Text: Ř 12,14–21

Zvuková podoba kázání bohužel není k dispozici

Instalační bohoslužba
Text: Ř 12,14–21
Milí bratři a sestry,

nedejte se přemoci zlem, ale přemáhejte zlo dobrem! Tak nás vyzývá apoštol, ale protože tato slova shrnují určitý myšlenkový postup, přečetli jsme si ta slova i v jejich souvislosti. Jinak totiž jen těžko pochopíme, v čem že je ten „trýček“ přemáhání zla.

V rámci listu do Říma mluví apoštol o situaci pronásledování. Dnes ani zdaleka nežijeme v situaci tak brutální, jak ji zažíval sám Pavel a jak ji zažívali křesťané v Římě. Přesto ale tento text nejde jen tak přeskočit. Se zlem se totiž setkáváme i my. I my se musíme vypořádávat s tím, že okolo nás se dějí nedobré věci. A co, že se dějí kolem nás – v tuto chvíli jde hlavně o to, že ty nedobré věci se dějí nám. Nejen, že zlo v tomto světě je, ale co především – zlé věci se stávají nám. Nemá smysl před tím zavírat oči. Poznáte pravdu a pravda Vás osvobodí. Teprve v okamžiku, když si člověk připustí pravdu o sobě a o světě, tak se osvobodí od falešných představ, odhodí brýle růžové i černé. A teprve v tu chvíli se sebou i se světem může začít něco dělat. V tu chvíli to totiž má smysl – není to boj s mámením, představami, ale se skutečným zlem, které nám skutečně ubližuje.

K tomu, abychom něco dělali, nás vyzývá i apoštol Pavel. To vidíme hned na první pohled jasně a srozumitelně – ke zlu se nemá mlčet. „…přemáhej zlo dobrem.“ Zlo je něco, co má být přemoženo. Zlo je něco, proti čemu je potřeba se postavit. Leč v tomto boji proti zlu platí určitá pravidla a tato pravidla by nám mohla připomenout pravidla, která se učí děti v hodinách matematiky na základní škole – dvě záporná čísla dohromady dají ještě větší záporné číslo. Suchá matematická teorie má svoji neúprosnou obdobu v životě – jestliže dlužím peníze a půjčím si další, tak to můj dluh neumenší, ale právě naopak, dlužím stále víc. A naprosto stejná matematika platí i při zápase se zlem. Zlo je potřeba přemoci – ale ne ještě větším zlem. Tím by zlo jen narostlo. Určité metody boje se zlem ničemu nepomohou, ale právě naopak – v konečném součtu dokonce uškodí.

Připomínám notoricky známý příběh o pokušení Ježíše na poušti. Známe ho z nedělní školy, slyšeli jsme ho mnohokrát, netřeba ho příliš opakovat. Ďábel to nejprve zkusil s tím, jestli Ježíš nemyslí jen na sebe. Má hlad, tož proč by se nenajedl. Ježíš odpoví tím, že jsou na světě důležitější věci než jídlo. Odešel přeci na poušť poznávat Boží vůli. Tak to na něj ďábel zkusil přes tu Boží vůli. Ocitoval mu Bibli. Ježíš jeho výzvu odmítl s tím, že takto se s Biblí ani se vztahem k Bohu nakládat nedá. A pak přišlo to třetí pokušení, které mi připadá nejďábelštější – nabídka všech království za to, když se Ježíš bude ďáblovi klanět.

Když se to postaví takto zkráceně, tak je nám jasné, že tuto nabídku je potřeba odmítnout. Jenže… On ďábel dokáže tyto svoje nabídky podsouvat i pěkně naředěné, upravené tak, aby to nebylo tak nápadné. Zkusme si to postavit třeba takto: Cožpak je špatné, když by světu vládl dobrý člověk? Vždyť při té vládě nad světem by šlo udělat tolik dobra… Tolika lidem by šlo pomoci – a zaplatí se tak málo! Cožpak by nešlo alespoň trošku použít nějakou tu ďábelskou metodu, když se díky ní udělá tolik dobra? Vždyť to třeba ani nikdo neuvidí a pokud ano, tak se na to záhy zapomene, že tuhle, pravda, trošku ublížíme, támhle malinko pomluvíme, ale ono to v konečném součtu všechno půjde jako po másle… Ne! Účel nesvětí prostředky. Do úvah nad tím, že by snad špatným prostředkem mohlo být dosaženo nějakého dobra, říká onomu pokušiteli Ježíš: „Jdi z cesty, satane!“ Podobná slova Ježíš řekne o tři roky později apoštolu Petrovi. Ze stejného důvodu! Petr bude také chtít předepisovat Ježíšovi jiné metody k plnění Boží vůle, než stanovuje Bůh sám.

Apoštol Pavel k tomu říká: „Svolávejte dobro na ty, kteří vás pronásledují…“ a pro jistotu to kritické místo ještě zopakuje. „Svolávejte dobro na ty, kteří vás pronásledují, dobro a ne zlo!“ To aby si náhodou křesťané v Římě nemysleli, že mu nějak ujela ruka nebo utekly myšlenky. Že to popletl. A také, aby to náhodou nenapadlo nás. Špatnými metodami se k dobrým cílům nedostaneme.

Zlo ve světě je, zlo doléhá i na nás, proti zlu se musíme postavit. Jde o to, jakou metodu zvolíme. Apoštol vybízí k přemáhání zla dobrem, a aby vysvětlil, co to znamená, tak popisuje tři kroky: (1) Radujte se s radujícími, plačte s plačícími, (2) vůči všem mějte na mysli jen dobré a (3) jestliže má tvůj nepřítel hlad, nasyť ho. Tyto tři kroky budeme nyní postupně procházet, abychom porozuměli tomu, jak se má křesťan chovat, když na něj doléhá zlo, aby toto zlo přemohl a přemohl ho dobrem. A já pro jistotu připomínám, že Pavel ví moc dobře, o čem mluví, protože on v pronásledování prožil celý svůj křesťanský život. Mnohokrát byl vězněn, bičován, kamenován a mnoho jeho přátel prožívalo stejný osud, jako on.

V boji proti zlu tedy krok číslo jedna: „Radujte se s radujícími, plačte s plačícími. Mějte porozumění jeden pro druhého.“ Je potřeba pochopit ty druhé a to není možné jinak, než tím, že se s nimi tak říkajíc „sladíme na stejnou vlnu“. Apoštol varuje před vysokým smýšlením sám o sobě, před spoléháním na vlastní chytrost. Před nafoukaným přesvědčením, že přeci moc dobře víme, co se honí v hlavě toho druhého. Porozumět tomu druhému, to vyžaduje něco víc, než jen přemýšlení. Mluví se o schopnosti empatie, tedy „vcítění se“ do radostí či starostí toho druhého. Jistě, že to není nic jednoduchého. Znamená to víc poslouchat, než mluvit, protože jen potom můžeme druhému také porozumět. Porozumět tomu proč dělá zrovna to, co dělá. Až když zkusíme plakat s plačícím a radovat se s radujícím, tak máme šanci pochopit, co se skrývá za tím jeho pláčem či radostí.

Druhý krok běží s tím prvním vlastně v jednu chvíli. „Nikomu neodplácejte zlým za zlé. Vůči všem mějte na mysli jen dobré. Je-li možno, pokud to záleží na vás, žijte se všemi v pokoji. Nechtějte sami odplácet, milovaní, ale nechte místo pro Boží soud, neboť je psáno: ‚Mně patří pomsta, já odplatím,‘ praví Pán.“ Snažit se druhému porozumět musí být spojeno se snahou mu pomoci. V posledních letech vyšla řada knih o tom, jak porozumět druhým lidem, jak se naladit na stejnou vlnu. Jsou to příručky pro obchodníky, podomní prodejce, pojišťovací agenty a další prodavače instantního štěstí. Usmívají se na vás, projevují zájem o vaše starosti – jenže nejde jim o to, že by vůči vám měli na mysli jen dobré. Mají na mysli jen dobré pro sebe. Chtějí prodat své zboží a už je nezajímá, jestli to zboží skutečně tak nutně potřebujete a jestli byste své peníze neměli vynaložit někde jinde a jestli vám zrovna tyhle peníze nebudou někde setsakramentsky chybět.

Jestliže chceme přemáhat zlo v tomto světě, pak je potřeba myslet na dobro těch druhých a to bez postranních myšlenek na to, jak na tom vyděláme my. O nás tu přeci už dávno nejde. My už svoje máme a máme to jisté! Stali jsme se obětí živou, svatou a Bohu milou, patříme Bohu a Bůh se o nás postará. Patříme do vyvoleného Božího lidu a bránu do Božího království už před námi nikdo nemůže zavřít. V boji proti zlu stojíme už dávno na straně vítěze a jen poslední zbytky poražené armády zla si to nechtějí přiznat. Protivník náš ďábel jako lev řvoucí obchází, hledaje, koho by sežral (1Pt 5,8), ale nevidí a nebo spíš nechce vidět, jak se okolo něj stahuje síť, ze které už neunikne. Není nejmenší důvod se přidávat na jeho stranu a není nejmenší důvod dávat proti dohromady armádu proti těm, kteří se na jeho stranu tak či onak přidali. Je potřeba (1) snažit se jim porozumět a (2) přát jim jen to dobré, protože tím, co dělají, se k té otevřené bráně do Božího království sami obrací zády. Před námi ji nezavřou – ale sami od ní utíkají. A nepomůžeme jim tím, že jim to jejich zlo ještě oplatíme. Pokud to záleží na nás, tak je potřeba žít s druhými v pokoji. Jistě – někdy to na nás nezáleží. Narazíte na takové lidi, se kterými se prostě nedohodnete. Dostanete se do situace, do které někdo jiný vnáší zlo, seč to jde. Ale pokud je to na nás, tak je potřeba budovat v tomto světě pokoj. Vždyť pokoj – to je jeden ze základních znaků Božího království! O pokoji mluvili už andělé nad Betlémem, když oznamovali narození malého Ježíše. Tehdy totiž tento pokoj přišel mezi nás a je mezi námi stále. Přijali jsme ho do svých životů právě s tou jistotou, že o plnost tohoto pokoje Božího království už nemůžeme být okradeni. To jen v tomto světě ho ještě nemůžeme v plnosti prožít. Což ovšem není důvod, proč se o to nesnažit, tento pokoj prožívat alespoň z části. A už vůbec to není důvod, proč tento pokoj záměrně ničit, proč ho nějak neumožnit prožít druhým. Tím, že druhým dáme možnost prožít pokoj a dobro, tak jim dáme možnost prožít kousek právě toho Božího království!

To už se dostáváme ke třetímu kroku. Jestliže se (1) snažíme toho druhého pochopit, jestliže (2) jemu přejeme dobro, pak to dobro můžeme začít i konat. A nejen můžeme, ale samozřejmě i máme! (3) „Jestliže má tvůj nepřítel hlad, nasyť ho, a má-li žízeň, dej mu pít.“ Místo pomsty, místo nových zmatků a nepokojů je potřeba do situace vnést klid a mír. Vnést do ní dobro. Odplácet zlo zlem jen roztáčí kolotoč dalšího zla, kolotoč dalšího odplácení. Vidíme to třeba na vtazích mezi Izraelci a Palestinci. Útok střídá útok, s každou odplatou v tom druhém jen roste přesvědčení, že jeho násilí je oprávněné. Roztáčí se začarovaný kruh násilí, a čím déle se takový kruh točí, tím hůř se dá zastavit. Proto je potřeba snažit se a to čím dřív, tím líp.

Apoštol Pavel nás vyzývá k tomu, abychom těm, kteří nás trápí, pomohli v jejich nouzi. „Jestliže má tvůj nepřítel hlad, nasyť ho, a má-li žízeň, dej mu pít; tím ho zahanbíš a přivedeš k lítosti.“ Když poznáme, že ten, kdo nám ubližuje, něco potřebuje, máme být první, kdo mu pomůže, on si uvědomí, že se k nám choval špatně a sám změní své chování.

Není to naivní? Je. Těžko na to říct něco jiného, než že člověk, který nám tohle radí, tak má velmi zvláštní představy o tom, jak to v tomhle světě funguje. Dlužno ale ihned dodat, že Pavel ví nejen o tomto světě. Pořád nás to vrací k onomu rozpoznání, že my do tohoto světa už vlastně nepatříme. My do něj přinášíme způsoby jednání, které jsou z jiného světa. Není divu, že tomuto světu připadají bláznivé a připadají bláznivé i nám, když se podle moudrosti tohoto světa zařizujeme a na ten druhý svět zapomínáme.

Svolávat dobro na ty, kdo nás pronásledují, to je něco, čemu tento svět nerozumí. Ten zůstává v nejlepším případě na onom dávném „oko za oko, zub za zub!“. Pravda – ani to není málo! Kolikrát se potkáme s tím, že když už někdo chce někomu oplatit zlé zlým, tak jsou to za jedno oko oči obě a za ten vyražený zub také nejmíň dva a modřinu nádavkem. I to oko za oko, zub za zub je úroveň pro mnoho lidí stále ještě nedostižná – a moudrost Božího království to stále ještě není, protože ta velí za oko i zub modlitbu za požehnání pro toho, kdo nám to udělal.

Radovat se s radujícími a plakat s plačícími, tedy snažit se mít porozumění jeden pro druhého – i k této moudrosti Božího království se tento svět zatím jen blíží. Psychologové ukazují, jak důležité je snažit se pochopit toho druhého, že to je mnohem důležitější, než umět mu dát nějakou radu. My už ale víme, že snažit se porozumět tomu, co druhé těší či trápí, to je jen první krok ze tří. Spolu s touto snahou tu musí být i touha tomu druhému pomoci. Opuštění všech myšlenek na trest a pomstu za všechno to zlé, co jsme kdy prožili. Nikdo nepochybuje, že to bylo zlé! Ale odplácením zlého zlým zůstáváme v moudrosti tohoto světa. V moudrosti, která kolotoč zla zastavit nedokáže. Do třetice všeho – tentokrát jen dobrého – pak je potřeba těmto druhým pomáhat. Modlit se za ně, aby jim Bůh dal své požehnání, protože co jiného může člověka změnit, než Boží zásah? A nejen se modlit, ale můžeme-li, tak jim také pomáhat, protože jen tak poznají marnost a špatnost svého počínání.

Snažit se porozumět těm, kdo nám ubližují, přát jim dobré a pomáhat jim, svěřit Bohu svoji touhu po potrestání těch, kdo nám ubližují, to všechno není vůbec nic jednoduchého. Ježíšův příběh a zvláště pak velikonoční události – to velice jasně a zřetelně ukazuje, že to bolí a že to může vést až ke smrti. Záměrně ale neříkám, že to může skončit smrtí. Smrtí totiž takový život nekončí. Tohle je přeci život těch, kteří přešli ze smrti do života, život těch, kteří již v tomto světě žijí podle řádů Božího království, protože svůj domov mají tam a ne na této zemi. To je nebeský život, ke kterému jsme byli povoláni, abychom království nebeské přinášeli na tuto zem jako „ochutnávku zdarma“, jak to znáte ze supermarketů. Aby tak, jako lidé poznávali dobrotu Boží na Ježíši Nazaretském, tak aby mohli tutéž dobrotu poznávat na nás. Aby i oni vstoupili do Božího království, které je tady mezi námi a které v téhle „ochutnávce“ zasáhne jejich životy.

Amen.