Trojiční poselství

písně: 255, 780, 246, 284, 106, 275
introit: 2Kor 13,13
1. čtení: Jr 36,1–10
kázání: J 14,23–27
poslání: Ř 8,31

Milí bratři a sestry,
první čtení mne dovedlo k tématu poslušnosti Božímu slovu. Když už člověk slyší nějaký ten text z Bible, tak co to s ním udělá. 36. kapitolu Jeremjáše jsme si na biblické hodině vykládali celou, takže účastníci vědí, že ohlas Bárukova předčítání Jeremjášových slov nebyl valný. Několik málo významných osobností je skutečně niterně zasaženo a pokusí se intervenovat u panovníka. Ten ovšem, ač je to syn největšího reformátora, tak sám o slova Hospodinova soudu zájem nemá. Zapsané proroctví nechá spálit a nebýt Hospodinova zásahu, odnesli by to i Báruch a Jeremjáš. Není to zas tak dávno, co tento panovník nechal popravit proroka Úrijáše za stejná slova, jaká pronášel Jeremjáš. Co popravit – Úrijáš utekl před králem do Egypta, ale král ho odtamtud nechal odvléct nazpátek do Jeruzaléma a zabil ho vlastnoručně (Jr 26,20n). I tak se dá reagovat na setkání s Božím Slovem. Dá se přijmout a dá se odmítnout. Dá se zkusit šířit a dá se zkusit umlčet.
Nechme si tuto informaci tak říkajíc „trvale na pozadí“, že tento prostor nám Pán Bůh dává. Tam, kde rozpoznáme Boží vůli, tam je pořád ještě možnost neuposlechnout. Je možnost zařídit se v pravém slova smyslu „své-volně“.Přitom měl král i lid tu nejpříhodnější chvíli! Báruk přichází do chrámu v době půstu. V době pokání. Báruk čeká celý rok, než vystoupí na veřejnost, protože čeká na postní období. Teprve až nastane okamžik, kdy v chrámu probíhá nějaká kající liturgie. V atmosféře všeobecného pokání má být tento motiv posílena rozvíjen, aby lidé z tohoto pokání vyvodili důsledky pro svůj běžný život, tedy že se odvrátí od hříchu. Že se odvrátí od svých zlých cest, které teď vyznávají jako hřích. Židovství má takovéto období třeba vždycky na začátku roku.
Novoroční slavností a spojenou s troubením na šofary, trubky z beraních rohů, začíná deset kajících dní. Židovská tradice zachycená v Talmudu vypráví, jak jsou v tento den otevřeny tři knihy, a celý svět je souzen. Osoby zcela spravedlivé jsou zapsány do Knihy života. Velcí hříšníci jsou zapsáni do Knihy smrti. Nu – a všichni ostatní do tzv. Knihy prostředních. Ti teď mají právě těch deset dní na to, aby se napravili a jejich jména byla napsána do té první knihy. Po deseti dnech pokání vrcholí svátkem Jom kipur. V židovské tradici den, kdy Bůh odpustil kajícímu lidu zhotovení zlatého telete. Pro židy dodnes den mimořádně přísného půstu, tak právě něco takového si představme v souvislosti s Báruchovým vystoupením.
Termín vyhlášení takového půstu je jasný, všichni to vědí. Všichni dost přesně vědí, co mají dělat – nedílnou součástí je účast na bohoslužbách. Co jiného by v době půstu a zpytování svědomí také měl člověk dělat než hledat Boží vůli?! Proto právě v nějaké takovéto kající době má jít Báruk do chrámu. „…předčítej lidu v domě Hospodinově v den postu, předčítej je i všem Judejcům, kteří přijdou ze svých měst. Snad padnou na kolena a budou prosit před Hospodinem o smilování a každý se odvrátí od své zlé cesty.“ Teď ale přijde oslí můstek, tak dávejte pozor, ať se v tom neztratíte. Róš ha-šana i Jom kipur si pro letošek nechme na přelom září a října. Pro křesťany postní období bude dokonce až od 27. listopadu. Teď je první neděle po Svatodušních svátcích, svátek nejsvětější Trojce. Dneska by nám Báruch četl něco jiného. Dnes není den půstu a pokání, ale naopak radosti a vděčnosti. Vánoční příběh vyprávěl o tom, jak Stvořitel světa poslal svého Syna, který za nás o Velikonocích zemřel a o Letnicích seslal Ducha svatého.
Dnešní neděle nám stvrzuje, že pro naši existenci i pro naše vykoupení i posvěcený život už bylo uděláno úplně všechno. O tohle mi dneska jde – abychom dneska pro sebe přijali toto Boží slovo. Jako jsme neudělali nic pro svoji existenci, tak ani pro svoji spásu nemusíme dělat vůbec nic. Bůh své stvoření nepřijímá pro naše skutky, byť by to bylo pokání. Bůh nás přijímá, protože nás má rád a dávno už všechno udělal za nás. Tohle je pro nás a pro tuto chvíli mnohem aktuálnější, než příběh o půstu a pokání. Ten dnešní příběh, příběh nejsvětější Trojice, je připomenutím toho, co vnáší do našich životů pokoj. Teď je na nás, jak budeme na toto oslovení reagovat. Vždyť to víme – Boží Slovo se dá se přijmout a dá se odmítnout. Dá se zkusit šířit a dá se zkusit umlčet. Tuhle svobodu máme všichni. Můžeme ten nabídnutý pokoj odmítnout. Můžeme odmítnout Boží dílo pro nás a zkoušet to nějak po svém. Svévole ale k pokoji nepovede, jako k pokoji nevedlo odmítnutí Božího volání k pokání za časů Báruchových. Když si dnes připomínáme Boží Trojici, Otce, Syna a Ducha svatého, nejde o to nějak pochopit to, čemu se učeně říká „intratrinitární ekonomika“, tedy snaha nějak popsat, jak to tedy je s těmi vztahy mezi Otcem, Synem a Duchem svatým. Historii a spletitosti trojičního učení si nechme na hodně dlouhé zimní večery. Raději si připomínejme, co nám říká Pán Ježíš (J 14,23n):
„Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek… Slovo, které slyšíte, není moje, ale mého Otce, který mě poslal… Přímluvce, Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl. Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se srdce vaše nechvěje a neděsí!“

Pán Bůh, stvořitel nebe a země, promluvil, dal nám poznat svoji vůli (svůj vztah k nám) v Ježíši Kristu a dává nám prožívat svoji přítomnost v Duchu svatém. Židé se dovolávali Boha stvořitele. Tak vyznává žalmista (Ž 102,26n):
Dávno jsi založil zemi, i nebesa jsou dílo tvých rukou. Ta zaniknou, a ty budeš trvat, všechno zvetší jako roucho, vyměníš je jako šat a vše se změní. Ale ty jsi stále týž a bez konce jsou tvoje léta.

Boží stvořitelské dílo ale nekončí. Prorok Izajáš (64,7n) vyznává:
Hospodine, tys náš Otec! My jsme hlína, tys náš tvůrce, a my všichni jsme dílo tvých rukou.

Tam, kde v apoštolském vyznání vyznáváme svoji víru v Boha Otce, všemohoucího stvořitele nebe i země, tam navazujeme již na toto prorocké rozpoznání. Stvoření ztratilo svoji dokonalost hříchem. V Ježíši Kristu nám Bůh přinesl odpuštění těchto hříchů. Ježíš přichází jako projev Boží lásky k nám lidem. Jan 3,16:
Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen.

Velikonoční příběh je v něčem podobný Božímu dílu stvoření. Je to jednorázová událost, která změnila dějiny, protože změnila vztah mezi lidmi a Bohem. A přece – tak jako se v životě každého člověka projevuje Boží stvořitelská moc (my všichni jsme dílo tvých rukou), tak se trvale projevuje i Boží moc vykupitelská:
krev Ježíše, Božího Syna, nás očišťuje od každého hříchu (1J1,7).

Letnice, svátek seslání Ducha svatého pokračuje v této linii. Opět jednorázová událost 50. dne po Velikonocích roku 33 po Kristu, která ale pokračuje dál. Tak „kázal Petr v Letnic den“, když „byl svatým Duchem osvícen“ (zpívali jsme EZ 780) (Sk 2,38n):
„Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů, a dostanete dar Ducha svatého. Neboť to zaslíbení platí vám a vašim dětem i všem daleko široko, které si povolá Pán, náš Bůh.“

Tohle byla Petrova odpověď lidem zasaženým v srdci zprávou, že konec světa je na spadnutí a oni mají fakt problém, ale každý, kdo vzývá jméno Páně, bude zachráněn (v. 21), protože Bůh Ježíše učinil Pánem a Mesiášem. Na tři tisíce lidí tehdy využilo nabídky přijmout tuto záchranu. Byli to všechno bez výjimky židé, tedy lidé vyznávající s prorokem Izajášem Boha jako otce, stvořitele nejen nebe i země, ale i otce a stvořitele jich samých. Jejich životní příběh se protnul se zvěstí o Bohu Stvořiteli. Teď dostali šanci, aby se jejich život protnul i s příběhem Boha Vykupitele a Boha Posvětitele. Aby Boha v Ježíši přišlého přijali jako svého Pána a svého Mesiáše a aby byli očištěni Ježíšovou krví od každého hříchu. A aby přijali Boha dávající ho se v Duchu svatém, který bude jejich život proměňovat jinak, než proměňuje svět.
Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se srdce vaše nechvěje a neděsí!

Pokoj je pro mne klíčový projev života věřícího člověka, který se nenechává zmást nabídkou tohoto světa. Zrcadlově popsáno: když v něčem pokoj nemám, když se nad něčím trápím, když v nějakém rozhodování tápu a všechny možnosti, které mne napadají, mne tak nějak znervózňují, je to pro mne dost zřetelný signál, že podléhám nápadům a vlivu světa. Ať se srdce vaše nechvěje a neděsí! Strach z budoucnosti – o sebe, o druhé – to je projev vlivu světa a jsem přesvědčen, že jen těžko povede k dobré reakci. Když na něco odpovídám ve stresu, když reaguji v hrůze a děsu, co že se to stane, jaké to bude mít důsledky – to mne jen těžko dovede k rozhodnutí a reakci s dobrým výsledkem. Pokoj mne nevede k apatii. K tomu, že na problémy kašlu – jen se jimi nenechám rozhodit. Svět tohle dát neumí. Ale tam, kde vyznávám Boha, který je mým Otcem a Stvořitelem, který na tento svět přišel v Ježíši Kristu, aby mi daroval spásu, a který mne každý den posiluje svým svatým Duchem, tam nacházím i pokoj pro hledání takového řešení, které má dobrou budoucnost. Oblíbené verše mého předchůdce bratra Luďka Rejchrta (Řím 8,38n): Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu. To je dnešní zvěst pro nás. Zvěst dnešní slavnosti nejsvětější Trojice, která nám připomíná, že Bůh se nám dává poznat jako ten, kdo nás dokonalé stvořil, kdo nás skrze dílo Ježíše Krista napravil ve všem, kde jsme svoji dokonalost ztratili, a působením Ducha svatého vnáší do našeho života pokoj. To je výchozí pozice křesťanského pohledu na život – všechno ostatní se už od toho jen odvíjí.
Amen.