Vidět neviditelné (24. 11. 2024)

Čtení:
18 Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí,
kteří svou nepravostí potlačují pravdu. Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim
přístupné, Bůh jim to přece odhalil. Jeho věčnou moc a božství, které jsou
neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle,
takže nemají výmluvu. Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu ani mu
nebyli vděčni, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl
se ocitla ve tmě. Tvrdí, že jsou moudří, ale upadli v bláznovství: zaměnili slávu
nepomíjitelného Boha za zobrazení podoby pomíjitelného člověka, ano i ptáků a
čtvernožců a plazů. (…) vyměnili Boží pravdu za lež a klanějí se a slouží
tvorstvu místo Stvořiteli – on budiž veleben na věky! Amen. (Řím 1, 18-25)

Kázání:
(Smysl kázání by se dal shrnout do věty z 20. verše:)
Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa
vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle…
(jiný překlad: Neviditelné skutečnosti, ona jeho věčná síla a božství, jsou
spatřovány rozumem skrze stvořenosti stvořeného světa…)
= kral. Nebo neviditelné věci jeho mohou vidíny býti, když z skutků při stvoření světa stálých /
rozumem pochopeny bývají, totiž ta jeho věčná moc a božství…
= kral. 1613B: Nebo neviditelné věci jeho, hned od stvoření světa, po věcech učiněných rozumem pochopeny
bývají…
((τὰ γὰρ ἀόρατα αὐτοῦ ἀπὸ κτίσεως κόσμου τοῖς ποιήμασιν νοούμενα καθορᾶται, ἥ τε ἀΐδιος αὐτοῦ δύναμις
καὶ θειότης …))
Jsme obklopeni theatrem mundi. Divadlem světa. Krásou, velikostí…
jsme přiváděni v údiv. A dál? Od tohoto údivu se odvíjejí dvě cesty… a jde o to,
jakou se vydáme:
Údiv může být zdrojem uhranutí. Holého úžasu. Úleku. Vyděšení. Lze
totiž ustrnout na pouhé optické podobě věcí. Nechat se uhranout jejich vnějším
zjevem – a to zavání uctíváním, fetišismem, tím starým známým modlářstvím,
jejž zapovídá Desatero. Které se vymezuje proti bezmyšlenkovitému kopírování
jevů a následnému uctívaní a klanění nejrůznějším napodobeninám,
vytesaninám a spodobám takto: „Nebudeš se jim klaněti ani jich ctíti“
. Pouhým
vnějškovým nazíráním nebo pouhým zkopírováním nejsme s to spatřovat vnitřní
souvislosti.
Anebo, a to je ta druhá cesta: Jít za optickou podobu věcí, za masky a za
kulisy. Tenhle údiv, tohle divení se, tento řekněme tvůrčí úžas vede k
promýšlení věcí… „Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž
od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle…“ Když přemýšlejí,
myslí. To je důležité. To přemýšlení. Sama ta věčná moc a božství ze stvoření
nevyplývají. Stvořená díla jsou sama o sobě němá. Důležitý je člověk a jeho
rozum, jímž proniká skrz a za stvořenosti. Takže skrze ně a vzhledem k nim,
2
jejich poznáváním, nakonec lze, jak se píše, zahlédnout onu Boží moc. Vidět
neviditelné. To je protimluv, oxymóron, ale zkusme věřit, že je to možné.
Poctivým myšlením se toho dobírat.
A myslet nelze bez otázek. Je třeba se ptát. Nejen údiv je počátkem
moudrosti, ale především tázání se. Údiv vyvolávající otázky. A tento tázající se
úžas, aspoň tak to vypadá z našeho textu a jeho kontextu, se venkoncem potkává
se zjevením: „Vždyť to, co lze o Bohu poznat, Bůh to zjevil.“ (O verš dříve
1,19)
Tedy jedna možnost: zírat, nazírat, civět, žasnout… a možná dokonce mít
z nesrozumitelného, neprodyšně posvátného světa strach. A pak, ta druhá
možnost: tázat se, snažit se porozumět. Nebát se. Chtít odečítat, dekódovat,
dešifrovat, chápat. Tázání, promýšlení a chápání vede člověka dál, dál za obzor.
Je mnoho způsobů myšlení. Nemusí jít hned o filosofii nebo o nějaké
intelektuální výkony. Existuje taky selský rozum, jímž lze dospět k poznání.
Podstatné je, jak bylo naznačeno, tázání. A tedy i řeč. Skrze řeč lze někam
dospět, jak napovídá již slovo dialog, dia-logos čili skrze řeč.
–
Ono užaslé modlářství znamená uhranutí a ustrnutí. Ustrnutí na určitých
nezpochybnitelných formách. Je to špunt v duševním vývoji. Konec myšlení.
Ustrnutí, zamražení, Nesvobodné spojení s předměty, uctívání, ulpívání. Jeden
typický příklad modlářství ve Starém zákoně:
„Dřevu říkají: »Ty jsi můj otec« a kameni: »Ty jsi mě zplodil«, a ke mně
(k Bohu) se obracejí zády, nikoli tváří.“ Tohle je z proroka Jeremiáše (2,27). Je
to příklad neschopnosti myslet, domýšlet, příklad uhranutí; možná šlo o nějaké
sochy, dřevěné nebo kamenné, nápodoby skutečnosti, které si snad zasloužily
určitý obdiv, ale nikoli bezmeznou úctu – takového kalibru, takové reverence,
jako by šlo o rodiče, zploditele, jako by šlo o příčinu toho, proč jsme na světě,
jako by šlo o podstatu života. Je to příklad rezignace na myšlení, neschopnosti
vnímat svou skutečnou genezi, svůj skutečný původ, svoje místo ve světě.
Moderní lidé dnes nejspíš neříkají napřímo artefaktům z kamene, ze dřeva
nebo z jiných materiálů: „Ty jsi mě zplodil.“ Ale máme tu vědu a říkají to
hmotě, matérii vědecky pojímané. Říkají to genetice, biologii, chemii, fyzice. A
někdo jiný zase hvězdám, astronomii a astrologii. A jiní zase dle gusta jmenují
historické podmíněnosti, ekonomické a sociální danosti.
–
Jiný typ modlářství jde jakoby opačným směrem, nikoli do minulosti,
k tomu co člověka zplodilo, ale naopak, k tomu co sám plodí nebo co by rád
zplodil. Co vyrábí. Ale i v tomto případě jde o pouhou umělecko-řemeslnou
výrobu, určitou techniku a nápodobu. Citát z proroka Abakuka: „Běda tomu,
kterýž říká dřevu: Prociť, a kameni němému: Probuď se. On-liž by učiti mohl?
Pohleď na něj. Obloženť jest zlatem a stříbrem, ale není v něm žádného ducha.“
Z řecké mytologie známe vyprávění o sochaři Pygmalionovi, který se
zamiloval do své sochy natolik, že se se svou sochou líbe, projevuje jí něžnosti,
3
mluví na ni, ukládá ji na pohovku. Bohyně Afrodita mu nakonec pomůže
artefakt oživit. Dochází ke sňatku, jemuž je sama bohyně přítomna, a za devět
měsíců se Pygmalionovi narodí dcerka. Oživit němý, mrtvý produkt je prastará
touha alchymistů. Současná genetika se taky pokouší o leccos. V poslední době
se hodně řeší otázka, k čemu spěje umělá inteligence. Naše civilizace používá a
vytváří stále dokonalejší roboty.
Žalm 115. se podobně jako Abakuk staví kriticky k těm, co vyrábějí
modly: „Modly pak jejich jsou stříbro a zlato, dílo rukou lidských. Ústa mají, a
nemluví, oči mají, a nevidí. Uši mají, a neslyší, nos mají, a nečijí. Ruce mají, a
nemakají, nohy mají, a nechodí, aniž volati mohou hrdlem svým. Nechať jsou
jim podobni, kteříž je dělají, a kdožkoli v nich doufají.“ (4-8) Leč dnes by se
dalo o našich robotech říct, že už mluví, vidí, slyší, čijí, hmatají, chodí. O to je
situace náročnější.
A vůbec, předestírají se nám nejroztodivnější a působivé konstrukty.
Moderní informační technologie šíří nové a nové fiktivní obrazy skutečnosti.
Uctívá se tu ono, tu něco jiného. Vždycky bude na světě něco nového, čím se lze
nechat uhranout nebo opájet, do čeho se člověk může vrhnout s devótností sobě
vlastní. Nové a nové mediální produkty, nové a nové podoby a obrázky.
Nebezpečná je pak právě záměna fikce a reality.
–
K modlaření, k uctívání docházívá taky v soukromí, vskrytu, na lůžku
v noci, v pokojíku, v privátní komůrce, dnes u PC čili personal computeru.
Prorokovi Ezechielovi praví Hospodin: „Viděl-lis, synu člověčí, co starší domu
Izraelského činí ve tmě, jeden každý v pokojích svých malovaných?“ – šlo o
nějaké soukromé modlaření, opájení se obrazy –
„Nebo říkají: Nikoli na nás
nepatří Hospodin, opustil Hospodin zemi.“ (Ez 8,12)
Dochází k nekalému obmyšlení, ke špatné úvaze, neboť uctívání je svým
způsobem chybné myšlení, docházívá k uhranutí vizemi, chorobnými snovými
obrazy a chaotickými představami. Je to myšlení bez otázek a bez přemýšlení.
Takto se píše o zlotřilém, zlém člověku v jednom žalmu: „Nepravost smýšlí i na
ložci svém, ustavuje se na cestě nedobré, zlého se nevaruje.“ (Ž 36,4-5)
Ustavuje se na cestě nedobré – jako by se člověk utvrzoval v bludu a
naprogramovával se, aby se pak automaticky nekalou cestou ubíral. „Když se
povaluje, vymýšlí podlost, pak se vydává na nedobrou cestu, nechává se
přemoci zlem.“
Naproti tomu je naopak žádoucí, aby v té skrytosti, v pokojíku,
v soukromí docházelo k dialogu. K soukromému přemýšlení, niternému
rozvažování, k modlitbě. Takto nám radí náš Pán: „Když se modlíš, vejdi do
svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se k svému Otci, který zůstává
skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.“ (Mat 6,6)
–
Za každou idolatrií čili modlářstvím je, jak se domnívám, skrytý strach.
xeno-fobie čili strach z cizího. Nemožnost porozumět, nedostatek či přímo
4
absence řeči, nemožnost promýšlet. Vše se jeví jako nedosažitelné. Vše je cizí.
Nic a nikdo se nedá oslovit. Až je to k neunesení. Nedostižnou, nesrozumitelnou
skutečnost se přesto člověk snaží nějak dobýt. Nezbývá než uchýlit se k
devótnosti, k uctívání, potažmo k magii. Nepřátelský svět si naklonit.
A když ne po dobrým, tak po zlým! Nakonec se strach a nemožnost,
neschopnost porozumět čili nedostatek dialogu a komunikace mohou zvrtnout
v násilí. Násilí je zvláštní forma magie čili úsilí o manipulaci věcmi, kterým
člověk nerozumí. Násilí jako vrchol neschopnosti zvládat skutečnost, oslovit
svět a nechat se jím oslovit. Zejména pak neschopnosti komunikovat s druhým
člověkem. Pohleďme na dnešní Rusko, jeho břídilská politika a agrese, to je
důsledek dlouhodobé neschopnosti porozumět světu, neschopnosti myslet a
normálně komunikovat uvnitř země, i navenek se vším neruským. Odtud mimo
jiné pramení to hrubé a hrůzné násilí.
Naopak myšlení vede k porozumění, k oslovování, k dialogu, ke
komunikaci, k rozpravě o sporech a problémech, včetně politiky.
–
Vraťme ještě k Jeremiášovi.
„Dřevu říkají: »Ty jsi můj otec« a kameni: »Ty jsi mě zplodil«,“ a k Bohu
se obracejí „zády, nikoli tváří,
“ po kralicku: „…hřbetem ke mně se obracejí.“
Všimněte si, ti uctívači se zároveň s nepochopením skutečnosti a sebe sama
obracejí zády k Bohu a odvracejí od něj zrak, tedy podstupují jakési negativní
obrácení, utíkají před Pánembohem. Řekl bych, že jsou to spojité nádoby: odvrat
od Boha, od Nejvyššího, a příklon k falešným bohům, k modlám.
Podle apoštola Pavla, podle toho probíraného oddílu z dopisu do Říma,
vede poctivý dialog a rozvažování o věcech tohoto světa k nazírání souvislostí,
které nejsou vidět, k pochopení věcí neviditelných. Myšlení oproštěné od
modlaření vede a směřuje ve finále k pochopení neviditelné mocí Boží! Vztah
k Bohu je výsledkem tohoto proti-modlářského postoje ke skutečnosti. A
zároveň, recipročně, ruku v ruce s tím: Vztah k Bohu od modlářství osvobozuje.
Přitom je chybné, ba přímo nebezpečné vidět Boha, jakkoli neviditelného,
jako jednu z věcí. Jako cokoliv z toho, co bylo Bohem stvořeno. Uctívat ho nebo
dokonce jím manipulovat způsobem, jakým se uctívají stvořené věci. Jako
nějaký, třebas neviditelný, idol a fetiš.
V rámci teologií, které pracují s představou ďábla, by se dalo říct, že
ďábel, ač nemá podstatu, tak se zviditelňuje a bere a sebe stvořené podoby a
navozuje představy, které se staví před neviditelného Boha. Boha nelze vidět a
tak je relativně snadné před něj cosi představovat, zakrývat jej jinými bohy.
Boha nelze uctívat tak jako cokoliv jiného, co lze vidět a hmatat. Bůh je
totálně jiný, „totaliter aliter“, jiný než co jest. Bůh je opravdová jinakost, a
nikoli jen představa jinakosti. Neboť On JE zcela jiný. Jako Stvořitel, jako ten
Nejvyšší musí být jiný. A ještě dodejme: Ne každá jinakost je Bůh! Jiný může
být mrtvý. Jinakost jako popření tohoto světa může být smrt a neživotnost.
–
5
Leč Bůh, i když je totálně jiný, není od světa, od stvoření oddělený,
vzdálený. Bůh je přítomen. Je lidem nakloněn. Notabene Bůh je také nazýván
otcem. Tahle myšlenka, tenhle obraz, že Bůh je otec a my jeho děti, se objevuje
už ve Starém zákoně, a v Kristu se nám Bůh stává otcem v plnosti. Apoštol
Pavel v knize Skutků říká: „Jsme-li tedy Božími dětmi, nemůžeme si myslet, že
božstvo se podobá něčemu, co bylo vyrobeno ze zlata, stříbra nebo z kamene
lidskou zručností a důmyslem.“
Problém podle té probírané první kapitoly epištoly Římanům nastává,
když člověk zamění „slávu neporušitelného Boha za slávu podobenství obraza
porušitelného člověka, i ptactva, i hovad čtvernohých, i zeměplazů.“ (Řím 1,23)
Když zamění: „pravdu Boží za lež, a ctí i slouží stvoření raději nežli Stvořiteli,
který je požehnaný na věky.“ (1,25)
Ano, i Krista, třeba toho Ukřižovaného, lze uctívat modlářským
způsobem, i když tak snadné to není, neboť Ježíšův obraz je rovnou obraz
porušitelného, pomíjivého, porušeného, zohaveného, umučeného člověka,
jakkoli ho zlatíme a zdobíme. Odhlédněme od těch nejrůznějších krucifixů a za
ně ke skutečnému ukřižovanému. A když se nad tím zamyslíme, uctívání se ten
obraz vzpírá. A přesto nebo právě proto, a především: „On je obraz Boha
neviditelného“. (Kol 1,15.16.). On je obrazem Boha, protože sám je Bůh.
–
Je možno hledět a nevidět, slyšet a nerozumět. Samo o sobě, bez
přemýšlení, se nenasytí oko viděním a ucho slyšením, jak praví biblická kniha
Kazatel. Jinak přeloženo: „Zřením zrak nic neobsáhne, sluch se nasloucháním
ničeho nedobere.“ Ježíš říká, v návaznosti na proroka Izaiáše, že jeho
učedníkům je dáno pochopit Království Boží, zatímco pro ty, kteří jsou mimo,
vše zůstává nesrozumitelnou záhadou, „aby hledíce, hleděli, a neuzřeli, a
slyšíce, slyšeli, a nesrozuměli, aby se snad neobrátili…“ (Mar 4,12)
Ježíš to říká v souvislosti s podobenstvími, jimiž přibližuje podstatu svého
Království. Jde o porozumění nejdůležitější, o porozumění tajemství Božího
království. A to není houska na krámě, ono porozumění není každému
automaticky dáno. Je možno zůstávat vně, být žalostně mimo, míjet se, nic
nechápat. Být zatvrzelý.
Notabene obrácení je právě změna myšlení. Porozumět znamená obrátit
se. Obrátit se znamená porozumět. Tedy nejen modli se a pracuj, ale taky: modli
se a mysli. Vposledu, za proměnou mysli je Boží milost, a o ni je třeba zároveň
s přemýšlením a rozvažováním prosit. Tedy mysli a modli se.
Koneckonců, není i stvořený svět – v duchu toho, co jsme četli u apoštola
Pavla – takovým podobenstvím, jemuž buďto nerozumíme, nic nechápeme,
hledíce a hledíce? Anebo se nám pootevírá a přece jen začíná cosi vyjevovat.
Dostavuje se smysluplná řeč. A podle apoštola Pavla lze zahlédnout to
nejdůležitější. Vidět neviditelné. Vždyť přece „neviditelné věci jeho mohou
vidíny býti.“ AMN
6
Závěrečné čtení (Pavel na Areopagu):
On stvořil z jednoho (člověka) všechno lidstvo, aby přebývalo na povrchu
země, určil pevná roční údobí i hranice lidských sídel. Bůh to učinil proto, aby
jej lidé hledali, zda by se ho snad nějakým způsobem mohli dopátrat a tak jej
nalézt, a přece není od nikoho z nás daleko. ‚Neboť v něm žijeme, pohybujeme
se, jsme‘, jak to říkají i někteří z vašich básníků: ‚Vždyť jsme jeho děti.‘
Jsme-li tedy Božími dětmi, nemůžeme si myslet, že božstvo se podobá
něčemu, co bylo vyrobeno ze zlata, stříbra nebo z kamene lidskou zručností a
důmyslem. Bůh však prominul lidem dobu, kdy to ještě nemohli pochopit, a
nyní zvěstuje všem, ať jsou kdekoliv, aby této neznalosti litovali a obrátili se k
němu. (Sk 17:26-30)