Vnášení pokoje do nepokojného světa

Introit: Iz 12
Čtení: L 1,1–10
Text: Ř 12,21
Poslání: 1Te 5,14c–15
Písně: 614, H-98, 473, 684, 467, 613

Milí bratři a sestry,
minulou neděli jsem vyzdvihoval vnitřní pokoj jako první znak pro křesťanské rozhodování, jestli se to které rozhodnutí vejde do mantinelů Boží vůle pro náš život. Současně s tím je třeba tento vnitřní pokoj se šíří i dál. Na našem pokoji mají mít podíl i druzí. Mají-li, je to zřetelný „signál“, že jdeme dobrým směrem. Že onen vnitřní pokoj, není jen sebespokojenost. Jen projev našeho sobectví a sebestřednosti.

Dnešní text se nám pokusí dát jakýsi návod, jak to zkusit realizovat v praxi. Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem. Měj i v nepokojném světě vnitřní pokoj a máš-li v sobě pokoj, přemáhej jím nepokoj ve vztahu s druhými. I s těmi, co Ti nesednou. Pavel mluví o „nepřátelích“, tedy o lidech, se kterými jsme v konfliktu. To pak změní i toho druhého.

No, rovnou si přiznejme, že nějakou stoprocentně fungující radu nám ani apoštol Pavel nenabízí. I on měl řadu nedořešených konfliktů a sporů a jeho pozemská cesta skončila na římském popravišti. Na stranu druhou – někdy to fakt úspěch má. A v řadě neposlední: lidé volící postup opačný, tedy pomstu, tak nějaký pocit, že teď je vše v pořádku, mají velice zřídkakdy. Takže něco na těch Pavlových radách bude.

Základní princip je asi zřejmý. Když nám někdo ubližuje, tak naším úkolem je mu neodplácet stejnou mincí. Naopak, budeme na něj hodní, budeme se mu snažit pomáhat. Jeho zlo budeme přemáhat svým dobrem v naději, že i v tom druhém bude nakonec zlo dobrem nahrazeno.

Přemáhat! Zastavme se už tady u toho slova. Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem. Nejde o pasivní přetrpění zla. Nejde o to bídu tohoto světa nějak přežít, ale jde o aktivní jednání z víry. Přemáhat! Jestli zapomeneme, že jde o boj, koledujeme si přinejmenším o pošramocené vlastní nervy. Ten Zlý stále ještě obchází jako lev řvoucí a hledí, koho by pohltil (1Pt 5,8). Zlo v tomto světě je. Cesta k jeho přemožení nezačíná jeho popíráním či bagatelizací. Přesvědčováním sebe sama, že se vlastně nic neděje. Odpuštění hříchů předpokládá přiznání, že tady nějaký hřích je. Jinak by nebylo co odpouštět. Jestliže nám někdo ublížil, tak nám ublížil. Darebák je prostě darebákem a nemá smysl si to nějak lakovat na růžovo.

Pavel nabízí „dvoustupňovou cestu“ a prvním apoštolovou varovnou výzvou je nedej se přemoci zlem. Vždycky je potřeba začít sám u sebe. Nepomýšlej na útok, když nemáš promyšlenou obranu a tady proti nám stojí mocný protivník – zlo. Zlo jako princip. V tom prvním zápase to není ten člověk, který nám ublížil či nějak stále ubližuje. O tom bude řeč až za chvilku. Teď jde o zlo jako takové. Zlo jako styl života. Ubližování, ničení, boření… Vždycky je snadnější něco zničit, než vybudovat. Ničení je rychlé, zřetelné – a proto fascinující. Lidé se chodili dívat na veřejné popravy, ne do nápravných ústavů. Touha po rychlém, rázném a jednoznačném řešení nás snadno může ovládnout natolik, že prohrajeme hned první kolo, když necháme přemoci zlem sami sebe. Nutkavá potřeba vytrhat koukol ze pšenice, která neopustila křesťany dodnes. Znovu a znovu se křesťané nechávají sami přemoci zlem, když dumají, jakými sankcemi, či kázeňskými a jakými jinými prostředky prosadit v církvi dobro. Zatočit s nějakým tím zlem jednou provždy a bude klid. Dobro zvítězí a zlo bude potrestáno. Spravedlnost musí být!

Jenže – Boží spravedlnost, jak jsme ji poznali na Ježíši Kristu, je spravedlnost odpouštějící. Spravedlnost, která hříšníkovi řekne: „Zachee, pojď rychle dolů, neboť dnes musím zůstat v tvém domě!“ a neohlíží se na reptající zástupy samospravedlivých: „On je hostem u hříšného člověka!“ Tou silou, která něco mění, není odsouzení hříšníka a trest (byť spravedlivý!). Právě naopak (i v písničce!) – změnu spouští nabídnuté přátelství. Přijetí. Láska jako dar a nikoli jako odměna.

Apoštol Jakub nás ve svém listě upozorňuje (Jk 1,20) lidským hněvem spravedlnost Boží neprosadíš. Prosadíš tu lidskou. Na lidské rovině sankce a tresty fungují! Takhle vychováváme děti. Jenže každá hůl má dva konce. Když s ní někoho praštíš, způsobíš tím jedním koncem jemu ránu na těle, ale druhým koncem ránu sobě na své duši. Cítíme to i při tom trestání dětí, že by to přece mělo jít nějak jinak. Bez násilí. O to víc ve vztahu mezi dospělými platí, že nemůžeš vědomě ublížit druhému, aniž bys tím neublížil i sám sobě. Nechat se přemoci zlem znamená nechat ten kolotoč zla točit se dál. Když on mě, já jemu také tak! Oko za oko, zub za zub. Gándhí říkal: „Oko za oko až bude celý svět slepý.“

Jestli jste viděli pohádku „Tři veteráni“, tak tam se jeden z vojenských vysloužilců rozhodne postavit armádu a s ní udělat ve světě pořádek. A druhý na to: „Další, který chce spasit svět klackem…“ Věřím-li ale, že Ježíš Kristus lidi nezachránil s holí v ruce, nýbrž smrtí na kříži, pak k tomuto Pavlovu receptu na mezilidské vztahy můžeme dodat tolik, že takto bez klacku v ruce chce očividně situaci řešit Bůh. Lidským hněvem spravedlnost Boží neprosadíš, odpouštěním prosazuješ spravedlnost božskou.

Jedním z výkladů toho, k čemu byla Ježíšova oběť na kříži, je ukončení tohoto kolotoče vzájemných očí za oči a zubů za zuby. O Velikonocích nám Bůh dává najevo, že už nechce posílat zlo zase dál. Jasně, že by mohl! 12 legií andělů stojí připravených s plamennými meči a čeká na Ježíšův rozkaz! (Mt 26,53). Z Golgaty nám ale zní zvěst, že zlo se musí přemáhat jinak, než ještě větším zlem. Proto nechal Pán Ježíš anděly v nebi a všechno zlo nechal dopadnout na sebe. Dál už ho neposlal.

Bolí to. Zemřel bolestivou a pohrdanou smrtí zločinců. Není divu, že to bude bolet i nás. Ale Bůh se k tomuto jednání přiznal. Tahle cesta nekončí Velkým pátkem, ale vzkříšením na Boží hod velikonoční. Ježíšův příběh ukazuje, že kdo se nedá přemoci zlem, kdo nepřistoupí na tento způsob reakce, tak sice ztrácí prostor k pomstě, zato získává věčný život. Vstupuje na cestu, která vede do nebe.

Znovu a znovu opakuji – je to boj! Je za tím Ježíšovo zapři sám sebe a následuj mne (L 9,23) – přemáhej potřebu prosazovat svoje nápady. Ovládej svoje ego. Ovládnout svoje ego není projev slabosti, ale síly! Tohle nepochopil filosof Friedrich Nietzsche, když prohlašoval křesťanství za náboženství slabochů, kteří se prostě bojí se ozvat. Nebojí! Nechtějí – a ukazují na tom, jak moc jsou silní. Když to někdo vyzkouší, tak velice rychle zjistí, jak těžký boj to je. Boj sám se sebou patří k těm nejtěžším. Vzdát se touhy po vlastním sebepotvrzení. Po důkazu, že já jsem přece v právu a budu mít poslední slovo. A když už tohle dokážu, tak mi dojde, že navíc jsem ještě svým okolím v lepším případě nepochopen, ale mnohem pravděpodobněji v očích druhých s prominutím za blbce. To setsakramentsky bolí.

Když tento boj sami nad sebou vyhrajete a nenecháte se strhnout v touze odplatit stejnou mincí, tak už by možná ten druhý krok nemusel být tak složitý. Přemáhej zlo dobrem. Apoštol cituje moudrého Šalomouna (Př 25,21–22) Hladoví-li ten, kdo tě nenávidí, nasyť jej chlebem, žízní-li, napoj ho vodou, tím shrneš řeřavé uhlí na jeho hlavu a Hospodin ti odplatí. Něco takového najdeme už v Mojžíšově Zákoně (Ex 23,4–5). Žádné soukromé pomstičky, žádné „Kiš, kiš“ a žádná karma. „Když uvidíš, že osel toho, kdo tě nenávidí, klesá pod svým břemenem, vyprostíš ho!“ velí Mojžíš.

Někdy se člověk dočká jakési satisfakce. Někdy to fakt vyjde, jak to vypráví třeba příběh o Davidovi, když utíkal před Saulem (1S 24,18n; 26,12n). Mohl ho zabít, ale neudělal to. Tehdy se mu Saul omlouval, sliboval svoji nápravu. Ale když čtu, že po onom rozhovoru se Saul pak odebral ke svému domu a David se svými muži vystoupil do skalní skrýše, tak mi tak připadá, že ani to nebyl v reálu úplně učebnicový happyend. Podobně americký prezident Abraham Lincoln kdesi prohlásil: „Porazil jsem všechny své nepřátele. Udělal jsem z nich své přátele.“ Hezký citát! Takový motivační! Šmouhu na něm dělá Velký Pátek 1865, když ho jeden z jeho nepřátel zastřelil. Ale stejně to zní pěkně.

Přesto ale tyto zvládnuté konkrétní pokusy pomáhat i těm lidem, kteří to s námi nijak dobře nemyslí či kteří se k nám nijak hezky nechovají – to přinejmenším posiluje naši sebedůvěru. Vnitřně nás to posiluje. Když se vrátím k Bibli, tak mohu připomenout josefovské příběhy. Josef (řečený egyptský) se bratrům nemstil. Nijak netoužil se mstít, byť by měl za co, a měl by i jak. A tak když zjistil, že i oni se změnili, jeho odpuštění otevřelo cestu k smíření. Tady to fakt happyendem končí.

Rabínská tradice velela odpouštět třikrát. Víme, že apoštol Petr chtěl být lepší a tak se Pána Ježíše ptá, jestli až sedmkrát. A Pán Ježíš na to, že sedmdesát sedmkrát, ale nenechme se zmást konkrétním číslem. Pointa je v tom, že odpuštění není políčko v modrém životě, které si 77× vybarvíme, máme splněno a po 78 jí dotyčnému natáhneme zleva i zprava. Odpouštění je životní styl, kterým žijeme. Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem je životní program pro všechna rozhodování.

Jak na to… Ještě jednou Zacheus: Pán Ježíš připomíná brblajícím zástupům, že Zacheus je také syn Abrahamův. Patří do společenství vyvoleného Božího lidu a uvnitř tohoto společenství by si lidé měli umět vycházet vstříc a jednat spolu podle jiných kritérií, než je politika, životní styl, či majetek. Když si to převedu do křesťanského slovníku, tak si o nějakém tom člověku, který mi fakt nejde pod nos, mohu říct: on je také Boží dítě. I za něj umřel Kristus. Pánu Ježíši to stálo za to, aby za něj umřel – to už je přece důvod, proč by nám ten druhý měl stát za to aspoň mu přát dobré, když už nevidíme žádný důvod si o něm něco dobrého myslet.

Zní to abstraktně, ale zkuste si to představit v současné podobě. Myslíte si o někom, že to je lump a najednou zjistíte, že se za něj zaručil člověk, kterého si vážíte. Že ten člověk ho má opravdu rád… Že by možná nebyl takový grázl? Že by o něm ten vážený a respektovaný člověk věděl cosi, co vlastně to darebáctví nějak zásadně snižuje? Nesoudili jsme povrchně? Na biblické hodině jsme si to ukazovali právě na tom Zacheovi, že čím víc porozumíme jeho životní situaci, tím méně se můžeme připojit k tomu zástupu, které v něm vidí jen hamižného zlodějského kolaboranta. A Ježíš ho zná dokonce jménem. Čím víc lidi znáte, tím méně je chcete soudit. Zkuste si za tím lumpem představit Zachea, a Ježíše, který nesoudí, ale nabízí přátelství.

Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem. Životní styl důvěry v moc dobra, ve které dokážeme pokojem naplněni vnášet pokoj do nepokojného světa.

Amen.