Víc a víc světla

Introit: Ma 3,19–20a
Čtení: Mk 4,36–59
Text: Ef 5,8–9
Poslání: Mt 5,16
Písně: 209, Láska Tvá, Chtěl bych být majákem, 684, 678

Milé děti, milí bratři a sestry,
dnes slavíme důležitý církevní svátek – první neděli adventní. Podle čeho se to pozná? Jasně – na adventním věnci svítí právě jedna svíčka. Do Vánoc budeme každou neděli zapalovat další, takže jsou celkem čtyři. Světla bude stále víc a víc – no a o světle bude dnes řeč. O tom, že světlo je fajn. Světlo je užitečné. Stalo se vám někdy, že jste něco hledali potmě? To je fakt bída! Když jedete na tábor, pak je dobré mít s sebou baterku, třeba aby člověk došel v noci na záchod.

Světlo je důležitá věc – no a my jsme slyšeli od apoštola Pavla, že nás Pán učinil světlem. Už víme, že světlo je fajn. Že je užitečné – takže my bychom také měli být fajn a měli být užiteční. Abychom opravdu byli fajn a byli užiteční, tak Pavel vyjmenoval tři vlastnosti, jaké má člověk, který je světlem: dobrota, spravedlnost a pravda. On dokonce řekne: ovocem světla je vždy dobrota, spravedlnost a pravda, také tyhle tři vlastnosti je potřeba si hlídat, jinak moc nesvítíme.

„Dobrota“ jako první. Jak se pozná, že je někdo „dobrý člověk“? Na jeho chování k druhým lidem. Když ho požádáte o pomoc, tak neodmítne. Mnohdy dokonce sám pomoc nabídne. Když jste někde s nějakým dobrým člověkem, tak víte, že na případné problémy nebudete sami.

Druhou vlastností je „spravedlnost“. „Spravedlivý“ – jak se pozná spravedlivý člověk. Nikomu nenadržuje, s každým se snaží jednat stejně. On se nám ten význam vyloupne, když se zamyslíme nad slovem, „nespravedlnost“. Co by byla třeba nespravedlnost? Třeba ve fotbale, kdyby rozhodčí fandil jedné straně a přehlížel by jejich fauly. Nebo ve škole, kdyby paní učitelka nadržovala holkám a dávala jim lepší známky než klukům. Spravedlivý člověk by tohle neudělal. Jiným obrazem řečeno: všem měří stejným metrem.

Třetí vlastností je „pravda“. Pravdivý člověk – jak se to pozná, že je někdo pravdivý? O dobrém řekne, že to je dobré, o zlém, že to je zlé. S takovým člověkem vždycky víte, na čem jste. Víte, že na vás nehraje nějakou habaďůru.

Jestli chceme svítit tomuto světu, apoštol nám ukazuje tři důležité vlastnosti: dobrota, spravedlnost a pravda. Světlem je člověk, který je na druhé lidi laskavý a přátelský (to je dobrota), jedná s každým člověkem nastejno (to je spravedlnost) a na nikoho nic nehraje (to je pravdivost). Takový člověk to je opravdu jako světlo ve tmě.

Dnešní svátek nám k tomuhle rozpoznání ještě něco dodá. Co že je za svátek? Jasně – první neděle adventní. Ale je to trochu chyták, protože dneska je ještě jeden svátek a také nějak souvisí se svíčkami a jejich zapalováním. Naznačilo nám ho první čtení. Dneska večer začíná svátek, který se jmenuje Chanuka. Máme o něm letmou zmínku v Janově evangeliu v desáté kapitole (v. 22). Tam čteme, že … byly právě svátky posvěcení Jeruzalémského chrámu; bylo to v zimě. Ježíš se procházel v chrámě, v sloupoví Šalomounově.

Svátky posvěcení Jeruzalémského chrámu – hebrejsky se „posvěcení“ řekne „chanuka“. O tomhle svátku stojí zato něco vědět, protože řada domácností má doma nějakou podobu chanukiji, neboli chanukového svícnu. Vídám je za okny, ale řekl bych, že spousta majitelů vlastně vůbec neví, co ta řada svíček symbolizuje.

Abychom věděli, o co jde, musíme se v myšlenkách vrátit do roku 165 před Kristem, kdy židům vládl pohanský panovník Antiochus IV. Epifanés. Zakázal židovské náboženství, ukradl všechno cenné, co našel v jeruzalémském chrámu a udělal z něj pohanský chrám ke cti řeckého boha Dia Olympského.

Tehdy se vzbouřila rodina židovského kněze Matiáše, sebral svých 5 synů a k nim se postupně přidávali další a další. Povstání zvítězilo, pohané byli vyhnáni a židé se chtěli vrátit k bohoslužbám. Ale jak mezitím vypadal jeruzalémský chrám, to už jsme slyšeli z první knihy Makabejské. Všechno je poničené a oltář znesvěcený pohanskými oběťmi. Tak uklidili, co se dá a oltář vybudovali úplně nový. A pak začala velká slavnostní bohoslužba, která trvala osm dní.

Židovská tradice k tomuto příběhu dodává zázračnou drobnost, že v chrámu nalezli jednu jedinou konvičku oleje, na které byla pečeť velekněze, a bylo tedy možno ji k bohoslužbám použít. Jedna konvička by stačila jen na jeden den. Bůh ale způsobil zázrak a z té jedné konvičky vydržel svícen svítit po celou dobu. Těch osm dní bylo potřeba, aby kněží mohli posvětit dostatečnou zásobu nového oleje.

Na památku znovuposvěcení chrámu pak židé každý rok slavili osmidenní slavnost posvěcení chrámu. A slaví ji dodnes. Je to nadmíru veselý svátek, kdy se lidé navštěvují, dávají si dárky a pečou se sladké hodně mastné koblihy. V Izraeli dokonce vyhlašují školní prázdniny. A hraje se speciální chanuková hazardní hra o peníze či bonbóny.

Dlouho byly dva způsoby, jak se ty svíčky zapalovaly. To se dohadovali dva významní rabíni zhruba v době, kdy žil Pán Ježíš, jestli se má zapálit všech osm a každý den jednu sfouknout, nebo naopak začít jednou a postupně zapalovat další a další. Jeden říkal, že nejdůležitější je dobře začít a tak má hořet všechno hned najednou, druhý říkal, že hlavně musí všechno dobře skončit a tak že všechny budou hořet až na konci. Lidé dali za pravdu tomu druhému. Tak se dneska večer se v židovských rodinách všichni sejdou a slavnostně zapálí první svíčku z osmi. Zítra zapálí další a tak dále až za osm dní budou hořet všechny.

To nás vrací k adventnímu svícnu, kde se také postupně zapaluje víc a víc svíček. Světla bude stále víc a víc. A my víme, že světlem máme být my. Jaké že bylo to trojí ovoce světla? Ovocem světla je vždy dobrota, spravedlnost a pravda. Máme být světlem tím, že budeme k druhým lidem dobří, v rozhodování spravedliví a v jednání s druhými pravdiví. V tomhle všem máme růst. Tak jako přibývají zapálení svíčky na adventním věnci, jako přibývají světla na chanukovém svícnu, tak i my máme být stále dobřejší, spravedlivější a pravdivější.

Ono nám to vždycky nejde, vždycky je co zlepšovat. Pak je potřeba si to přiznat. A o tom budeme teď zpívat.

Amen.