Víra jako způsob života

písně: 146, 240, 312, 676, (VP: 369, 340, 765, /594/,) 384, 679, 598
introit: Ž 118,22–24
čtení: J 2,1–11
kázání: Mt 6,1–4
poslání: Mt 6,33

Milí bratři a sestry,

budeme se dnes snažit pochopit, že křesťanství je styl života. Nelze ho omezit na seznam nějakých konkrétních skutků. Jakkoliv Pán Ježíš hovoří o „konání své spravedlnosti“ a vykladači to správně rozříkávají jako dobré skutky, almužnu, milosrdenství, jakkoliv poté Pán Ježíš vykládá souvislosti správné modlitby, správného půstu… – prostě poučuje svoje posluchače o konkrétních projevech zbožného života. Nemůžeme ulpět na jednotlivostech. Jsou to jen příklady, na kterých máme pochopit obecný princip života, jaký od lidí očekává Bůh v této době. Ne už Mojžíšův Zákon, ale Boží království mezi námi. Jasně – v tomto stylu života má svoje místo milosrdenství, modlitba, nějaké sebezapření. Ale to by Pán Ježíš nemusel říkat, kdyby v tom nebylo něco jiného, než učili všichni zákoníci a farizejové kolem něj. To „něco jiné“ – to se dnes pokusíme vyhmátnout a trochu rozříkat. Co nám to chce říct o tom, jak žijí už ne Boží služebníci – zákoníci, farizejové –, ale Boží děti – křesťané. Jaký je rozdíl mezi starozákonní zbožností založené na poslušnosti a zbožností Nového zákona založené na vztahu. Jasně, už ve Starém zákoně bychom tohle tu a tam našli – ale nechť.

Na poslušnosti nic špatného není! Je dobré být dobrým Božím služebníkem! Poslouchat Boha, přijímat jeho rozkazy. Ještě lepší služebník už nejen čeká na rozkazy, ale dokonce předem vytuší, co by tak asi jeho pán chtěl a sám se podle toho zařídí. Tohle byla poslušnost farizejů. Oni svůj vztah s Bohem fakt nehráli. Máme to slovo „farizej“ spojené s pokrytectvím, ale v drtivé většině to byli vnitřně opravdoví lidé, kterým šlo o to, aby před Bohem obstáli. Aby dělali takové skutky, jaké od nich Bůh žádá. Dělali všechno proto, aby jim nikdo nemohl vůbec nic vytknout, že se snad modlí málo, dávají málo… Spravedlnost zákoníků nebyla špatná v oněch konkrétních skutcích. Almužna, modlitba, účast na bohoslužbách a vůbec dodržování všech 613 příkazů a zákazů Mojžíšova zákona – tomu nelze nic vytknout a oni se opravdu snažili to dodržovat. A co – dodržovat! Bylo příznačné, že si farizejové raději zpřísnili předpis, než aby riskovali, že ho nedodrží.

Když tedy Pán Ježíš řekne …slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: Nezabiješ! Kdo by zabil, bude vydán soudu. Já však pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu! (Mt 5,21), tak přítomní farizejové zaržáli blahem! „Jó! To je ono!“ Dále jste slyšeli, že řečeno bylo otcům: `Nebudeš přísahat křivě, ale splníš Hospodinu přísahy své.´ Já však vám praví, abyste nepřísahali vůbec; (Mt 5,33-34) Farizejové výskají blahem, protože našli někoho, kdo jim mluví z duše. „Hleďte, hleďte – to je pravý učitel Zákona! Takto se v tomto světě plní Boží vůle. Jen si toho Ježíše poslechněte, jak ty svoje učedníky nešetří! Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského.“ (Mt 5,20) V tomhle budou zákonici a farizejové soupeřit rádi – kdo udělá víc dobrých skutků! Kdo se déle modlí! Kdo zná lépe Bibli!

Naše spravedlnost musí překonat spravedlnost zákoníků a farizejů. Jak a v čem? Fakt jde o to dávat větší almužny? Častěji se modlit? Postit se ještě přísněji? Víme, že ne, protože nic takového Pán Ježíš neučil. Nedal učedníkům nějaký zpřísněný seznam ne již 613, ale hned jednou tolik – 1226 příkazů a zákazů.

Dobré skutky, almužna, milosrdenství, modlitba, půstu… jsou projevy zbožného života. Jenže nejde o tyto jednotlivé konkrétní body, ale jde o ten život jako takový! Ne „co“, ale „proč“ to děláš! To je ten zásadní posun od Starého k Novému zákonu, od židovství ke křesťanství. Na nás je život podle řádu Božího království, kdy tématem už nejsou konkrétní skutky, ale motivace k nim.

Dobrý Boží služebník poslouchá rozkazy. Je oceněn a jiným služebníkům dán za vzor za to, že poslouchá. Skvělý Boží služebník nepotřebuje rozkaz, protože zná svého pána a ví sám, co udělat, aby ho pán pochválil, ocenil. Je oceněn a jiným služebníkům dán za vzor za svou prozíravost.

Boží dítě ale žije jako v rodině, kdy se na nějaké takové zásluhy nehraje. Členové rodiny nějak jednají prostě proto, že to tak je normální. Svatý Augustin a jeho slavné „Miluj a dělej co chceš!“ Ten dnešní text nám vysvětluje, že abychom překonali spravedlnost zákoníků a farizejů, tak máme „konat spravedlnost“ (v konkrétních projevech často úplně stejnou jako to dělají zákoníci a farizejové!), ale máme ji konat tak, aby nakonec vlastně vůbec nebyla spojována s naší osobou. Máme ji konat prostě proto, aby se děla. Pak bude v tomto světě lépe. Konáme-li „spravedlnost“, rozumějme třeba milosrdenství, konáme to kvůli tomu druhému. Aby mu bylo pomoženo – a dost. A tečka. Nic víc už v tom není. A jestliže pomoženo bylo, splnili jsme svůj úkol a Pán Bůh z nás má radost.

Když to děláme, aby se to o nás vědělo, tak má Pán Bůh radost z oněch skutků, ale my už svoji odměnu máme v obdivu okolí. Ty dobré skutky jsou pořád dobrými skutky. Spravedlnost zákoníků a farizejů nebyla špatná. Jen se tím, že byla motivována jakýmsi „mít splněno“ míjela s intencí Ježíšova požadavku, ve kterém se ze vztahu služebníka přesouváme na rodinný vztah s Bohem. Máme jednat dobře ne z rozkazu, ale protože u lidí se vztahem s Bohem je takové chování normální. Tento vztah s Bohem se skrývá v každém skutku Božího dítěte.

Skrývá… No – a v tom je ten trýček. Že jde o programovou skrytost. To není nic samozřejmého, proto to Pán Ježíš vysvětluje a jeho učedníci se to budou učit. Ježíšovi učedníci se mají naučit na to ani nemyslet, jak že skvěle plní Boží vůli. Učí se nepočítat si body, vybarvovat políčka v modrém životě, střádat poklady do nebeské pokladnice zásluh. Jde tu ne o poslušnost, ale o princip. Z hlediska vyššího principu mravního tu nejde o naše zásluhy. Jde o Boží království a jeho spravedlnost. Zcela civilně formulováno – jde o to, aby se na tomhle světě žilo všem lidem dobře. To byl odvěký Boží plán – aby lidem bylo dobře.

Žel, tento plán už v ráji lidé Pánu Bohu pokazili. Potud je záhodno to zase nějak napravit. Napravení ale nemůže spočívat v orientaci na vlastní výkon. Orientace na výkon je vposledku sebestředná a sobecká. Pohoda rajské blaženosti byla do té doby, dokud Adam s Evou nemysleli na sebe, ale prostě jen žili. Až okamžik touhy po osobním růstu, osobním prospěchu, možnosti rozhodovat sami o dobru a zlu – to způsobilo rozpad vztahu s Bohem i mezi lidmi.

Chovat se dobře a moc nad tím nedumat. Lidem kolem nás bude lépe. Asi jako když po bohoslužbách zajdete na kafe – a ono tam fakt bude. A taky cukr do kafe. A taky něco k tomu kafi. A taky židle a stůl a teplo. A lidi kolem vás. A vy budete spokojeně sedět, pít kafe jak vám chutná, povídat si s nimi – a bude vám dobře. Chvála Bohu zato, že nám může být dobře. A to je jeden z možných projevů Božího království v tomto světě, tedy situace, kdy je lidem spolu dobře.

Na biblické hodině jsme promýšleli důvody, proč Pán Ježíš sice matčinu žádost o pomoc odmítl, ale nakonec stejně pomohl. Napadne-li vás koho něco, budu rád, teď nabízím jednu z mnoha možností – nechtěl okolo toho dělat žádný humbuk. Jen chtěl, aby lidem bylo dobře. Jakoby tehdy v Káni Galilejské Pán Ježíš řekl Marii: „Tohle není můj byznys!“.

Ale pak stejně jde a něco udělá. Tak – bez nějakých složitých řečí, prostě jen podle svých schopností. Teď už nejde o ten konkrétní skutek, ale o styl života. Pán Ježíš nemá seznam skutků, které na tomto světě vykoná. On v tomto světě žije a tak i nás učí žít. Může být, že ledacos není naším úkolem, ale tak nějak to má být, má se to udělat. Když už jsem tady zrovna já a mohu to nějak vyřešit… Takovýto přístup k životu vlastně tak nějak k Pánu Ježíši patří, něco se i na tom máme naučit.

Po téhle události evangelista Jan napíše, že …tak učinil Ježíš v Káně Galilejské počátek svých znamení a zjevil svou slávu. A jeho učedníci v něho uvěřili. Pán Ježíš zjevil slávu, jakou má od nebeského Otce jednorozený Boží Syn a ukázal se jako Mesiáš tím, že zajistil, aby bylo lidem dobře. Bez obdivu a potlesku – jen se zapojením těch, kteří byli nezbytně potřeba, protože nanosit 500 litrů vody je na jednoho hrůza, ale je to nějakých 15-20 věder – zavolal služebníky, partu svých učedníků, každý vezme jeden kýbl a je to frk frk – a svatba může pokračovat dál. Vědí to služebníci, máma a Ježíšovi nejbližší. Nikdo jiný neví nic a ani nic vědět nepotřebuje. Život jde dál.

Jasně – Ježíš i učedníci si to pamatovat budou. Jak může levice nevědět, co dělá pravice?! Levice bude vědět, co pravice udělala. Pán Ježíš měl rád nadsázku. V téhle nadsázce, že konat dobré skutky máme tak, aby dokonce levá ruka nevěděla, co dělá pravá, se ale skrývá důležitý motiv, že jde o naše vlastní ruce. Těmi óchajícími a áchajícími diváky nemáme být ani my sami. Ani pro své vlastní uspokojení, neděláme dobro. Dobro má být náš přirozený styl života. Když takhle dokážeme bez nějakého hlubokého přemýšlení žít, aby bylo lidem kolem nás dobře, tak to je něco, od nás Pán Bůh očekává, na co se on sám s radostí tak říkajíc „spiklenecky“ kouká a pozitivně hodnotí.

Proč tedy žít jako dobrý křesťan? K čemu je zbožný život? K čemu jsou dobré skutky, almužna, milosrdenství, modlitby, půst… Je to k tomu, aby nám bylo spolu dobře. Jakmile si do toho zamícháme nějaký obdiv druhých či pocit sebeuspokojení, pořád to budou dobré skutky. Jen to bude spravedlnost zákoníků a farizejů. Božích služebníků. To není málo, ale my máme na víc. Můžeme být Boží děti. Žít v rodině, kde se nemusí rozdělovat úkoly a plnit příkazy, protože tam se lidé zcela přirozeně snaží žít tak, aby bylo dobře. Tak to může a má být v církvi, tedy všude tam, kde se sejdou dva neb tři.

Rozumějme – všude tam, kde za někým přijdeme, tam můžeme vnášet tento styl života, kdy si lidé pomáhají a není potřeba okolo toho dělat jakýkoliv tyjátr. Pak je to Boží království mezi námi.

Amen.