluví řecky. Neumět to, tak by si Pavel ani neškrtl.

Být chudý duchem tedy neznamená být hlupák, právě naopak. Být chudý duchem, to znamená vědět, že moudrost je dar od Boha a je potřeba ji dobře a k dobrému používat, právě tak, jako majetek. Šalamoun díky moudrosti dokázal moudře vládnout, Pavel díky moudrosti dokázal zvěstovat evangelium tak, že mu lidé rozuměli. Moudrost se dá snadno zneužít k tomu, aby člověk prosazoval sebe na úkor druhých tím, že je nějak přechytračí. I dosažené vzdělání se dá využívat k tomu, aby se člověk povyšoval nad druhé. Ti chudí v duchu, kterým patří nebeské království, to jsou lidé, kteří to nedělají. Lidé pokorní, kteří dokáží to, co mají a to co vědí používat k prospěchu druhých a to z jednoho prostého důvodu. Moudrost si člověk nenadělil, právě tak, jako talent či píli, které mu umožnily studovat. To jsou dary od Boha, a proto by měly sloužit tomu, co se Pánu Bohu líbí.

Jenže člověk musí být skutečně moudrý, aby si tohle uvědomil a dokázal pak svoje schopnosti nezneužívat. A také třeba neutloukat ve jménu jakési „rádoby pokory“. Přestat se radovat z toho, že něco umí, něco ví, něco prožil a tak má zkušenosti, že něčeho v životě dosáhl… Je-li moudrý, pak dá všechno to krásné ve svém životě do služby Pánu Bohu, aby ten s tím nadělal v tomto světě nějaké užitečné dílo. Jako příklad z církevních dějin připomenu svatého Františka. Děti si o něm vypráví v nedělní škole, protože od příštího týdne o něm začnou nacvičovat Vánoční hru. Proto jsem ho vybral – ale nejspíš bych ho vybral tak jako tak. Svatého Františka mám velmi rád. V řadě neposlední proto, že se při svém obrácení zas tak moc nezměnil. Vždycky byl fanfarón a kašpar, vždycky provokoval a upoutával pozornost, vždycky se za ním táhly davy vrstevníků kopírujících jeho oblečení, gesta, chování.

Pak František prožil obrácení. Radikální, jasné, jednoznačné. Předchází mu rok ve vězení, setkání s malomocným, pouť do Říma… je to několik okamžiků v relativně rychlém sledu, které obrací Františka směrem k Bohu. Pak zima 1206, slavná scéna, kdy otec přivlekl Františka před biskupa a dožadoval se potrestání nezvedeného syna. A František se v kostele svlékl do naha s tím, že od tohoto pána nechce vůbec nic. Ano, říkal mu „otče“, ale od této chvíle chce říkat jen „Otče náš, kterýž jsi v nebesích…“ Biskup tehdy Františka zabalil do svého pláště a prohlásil za svého, což mohlo také dobře znamenat, že ho prohlásil za blázna. Řekl bych, že ale František moc dobře věděl, co dělá. Františkovi je v té době asi dvacet let, čili nečekejme žádné pubertální paličatosti a trucy proti rodičům. Bylo to gesto. Fanfarónské, teatrální – ale takový už František byl. A tohle všechno dal do služby Pánu Bohu.

Často slyším větu, že „Pán Bůh nás má rád takové, jací jsme.“ Nemám ji moc rád, protože mnohdy je to laciná fráze. František ji dokázal naplnit obsahem. Takový, jaký je, se odevzdal Bohu a Bůh, který Františka miloval takového, jakým František byl, tak beze zbytku využil všeho, co na Františkovi našel. „Pán Bůh mě má rád takového, jaký jsem,“ – to nesmí být omluva za to, že jsem pruďas nebo flegmatik a že s tím nic nenadělám a on už si to Pán Bůh přebere. To musí být naprosto jasné a vědomé rozpoznání toho, jaký tedy jsem a následné odevzdání té mojí prudkosti či flegmatismu do Božích rukou, aby je Pán Bůh použil, jak uzná za vhodné. A on už Pán Bůh bude vědět, co s pruďasem a co s flegmatikem. Kam poslat jednoho a kam druhého, tak jako věděl, kam poslat svatého Františka. Doporučuji číst jeho životopis, když se budete chtít poučit, jak to vypadá v praxi, když je někdo „chudý v duchu“ – tedy když je někdo velmi inteligentní, vzdělaný a schopný, ale toho všeho se dokáže vzdát, to všechno dokáže dát Pánu Bohu do rukou s tím, ať to Pán Bůh použije, jak uzná za vhodné.

Tenhle vztah důvěry je klíčový a zásadní. Člověk chudý v duchu důvěřuje Bohu, že Bůh jeho schopnosti nezneužije. A tahle důvěřivost nás vrací k Ježíšovu příměru k dětem. Tohle je ta vlastnost, kterou Ježíš vyzdvihuje – důvěřivost. Dítě je veskrze důvěřivý tvor. Když něco neví, když něco potřebuje, naprosto automaticky jde za někým jiným, nejspíš dospělým. Naprosto bezelstně přizná svoji neschopnost najít cestu domů nebo zapnout si knoflíček na rukávu. Se vším, co má, přichází k tomu dospělému a „nešpekuluje“, co by kdyby, jestli ten dospělý nějak nezneužije té jeho momentální neschopnosti najít cestu domů nebo si zapnout rukáv. Až mnohem později přibude stud, protože my dospělí začneme s tím: „Takový velký a neumíš to? Taková velká a nevíš, kde bydlíš? To se nestydíš?“

Ne, nestydí! Dítě neví, proč by se mělo stydět za něco, co nezvládá, zato ví, že v takovou chvíli je potřeba najít někoho, kdo to zvládne a odevzdat se mu do rukou. Na nic si nehrát, nic nepředstírat. Ani schopnosti, ale pozor – ani neschopnosti. Nemá vůbec žádný smysl dělat ze sebe troubu a neříct třeba, že ten náš dům je v zahradě, před domem je zastávka autobusu a cokoliv dalšího, na co si to dítě vzpomene – protože to může pomoci. Ten dospělák využije těchto informací a dovede to dítě domů.

Přesně tak je to v okamžiku, když my přicházíme k Bohu. Když jsme se obrátili a chceme zůstat jako děti, abychom vešli do nebeského království. Všechno co víme, co máme, co umíme, všechny naše schopnosti, znalosti i dovednosti to všechno je potřeba ne odhodit, ale nabídnout Pánu Bohu, aby s tím teď on něco udělal. A Pán Bůh to použije k tomu samému, jako ten dospělák, co jsme o něm mluvili před chviličkou – dovede nás do království nebeského. Dovede nás – domů.

Amen.