Velký pátek s apoštolem Petrem

Písně: 311, 607, 643, 510, 320, 331
Vstup: Iz 53 (1-12)
1. čtení: Lk 22,24-34
Text: Mk 14,66-72
Poslání: Kol 2,14

Milí bratři a sestry,

minulou neděli nás pašijním příběhem provázel Jidáš, nechme se dnes provázet apoštolem Petrem. Jsme tedy na nádvoří veleknězova paláce. Kdesi uvnitř právě probíhá Ježíšův výslech. Mezitím bez nějakých potíží na nádvoří proklouzl Petr. Rozhovor se služkou velekněze vlastně z počátku vůbec nemusel být nijak dramatický. Je to obyčejná ženská a docela dobře mohla Ježíše zahlédnout někde v městě – obklopeného učedníky. Tak i ten dotaz nechápejme jako výkřik: „Chyťte lumpa, ten patří také k tomu zatčenému!“, ale docela obyčejný, až dost možná soucitný lidský zájem. „Hele – nejsi ty kámoš toho zatčeného?!“

Petrovo nevím a nechápu, o čem mluvíš – to je hádám ta nejméně logická odpověď v takové situaci. Jasně – probíhají velikonoční svátky a přes den se cizí lidé motají všude. Ale že by se tak jakoby náhodou někdo zašel kolem půl čtvrté ráno ohřát na nádvoří veleknězova paláce, to bych moc nečekal. Teoreticky by to nejspíš mohl být někdo z palácového personálu, kdo má noční službu – ale to by ho služka znala. To, že dotyčný patří k zatčenému „Nazarénskému Ježíši“, kterého nahoře právě vyslýchají, je jen logické.

Petrova snaha vypadat nenápadně tvrzením, že neví a nechápe, o čem ta služka mluví, je asi ten nejhloupější nápad. Právě toto naopak tu služku o to víc zaujme. Tak to začne řešit s ostatními lidmi a to už by dost možná mohl být problém, protože to už je dozajista palácový personál. Fakt, že se na nádvoří toulá kámoš zatčeného, to už by mohlo nějakého iniciativního snažílka motivovat k zásahu. A Petr se vymlouvá, zapřísahá – jenže tím se do toho zamotává víc a víc. Z prvního obvinění se Petr zkusí vykroutit tím, že se tváří nechápavě. Při druhém výslovně zapírá. Při třetím už se dušuje a zapřísahá. Ale přitom stále víc a víc mluví – no a z galilejského dialektu si dělá uštěpačnou legraci už Talmud. Teď už je pozdě bycha honit, teď už je všem okolo jasné, že to bude nějaký kámoš toho galilejského kazatele. Ale to už podruhé kokrhá kohout a Petr pláče. Sám nad sebou. A za zapamatování stojí, že si ho dál už nikdo nevšímá.

První, co by nás na samotném příběhu mohlo zaujmout, je to, že ho vůbec v Bibli máme. To stojí za připomenutí a vyzdvižení. Petrovo selhání nevymazal z Bible ani Petr, když diktoval Janu Markovi své vzpomínky jako základ pozdějšího Markova evangelia.

Dokážeme si představit něco takového v současnosti? Že by součástí naší národní historie byl nějaký příběh o tom, jak kterýkoliv z čelných představitelů vlády selhal? Zradil své přátele? Právě naopak se snaží ti, kteří selhali, vymazat svoje jména ze všemožných seznamů spolupracovníků a tak dále! Bible je v tomto ohledu mnohem věrohodnější zdroj informací než vyprávění současných pamětníků dob stále ještě nedávných.

Ani Petr, ani jeho nástupci, ale tento příběh nevymazali. Příběh se nám tedy dochoval a pro nás se může stát (možná překvapivě!) povzbuzením. V jedné mládežnické písni se totiž zpívá, že „kohout už jen chroptí, protože Krista zrazuje každej z nás“. Různých lidských hříchů a selhání je plná Bible, ale petrovské selhání mi připadá jako jedno z nejlidštějších. Petrovo zapření je prostě taková obyčejná lidská srabárna. Nic velkého, aby stálo zato se v tom nimrat – a zároveň je to pořád něco, kdy se člověk sám za sebe stydí.

V Petrově příběhu tak můžeme mnohem snadněji najít sami sebe. Vidět svoje vlastní selhání. Pávě proto, že i v našich případech to zhusta budou selhání celkem malicherná. Nechci tím říct, že vymlouvat se, lhát a křivě přísahat jsou malichernosti! To jen jádro Petrova selhání a výčitek vidím někde jinde než v těchto jistě odsouzeníhodných činech.

Zkusme se nad Petrovým skutkem zamyslet na emocionální rovině. Co asi prožíval? Proč plakal? Protože lhaním porušil deváté a křivou přísahou třetí přikázání Mojžíšova Desatera? Spáchal hřích, za který bude potřeba v Chrámu obětovat? Dozajista ne! On selhal ve vztahu s Ježíšem. Jeho hořký pláč, to je něco mnohem subtilnějšího než vědomí hříchu lži a křivopřísežnictví. Je to vědomí vlastního selhání v tom, co pro něj bylo vzácné a cenné – osobní vazba. Přátelství. Je až trapné, že Petr z veleknězova paláce odchází, aniž by mu kdokoliv jakkoliv bránil. Z těch, co se ho ptali, tam není nikdo, kdy by nakonec měl potřebu z jeho možného komplotu s Ježíšem vyvozovat jakékoliv praktické závěry. Celé to extempore s vykrucováním, lhaním a zapíráním, se jeví jako docela zbytečné!

Tím spíš ale Petrovi kohoutí zakokrhání podtrhne, jak primitivně lidské bylo toto jeho selhání. Nemůže si namlouvat, že neměl jinou možnost a že zapřením Krista cokoliv vyřešil. Jen ten kohout mu říká, že po hodně blbé noci začíná ještě blbější den, protože si do něj vnáší špínu, kterou neumí umýt. Je to ale špína tak trapná, že to vlastně ani není jak komu vyprávět. S takovou malicherností se člověk nepůjde vypovídat kamarádovi, protože cítí, že je to tak pitomé, že to ani není jak vysvětlit. „Ptali se mě na kohosi a já řekl, že ho neznám, i když ho znám dobře…“ A zároveň to uvnitř hlodá s intenzitou, která je tak nepochopitelně velká.

Tady Petrovi rozumím a tenhle vnitřní rozměr pocitu selhání je pro mě nadmíru důležitý. Právě v tom, jak je intenzita pocitu selhání bez nějaké zásadní vazby na faktickou závažnost daného skutku v jakémsi pomyslném „právním“ slova smyslu. Křivá přísaha je samozřejmě špatně, ale jsou to mnohdy mnohem malichernější věci, které se mi ve vzpomínkách vrací. Jsou to i roky stará selhání, kdy mám zcela petrovský pocit selhání primitivně lidského. Markovo podání nemá ani Ježíše, který se na Petra s výčitkou podíval (tak to popisuje evangelista Lukáš). Není tam Marie z Magdaly, která v muzikálu Jesus Christ Superstar Petrovi „omlátí o hlavu“, že mu to přece Ježíš řekl předem. V této strohé Markově verzi je tak o to zřetelněji podtrženo, že výčitky se odehrávají výhradně v Petrově srdci.

Po tomto trapném selhání se Petr vrací ke svým přátelům. Těžko říct, jestli jim to hned přiznal. Na stranu druhou – tahle partička je „církev“ a církev je všechno možné, jen ne společenství dokonalých. Oni si nemají v rámci té své učednické party zas tak moc co vyčítat ani jeden. Potud Petr i přes selhání nepřestává být představitelem toho malého společenství. Jen – stejně jako všichni ostatní! – i on potřebuje vnitřní osobní proměnu. Potřebuje se naučit nespoléhat na sebe. Pak i ta otázka „kdo z nich je asi největší“ (jak o ní byla řeč v prvním čtení) dostane smysluplný rozměr. Největší bude ten, komu to jako prvnímu dojde, v čem že se má změnit.

Evangelista Lukáš v rámci Ježíšova vstupu do tohoto sporu zaznamenal i kraťoučký rozhovor mezi Petrem a Ježíšem těsně před předpovědí Petrova zapření (Lk 22,31-32): „Šimone, Šimone, hle, satan si vyžádal, aby vás směl tříbit jako pšenici. Já jsem však za tebe prosil, aby tvá víra neselhala; a ty, až se obrátíš, buď posilou svým bratřím.“ Mám ta slova rád – už proto, že to byla slova, která jsem dostal jako křestní verš od bratra Luďka Rejchrta, když mne před 29 lety tady v Braníku křtil. To Ježíšem zmíněné „obrácení“ je pro mě v první řadě odlišení jakýchkoliv našich lidských kvalit a Boží milost, která v nás působí.

Petrovy příběhy obecně jsou plné hledání této proměny. Petr je a zůstává skálou, na které stojí církev – ale jen tehdy, pokud je ztělesněním Boží milosti. Když kdysi u Cesaraje Filipovy jako první vyznal Ježíše jako Mesiáše a Syna Boha živého – tehdy mu Ježíš řekl, že to nemá ze sebe, ale že mu to zjevil Bůh. Nepochválil Petra, že Petr dobře věří. Víra selhává a od víry se dá odpadnout. Církev stojí a padá s Boží milostí, ne s jakoukoliv lidskou kvalitou, víru nevyjímaje. Sebelépe míněné lidské pokusy vydrží chvíli. Tak je i pro církev důležitá spíše než Petrova víra, když na Ježíšovu výzvu kráčí po hladině, tak Ježíšova ruka, která Petra zachraňuje, když Petrova víra selhává. Církev má být něčím, co brány pekelné nepřemohou a tak jde-li o nepomíjející, tak spoléhání na naše lidské kvality nemá smysl.

Nakonec se i ten Petr se potvrzení svého úkolu a pozice dočká, ale opět to bude tehdy, když mu Pán Ježíš podá pomocnou ruku. Tak máme v Janově evangeliu zaznamenáno, jak se Petr v rozhovoru se vzkříšeným Ježíšem dočká jakéhosi „trojnásobného rozhřešení“ za své trojnásobné selhání

Tak je i na nás přijmout ten Petrův příběh jako výzvu ke spoléhání na Boží milost. V této souvislosti je záhodno připomenout Jidášův příběh, který tragicky vrcholí Jidášovou sebevraždou. Za ní srozumitelně vidíme nedostatek spolehnutí se na Boží milost. Jestli v něčem Jidáš selhává fatálně, tak je to v okamžiku sebevraždy – ne v okamžiku vydání Ježíše do rukou Velerady. Potud v příběhu o Petrově selhání hledejme nejen rozměr lítosti a pokání, ale i rozměr vyhlížení odpuštění vin. To dělá z příběhu Petrova zapření příběh bytostně Velikonoční. Odpuštění vin je něco, co ukazuje k Ježíšově smrti a vzkříšení.

V souvislosti s odpuštěním vin je na prvním místě pochopitelně řeč o Velkém pátku a Ježíšově oběti za naše hříchy. Za Jidášovu zradu i Petrovo zapření Ježíš dal svůj život jako oběť. My máme problém v tom, že symbolika obětního zvířete poraženého na oltáři už není něčím naprosto samozřejmým. Očišťování čehokoliv prolévanou krví – to je představa, kterou si asi s ničím ve svém životě nespojíme.

Už v Bibli ale máme i jiné obrazy. Třeba bude srozumitelnější ten, který nabízí apoštol Pavel v listě Kolosským (2,14): Ježíš vymazal dlužní úpis, jehož ustanovení svědčila proti nám, a zcela jej zrušil tím, že jej přibil na kříž.

Motivu dlužního úpisu už asi rozumíme dobře. Je to dokument, který svědčí o realitě dluhu. Jeho vymazání pak svědčí o realitě odpuštění. Náš hřích a jeho odpuštění – to se neodehrává jen na rovině pocitů a emocí. Není to něco, co by se odehrávalo jen v lidské niternosti. Hřích je něco, co nás zcela reálně odděluje od Boha. Odpuštění hříchů je pak skutečnou změnou vztahu Boha a člověka, která nastává zcela skutečným Kristovým skutkem. Petrův hřích lži a křivé přísahy byl reálným skutkem a teprve Ježíšovým odpuštěním byl tento skutek smazán.

Zároveň ale na onu rovnu pocitů a emocí nezapomínejme. Obraz dlužního úpisu by nás mohl strhnout do druhého extrému, kdy se budeme na vztah s Bohem dívat jen na rovině kupeckých počtů. Předložíme Bohu seznam svých hříchů a on je smázne. Nějaký prožitek tam patří, protože nás upozorňuje na to, co je skutečně závažné.

Napořád nezapomínejme na apoštola Petra a jeho zapření a následný pláč. To nebyly výčitky, že porušil Mojžíšův zákon – lhal a přísahal křivě. To jsou výčitky, že v bezvýznamném rozhovoru s kýmsi třetím zapřel kámoše. Je to taková těžko vysvětlitelná pocitovka a zároveň je to objektivní selhání, je to nějaký dluh, který holt na tom našem dlužním úpise je a dluhy se platí.

Tedy – pokud je někdo nesmaže. Pokud někdo celý ten dlužní úpis nepřibije na kříž. Ježíš na sebe vzal všechny hříchy, tedy i všechny ty naše zrady, křivárničky a špíny, co se nás kdy v životě přichytily a nás to pořád ještě žere. Tak teď už nás to opravdu žrát nemusí. My jsme na tom o něco lépe než apoštol Petr – my už máme ten výhled k prázdnému hrobu a také k rozhovoru vzkříšeného Pána Ježíše s Petrem, kde ani jednou nepadlo, že Petr zapřel. Jen se ho Pán Ježíš třikrát zeptal, jestli ho má Petr rád.

Ta si tuto trojnásobnou Ježíšovu otázku přivlastněme i pro sebe. Tam, kde spolu s Petrem odpovíme na otázku „Šimone, synu Janův, máš mne rád?“ slovy „Pane, ty víš všecko, ty víš také, že tě mám rád.“ (J 21,15n), tak tam si můžeme být „petrovsky“, tedy „skálopevně“ jisti, že pro Kristovu prolitou krev je i ten náš dlužní úpis smazaný a čistý jako čerstvě napadlý sníh.

Amen.