Tři reformační sola podle Petra a Jana

písně: 63, 787, 358, 703, (Beránku Boží = 369 / VP: 620, 558, /448/), 384, 412, 706
introit: Ž 46,8–9
1. čtení: Mt 14,23–33
kázání: J 20,3–31
3. čtení: Ř 15,4

Milí bratři a sestry,

nad tímto textem si můžeme zopakovat tři slavná reformační „sola“. Materiální a formální princip reformace: Sola gratia, sola fide a sola scriptura. Pouhá milost, pouhá víra a pouhé Písmo. Spousta učených slov, ale obsah je jednoduchý.

Předně: nejde o naše zásluhy. Ježíš je Kristus a Boží Syn zcela nezávisle na našich zásluhách. Smysluplný život na této zemi, který navíc ještě nekončí smrtí, nám dává, protože nás má rád a tak se nad námi slitovává. Sola gratia, pouhá milost. Příběh, který si shodou okolností vypráví děti na starším dorostu: Martin Luther a jeho obava, že půjde do pekla, protože toho dělá málo. Nezaslouží si nebe! A pak sola gratia, pouhá milost. Uklidňující zvěst o tom, že všechno důležité a nezbytně nutné pro naši spásu už bylo uděláno Pánem Bohem. Jasně, že nezaslouží – ale o zásluhu tu vůbec nejde.

Uklidněný Luther píše spisek „O dobrých skutcích“. Doporučuji, máte to přečtené za čtvrt hodiny. Knížečka o tom, že dobré skutky neděláme, ABYCHOM byli spasení, ale PROTOŽE jsme spaseni. Jsou projevem vděčnosti, ne touhy po zásluhách. Všechno to dobré, co jako křesťané děláme, je jen vyjádření naší radosti z darované spásy.

O tom už mluví sola fide – pouhou vírou, protože víra je styl života. Rozpoznali jsme, co je dobré a tak to děláme.

Připomínám z minulé neděle příklad s deštníkem. Když mi aplikace pro mobil řekne, že bude pršet, vezmu si deštník. Nemá smysl mluvit o nějakých zásluhách. Na vzniku té aplikace nemám žádnou zásluhu a na informacích z ní získaných také ne. Navíc byla zadarmo, takže je mi dobrým obrazem sola gracia. Mám ji z pouhé milosti jejích tvůrců.

Teď nastupuje sola fide. Pouhá víra v pravdivost této předpovědi mne vede k tomu, abych podle toho žil. Byl bych jen hloupý, kdybych si deštník nevzal. Kdybych sice věřil, že bude pršet a deštník je skvělá věc, ale nezařídil se podle toho, tak holt promoknu na kost. Když věřím, že Ježíš je Kristus, Syn Boží, tak dávám jeho slovům obdobnou důvěru, jako své meteorologické aplikaci pro mobil. Uvěřil jsem, že mi radí dobře. Byl bych hloupý, kdybych se podle Ježíšových rad neřídil. Mohu to potvrdit, vím to, protože už jsem mnohokrát hloupý byl. I moje vlastní zkušenost už mi potvrdila, že kde jsem se neřídil, tam to nakonec k dobrému nebylo.

Pravidlo „sola gratia“, „pouhá milost“ mi říká, že Ježíš Kristus, Syn Boží, udělal pro můj smysluplný život všechno, co mělo být uděláno. Pravidlo „sola fide“, „pouhá víra“, mi říká, abych nebyl hloupý. Abych tohoto Ježíše poslouchal a podle jeho rad ten smysluplný život přijal a žil.

Dnešní hlavní čtení nám pak přidává formální princip reformace“: „sola scriptura“, „pouhé Písmo“. Úplně na konci svého evangelia Jan píše (J 21,25): Je ještě mnoho jiného, co Ježíš učinil; kdyby se mělo všechno dopodrobna vypsat, myslí, že by celý svět neměl dost místa pro knihy o tom napsané. Něco ale zapsáno bylo. Jak říká dnešní hlavní čtení: Ještě mnoho jiných znamení učinil Ježíš před očima učedníků, a ta nejsou zapsána v této knize. Tato však zapsána jsou, abyste věřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží, a abyste věříce měli život v jeho jménu. Zásada „Sola scriptura“, „pouhé Písmo“ nám chce říct, že všechno podstatné se dozví každý, komu se dostane do ruky Bible. Jistě, že je tu církevní tradice, předpisy, řády… Jakékoliv komentáře, výklady a kázání… To všechno může být užitečné, ale rozhodně to není nezbytně nutné. Může to pomoci, může to osvětlit, může to posunout dál v chápání. Ale nedozvíte se ani jednu informaci, bez které byste se neobešli.

Jasně, že v Bibli není všechno. Ani o Pánu Ježíši se z ní nedozvím, co všechno dělal či říkal. Apoštolové mají za sebou více než tříletou zkušenost putování z místa na místo a když dáme dohromady Matouše, Marka, Lukášem i Jana, tak máme nějakých 40 zázraků, 60 podobenství. Za tři a půl roku společného života? Jeden zázrak za měsíc a jedno podobenství za tři týdny? Jakoby Jan předjímal tuto námitku. Ještě mnoho jiných znamení učinil Ježíš před očima učedníků, a ta nejsou zapsána v této knize. Před evangelisty ležel náročný úkol a tím je výběr. To je úkol, který leží i před evangelistou Janem a Jan musí najít klíč. Právě tento klíč je pro nás dnes zásadní. Ještě mnoho jiných znamení učinil Ježíš před očima učedníků, a ta nejsou zapsána v této knize. Tato však zapsána jsou, abyste věřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží, a abyste věříce měli život v jeho jménu.

Proto vzniká Janovo evangelium. Jistě – stejný motiv bychom dozajista mohli vystopovat u všech textů Nového zákona, ale Jan svoji interpretační intenci explicitně verbalizuje (abych tak ukázal, jak umím používat cizí slova). Na rovinu to přizná, proč evangelium napsal. Abychom se o Pánu Ježíši dozvěděli, že je Kristus, Boží Syn. Abychom této informaci uvěřili. Abychom žili podle tohoto rozpoznání. Aby náš život ovlivňovalo, proměňovalo vědomí, že Pán Ježíš je Kristus, Boží Syn. Aby to byla cesta, po které jdeme. Když přijdeme na křižovatku – rovně, doleva, doprava – tak se ptát, co by nám poradil Pán Ježíš. Je to Boží Syn, rozumí tomu lépe než my. A třeba by nám řekl: „To sis na mě vzpomněl brzo! Obrať se! Čelem vzad, už před třemi křižovatkami jsi odbočil špatně!“ Víra nás tak dovede k pokání a k cestě jinudy, ale každopádně lépe. Dovede nás k životu, který má smysl. Jan své evangelium píše …abyste věřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží a abyste věříce měli život v jeho jménu.

Jasně, že mezi řádky z toho slyšíme, že jde o život věčný. Že jde o nebe. Že nám víra v Ježíše jako Krista a Božího Syna ukazuje k nebeské otevřené bráně. Jsem ale rád, že Jan tam to nebe takhle na první dobrou necpe. Život křesťana je víc, než to tu nějak přetrpět, překlepat a pak si to konečně vynahradit v nebi. Věřící v Ježíše Krista dostávají život, který má smysl už tady a teď. Dostávají ho jako dárek, který mohou rozbalit okamžitě a užívat si ho ihned. Jan mluví o víře, tedy o životě tady a teď. Jasně, že smrtí to nekončí – ale tam, kde rozpoznáváme v Ježíši Nazaretském Krista, Božího Syna, tam tuhle úžasnou nepomíjející kvalitu dostává náš život už v tuto chvíli. Záchrana tady a teď a spása pro věčnost jsou v Novém zákoně vyjádřeny stejným slovem.

Můžeme si to ilustrovat na dnešním prvním čtení. Učedníci jsou na lodi a křičí hrůzou, protože se domnívají, že se k nim blíží přízrak z hlubin. Pán Ježíš je uklidňuje a následuje scéna s Petrem. Nebude to dlouho trvat a Petr Ježíše jako Krista a Božího Syna vyzná zcela veřejně, takže když ho vidí kráčet po hladině, tak není-li to přízrak, který vystoupil z hlubin Galilejského jezera, tak je to Syn toho, jenž kráčí po hřebenech mořských vln, jak je o Bohu psáno v Písmu (Jb 9,8). Vidím-li Božího Syna, to nejlepší, co mohu udělat, je jít za ním. To je přece víra – jít co nejrychleji směrem k Pánu Ježíši. Nečekat na posmrtný život, ale teď a tady se zařizovat tak, abych mu byl co nejblíž. Bez ohledu na okolnosti a těžkosti: „Pane, jsi-li to ty, poruč mi, ať přijdu k tobě po vodách!“ „Tak pojď!“ A Petr jde! Petr je věřící člověk. Jako mně říká aplikace pro mobil, abych si vzal deštník, i když venku svítí sluníčko, tak Petrovi říká Pán Ježíš „Pojď!“, i když je to cesta po vodní hladině. Buď věříš, nebo ne. Petr věří, kouká na Pána Ježíše a jde. Moc toho neujde, protože se najednou začne rozhlížet. Bouřka, vítr, vlny, voda… žbluňk. Budiž nám Petr obrazem toho, jak to dopadá, když se člověk přestane řídit vírou. Když se soustředí na svoje starosti a přestane se zajímat o to, co s nimi může udělat Pán Ježíš. S Petrem to ale naštěstí není úplně ztracené. Není nevěřící, jen malověrný. Ten maličký kousíček víry, který v něm zůstal, ho přivede k volání: „Pane, zachraň mne!“ Spas mne! Petrova víra se upne k Ježíšově milosti – a Petr je spasen, je zachráněn. Pán Ježíš ho vytáhne a společně vstupují na loď.

Nepřehlédněme pak, jak to pokračuje dál: Ti, kdo byli na lodi, klaněli se mu a říkali: „Jistě jsi Boží Syn.“ Ti, kdo byli na lodi! Těch zbývajících jedenáct, ti posílili svoji víru, že Ježíš je Kristus, Boží Syn. Nemuseli chodit po hladině, selhávat, skoro se utopit a být zachraňováni – jasně, že by dopadli stejně. Stačilo jim, že to za ně odkroutil Petr.

Ten příběh máme zapsaný v Bibli ze stejného důvodu. Abychom se i my přidali k jedenácti a k jejich vyznání jistě jsi Boží Syn. Ještě mnoho jiných znamení učinil Ježíš před očima učedníků, a ta nejsou zapsána v této knize. Tato však zapsána jsou, abyste věřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží, a abyste věříce měli život v jeho jménu. Abychom se zařadili po bok učedníků, kteří vidí, jak se Petrova víra upnula k Ježíšově milosti a tak posílili svoji víru, že tato milost platí i pro ně, tak proto máme tento příběh v Písmu. Abychom si takováto tonutí v problémech nemuseli prožít na vlastní kůži, máme ten příběh v Bibli. Čtěme ho znovu a znovu, až se nám dostane pod kůži. Bude se to hodit, až nám bude připadat, že se v těch kterých svých starostech snad utopíme. Že to, čím procházíme, už je nad naše síly. Vždyť jsme něco takového ve větší či menší míře prožili všichni a víme, jak je to hnusné. Bylo toho na nás moc, nedávali jsme to. Je úplně jasné, že už tu bezmoc a beznaděj rozhodně znovu prožívat nechceme. Proto si čteme o Petrově víře, která byla malinká, stačila jen na to „Pane zachraň mne!“ Ale v tom už se skrývá Petrovo rozpoznání, že Ježíš je Kristus, Syn Boží a tak Petr věře získal život. I tento příběh byl v Bibli zapsán, abychom i my věřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží, a abychom věříce měli život v jeho jménu (jak nám k tomu připomíná evangelista Jan).

Milost Ježíše Krista, Syna Božího, je připravena pro každého. Stačí se jen s tím petrovským ždibíčkem víry otočit k Pánu Ježíši a s Petrem volat „Pane, zachraň mne“ a pak už jen čekat na tu Ježíšovu ruku, která nás chytí a zachrání.

Amen.