Najdete nás: Modřanská 1821/118, 147 00 Praha 4
ukázat na mapě

Tt 2,14

Kniha: Čtení: Tt 1,1–9 | Text: Tt 2,14

Datum: 13. 3. 2016

Autor: bratr farář Jaroslav F. Pechar

Písně: 32, 702, 679, 551, 684, 163

Introit: Ž 32,1–5
Čtení: Tt 1,1–9
Text: Tt 2,14
Poslání: Tt 3,14

Milí bratři a sestry,

máme před sebou list psaný člověku, který má „na Krétě uvést do pořádku, co ještě zbývá“. Je tu tedy nějaké přiměřeně fungující společenství, jen je potřeba pár věcí dotáhnout do nějaké koncové podoby. To zní dobře. Navíc list Titovi řeší dost zásadní věci co do křesťanského učení, tak i co do křesťanského chování. Mít zdravé učení i zdravou životní praxi – co bychom ještě mohli chtít víc? A navíc je to hutné – celý dopis je rozdělen do třech krátkých kapitol, celý se vejde na jednu A4. Tohle kázání je jednou tak dlouhé, jako celá epištola!

Sumář celého dopisu se pak vejde do jedné jediné věty – té, která je i dnešním hlavním čtením: On se za nás obětoval, aby nás vykoupil ze všeho hříchu a posvětil za svůj vlastní lid, horlivý v dobrých skutcích. Slova o Ježíšově oběti, o vykoupení z hříchu, o posvěcení – to nás u Pavla asi nepřekvapí. V tomto listu si ale Pavel dal záležet i na důsledcích toho všeho Protože jsme byli vykoupeni a posvěceni, tak se to na našem životě nějak projeví. Konkrétně tedy horlivostí v dobrých skutcích.

Než se ale dostaneme ke konání dobrých skutků, je třeba přestat s těmi špatnými. O tom je první část listu, kde apoštol Titovi vypisuje pravidla pro vedoucí sboru, pravidla pro starší muže, pro starší ženy, kterépak mají vyučovat mladší ženy, pak pravidla pro mladší muže a nakonec pravidla pro otroky. Co dělat nemají, co dělat mají.

Tohle všechno na Krétě, přičemž o obyvatelích tohoto ostrova si rozhodně Pavel nedělá žádné iluze. Na ten Epimenidův paradox nezapomínejme: Kréťané jsou vždycky lháři, zlé šelmy, břicha líná. (Tt 1,12-13) Jak jsem tak přemýšlel nad pocity apoštola Pavla, když to psal, tak mi připomněl skvělého katolického kněze Ludvíka Šťastného, když mluvil o svých „ovečkách“ v Krupce (na půl cesty mezi Teplicemi a Ústím nad Labem): „Jó, ti moji Romáci – oni mi napořád lžou a kradou…“ – ale pořád je měl rád a sloužil jim do roztrhání těla, protože věděl, že i tak je má rád Pán Bůh. Tak jsem si i Pavla představil jako milujícího realistu.

Pro všechny je důležité staré dobré pavlovské připomenutí toho, že jsme spaseni pouhou milostí. Tím Pavel začne pokaždé, protože vědět, že máme Spasitele – to je základ. Takže jasně, že ta naše životní praxe musí nějak vypadat, musí nějak odpovídat učení – ale ze samé podstaty věci spása nesouvisí s tím, jak se chováme, ale s tím, že přijímáme od Boha dar odpuštění hříchů. Odtud totiž plyne naděje pro všechny, kteří jsou nyní lháři, zlé šelmy a břicha líná – protože my jsme také byli lháři, zlé šelmy a břicha líná! To jen protože jsme uvěřili, tak to nějak mění naše životy. Přijali jsme zdravé učení, tak máme i zdravou životní praxi. S jedním i s druhým je pak potřeba jít do světa, ať je ten svět sebepodivnější. To je výzva pro Tita a pochopitelně také pro nás. I v prostředí velmi tristním má evangelium co říct. Má, jak oslovit. Jde ale stále o to, aby zůstalo evangeliem. Aby zůstalo zdravým učením, které je potvrzeno zdravou praxí.

Jak má vypadat vedoucí sboru, jsme slyšeli v prvním čtení. Tím Pavel začíná – dozajista i proto, že Titus sám je takovým vedoucím. Práce na Krétě se zjevně rozjíždí – starší sboru ještě nejsou ustanoveni. To je úkol, který leží na Titovi. Vybrat ty vhodné, kteří pak budou presbytery (tedy staršími), biskupy (tedy dohlížiteli) – vypadá to, že struktura a pojmy ještě nejsou v církvi nijak skálopevně ustáleny. Jenže co to pro Tita znamená?! Mezi všemi těmi lháři, zlými šelmami a línými břichy má Titus najít někoho, kdo je bezúhonný! S jednou manželkou a dětmi, které se také hlásí ke Kristu a které se k tomu ještě chovají slušně. To zdaleka nemusí být pravidlem, že dítě chodící do kostela je zároveň slušné! Pochopitelně on nesmí být zlostník, alkoholik, násilník, hamižník! Naopak – má být pohostinný, dobrý, rozvážný, spravedlivý, zbožný, zdrženlivý. V řadě neposlední – žádný zmatenec ve víře. Zase to „zdravé učení“. Člověk, který má ve sboru nějakou vedoucí pozici, má být dobře zakotven v křesťanském učení. Budou za ním chodit lidé hledající, které je nutno dobře vést. Budou za ním chodit lidé bloudící, které je nutno vyvést z bloudění na správnou cestu.

Nu – nezávidím to Titovi, až bude takového „Ferdu Mravence – práce všeho druhu“ hledat.

S tím ovšem souvisí pochopitelně i otázka, jak by obstál kdo z nás, co jsme ve staršovstvu. Zítra je schůze, tak se k tomu můžeme vrátit… Ale vážněji: nechme to v té obecné rovině a hlavně to nechme každý sám pro sebe jako výzvu. Člověk, který chce ve sboru, v církvi, reprezentovat na veřejnosti (a to jsme ve větší či menší míře všichni), tak by si i my všichni měl hlídat ty dvě kategorie, které Pavel Titovi připomíná: zdravé učení a zdravá praxe. Snažit se sám sebe ukotvovat v křesťanském učení, abychom sami nebloudili a mohli být i pomocí druhým. Snažit se slušně žít i uprostřed neslušné společnosti lhářů, zlých šelem a líných břich a tak dobře reprezentovat posvěcený Boží lid vykoupený ze všeho hříchu, horlivý v dobrých skutcích.

Další kategorie, o kterých apoštol Pavel Titovi píše, na tom nejsou o moc jinak. Starší muži ať jsou střídmí, vážní, rozumní, ať jsou zdraví ve víře, lásce a trpělivosti. (Tt 2,2) Opět je tu vyzdvižen umírněný vztah k alkoholu a celková poklidnost na straně jedné a na straně druhé pevnost v ctnostech duchovních: víra, láska. Zdravá praxe, zdravé učení

Podobně starší ženy… Opět je zmíněn alkohol (zjevně to byl na Krétě problém), k tomu pak apoštol přihodí, aby si hlídaly svůj jazyk (zdá se, že na Krétě byly ženy klevetné, pomlouvačné) a aby ty starší vedly i mladší ženy k dobrému životu: mít rády své muže a děti a vůbec byly rozumné, cudné, staraly se o domácnost, byly laskavé a poslouchaly své muže, aby Boží slovo nebylo zneváženo. Ten závěr nepřehlédněme. Znovu nás upozorňuje na to, že nezdravá životní praxe zpětně poškodí i učení. Jestliže se nebudeme chovat podle vlastní víry, tak bude Boží slovo zneváženo. To je fakt, který je potvrzen staletími tolikrát, až by člověk brečel. Těžko někdo může za zdravé učení považovat něco, co mu říká člověk s očividně nezdravou životní praxí. Až bych řekl, že je to ta největší překážka misie vůbec, že se křesťané sami nechovají jako křesťané.

Toliko v případě mladých mužů není zmíněn alkohol. Leda bych výzvu „ať jsou ve všem rozvážní“ aplikoval i na rozvážnost požívání lihovin. Ale spíše jde o varování před mladickou prudkostí. Mladým mužům má být vzorem sám Titus. Dozajista nikoho již nepřekvapí, že Pavel zdůrazní na straně jedné, že Titovo učení ať je nezkažené, důvěryhodné a zároveň že Titovi protivníci nemají dostat šanci o křesťanech říct cokoliv špatného. Pořád to samé – zdravá praxe se zdravým učením musí jít ruku v ruce.

Poslední skupinou, ke které apoštol má nějaký komentář, jsou otroci. Ani zde ale nečekejte žádné převratné novinky a změny: Otroci ať ve všem poslouchají své pány. Ať jsou úslužní, neodmlouvají, ať nic nezpronevěří a jsou naprosto spolehliví, a tak ve všem dělají čest učení našeho Spasitele Boha. Je to pořád ta samá myšlenka, kterou Pavel říká v různých obměnách, ale platí pro každého: Žijte spravedlivě a zbožně! Byli jste vykoupeni a posvěceni – tak to přijměte a buďte horliví v dobrých skutcích.

Třetí, poslední kapitola představuje jakési shrnutí. Je možné, že Kréťané jsou samí lháři, zlá zvířata, lenivá břicha. Apoštol Titovi ale připomíná, že nikdo z nás nebyl před svým obrácením jiný. S každým člověkem zmítá všechno možné a celý ten život před obrácením byl jeden velký nerozum a bloudění. Je tak snadné stát se otrokem všelijakých vášní a rozkoší, nebo naopak ve zlobě a závisti. To je něco, co nám lidem moc dobře jde a nad jiné vyhovuje. Jen je to cesta do záhuby.

Ale ukázala se dobrota a láska našeho Spasitele Boha… Pán Bůh viděl, jak se v tom plácáme a rozhodl se s tím něco udělat sám. Ne proto, že bychom zrovna my byli něco extra a proto si zrovna nás vybral. Že bychom snad vybočovali z té masy hříšníků nějakými skutky spravedlnosti. Nic takového. Prostě se nad námi slitoval a my jsme ho mohli poznat. A Pavel pokračuje: zachránil nás obmytím, jímž jsme se znovu zrodili k novému životu skrze Ducha svatého. Bohatě na nás vylil svého Ducha skrze Ježíše Krista, našeho Spasitele, abychom ospravedlněni jeho milostí měli podíl na věčném životě, k němuž se upíná naše naděje.

Základní křesťanské vyznání. Pán Ježíš udělal pro naši spásu všechno, co bylo potřeba. Nic není naše zásluha, všechno je to Boží milost. Ale tím spíš se nemusíme o svoji spásu bát! Nemusíme se bát, že bychom toho udělali málo. Naše spása nesouvisí s tím, co uděláme, nebo neuděláme. Spásu dostáváme jako dárek v okamžiku, kdy jsme ještě neudělali vůbec nic, takže v tomto ohledu žádný strach není na místě!

A teď sledujme apoštola Pavla. Poté, co výslovně Titovi napíše, že nás Bůh zachránil ne pro spravedlivé skutky, které my jsme konali, nýbrž ze svého slitování, … jsme ospravedlněni jeho milostí, tak dodá: Tato slova jsou spolehlivá, a chci, abys tomu všemu neochvějně učil, tak aby ti, kdo uvěřili Bohu, snažili se vynikat dobrým jednáním. To je dobré a lidem prospěšné.

Ještě že máme v Bibli list Titovi. Snad v žádném jiném listu Pavel tolikrát nezdůraznil, jak moc záleží na tom, abychom dobře žili. Ne kvůli spáse, ale proto, že to tak prostě má být. Že to tak je dobré a prospěšné. Církev je lid Kristem vykoupený a posvěcený. Jsme jeho vlastní lid, horlivý v dobrých skutcích. Zjevně je horlivost v dobrých skutcích prostě přirozená vlastnost Božího lidu. Ti, kteří byli vykoupeni, obmyti od svých hříchů, tak mění svůj život. Ne proto, aby byli obmyti či posvěceni, ale protože byli obmyti a posvěceni. Vedoucí ve sboru i jeho členové, muži i ženy, mladí i staří, páni i otroci – je to jedno, v jaké jsme životní situaci. To co máme všichni společné, je fakt, že se za nás Pán Ježíš obětoval a tak nás vykoupil ze všeho hříchu a posvětil za svůj vlastní lid, horlivý v dobrých skutcích. Všechno ostatní už je jen výklad, rozbor, specifikace pro jednotlivé skupiny. Máme společné to, že se za nás Pán Ježíš obětoval, aby nás vykoupil ze všeho hříchu a posvětil za svůj vlastní lid, horlivý v dobrých skutcích.

Už není třeba se nějak vykupovat či posvěcovat. To už máme za sebou, to už je zařízeno. Na nás je teď ta horlivost v dobrých skutcích.

Amen.