Vy jste sůl země!

písně: 625, 667, 678, 643, 685
introit: Ž 84,11–13
1. čtení: Mt 5,13–16
kázání: Mt 12,24b–32
3. čtení: Iz 5,20

Milí bratři a sestry,

hřích proti Duchu svatému je jedno z temnějších míst Ježíšových výroků. Dlužno ale dodat, že mnohem víc kvůli balastu, který se na tato slova za staletí nabalil. Vykladači se předháněli v tom, kdo jsou to „ti oni“, kteří tak to hřeší. Kdo jsou to „ti oni“, kteří se mohou vzít s farizeji za ručičku a napochodovat do pekla, kde je čeká pláč a skřípění zubů. Je nám asi jasné, že problém bude v onom „ti oni“. O odsouzení čehosi, co dělá někdo jiný.

Už tady první varování, první pozor. Jde-li o hřích, buďme těmi nejsobečtějšími sobci. Mysleme výhradně na sebe. Při vší kritice zákoníků, farizeů a pokrytců je Bible psaná o nás a pro nás.

Při všem to rozhlížení se po ostatních a hodnocení jejich hříchu vykladači namnoze přišli na dobré odpovědi! „Zatvrzele odmítat pravdu a až do smrti nekajícně pravdě odporovat“ – to zní od svatého Augustina velice rozumně. Uvidíme, že to je téměř přesně ono! K něčemu takovému nakonec dojdeme i my – poznal jsem pravdu, ale odmítám ji. Vím, jak je to doopravdy, ale šprajcnu se, zacpu si uši a hájím pravý opak. Jak říkám – zní to velice rozumně, kdyby Augustin jedním duchem nedodal: „Tak vidíte, že ti mizerní donatisté (či s kým se to zase hádal) půjdou do pekla, protože já už jsem jim psal, jak to je správně a oni to pořád odmítají.

V této podobě už to dohnalo i mne, když mne kdosi z jiné církve cosi řekl s tím, že mi tímto byla zjevena pravda, a kdo zjevenou pravdu zatvrzele odmítá, půjde do pekla, tak ať hodně rychle přijmu, jak mi to on podává.

Nemá smysl teď vypočítávat další a další konkrétní případy, protože tohle budou míst společné – ten prst ukazující na ty druhé. Na „ti oni“, co se provinili. a hlavně si nepřipustit, že problém máme my.

Proto jsme si četli výrok v celé jeho souvislosti, abychom pochopili, na co Pán Ježíš reaguje. Teprve příběh o kterémsi uzdraveném totiž vrhá na tento výrok světlo, které potřebujeme k pochopení, že k hříchu proti Duchu svatému nestačí se mýlit, byt zatvrzelý a třebas i v zatvrzelosti umřít. Ani ten Jidáš nemusí být drcen v Luciferově tlamě (jak to vidí Dante). Všichni tihle popletenci dost možná v nebi skončí

Tím základním znakem hříchu proti Duchu svatému je, že člověk vůbec není popletený jako Jidáš, kterému až zpětně dochází, že zradil nevinnou krev. Takový člověka naopak velmi dobře ví, co je dobře a zcela programově a naschvál udělá něco právě opačného.

Podívejme se na tu situaci. Jsme ve 12 kapitole Matoušova evangelia. V úvodním kázání na hoře Pán Ježíš představil jakýsi svůj „program“. Teď chodí od města k městu a podle tohoto programu žije. Učil své učedníky se modlit – a sám se modlí. Učil je nespoléhat na peníze, hromadit majetek – a sám tak žil. Učil je pomáhat potřebným, protože v tom přichází do tohoto světa Boží království – a sám pomáhal, kde to jen šlo. Ukázal tak, že dobrý strom nese dobré ovoce.

Přicházejí ale také první spory – při uzdravení jakéhosi posedlého se utopili stádo prasat. Nevyhýbal se něčemu, co bychom dnes nazvali „špatná společnost“. Přišly spory o půst, o uzdravení v sobotu… S tím přichází první okamžiky, kdy Pána Ježíše a jeho učedníky někdo odmítá. Po těch prasatech ho jen prosili ho, aby odešel. Ale pak už se šíří všelijaká šeptanda (J 7,12) Bylo o něm mezi lidmi mnoho dohadů. Jedni říkali: „Je dobrý.“ Jiní říkali: „Není, vždyť svádí lid.“ Pán Ježíš ale varuje učedníky, že bude hůř. Čekají je soudy, věznění, bičování… Ale oni se nemají bát. Jdou po dobré cestě a dojdou do nebe.

Vidíme ale, jak se proti Pánu Ježíši se začíná vytvářet jakási „opozice“. Stává se nepohodlným. Zvláště to uzdravení v sobotu (Mt 12,10n) byla pro farizeje hořká kapka. Farizeové se v sobotu v synagoze otázali Ježíše: „Je dovoleno v sobotu uzdravovat?“ Chtěli ho totiž obžalovat. (Ejhle – vidíme, že už kují pikle!) On jim řekl: „Kdyby někdo z vás měl jedinou ovečku, a ona by mu v sobotu spadla do jámy, neuchopil by ji a nevytáhl? A oč je člověk cennější než ovce! Proto je dovoleno v sobotu činit dobře. Dotyčného uzdravil – a farizeje naštval. Máloco totiž naštve víc, než když si musíte sami sobě přiznat, že jste na někoho chystali křivárnu a on vám na to přišel. Veřejně ukázal, že jste pokrytci. Farizeové vyšli a smluvili se proti němu, že ho zahubí. Ježíšova nepohodlná přímočarost v jednání bude jeden z důvodů, proč za pár let Pán Ježíš skončí na kříži. Pokrytci se budou chtít zbavit nepohodlného kritika svého pokrytectví.

Již v této době se při uzdravení jakéhosi němého poprvé objevil ten argument: „Ve jménu knížete démonů vyhání démony. (Mt 9,34) Obvinění, že se Pán Ježíš spolčil s temnými silami a že to je všechno jen ďábelský podvod. Nejprve jako pomluva jen tak šířená Ježíšovými protivníky, v našem hlavním čtení už se ale Pán Ježíš s pomlouvači setkává osobně.

Pán Ježíš nejprve uklidní zástupy. Předně – takhle to nefunguje. Ďábel nedělá dobré věci. Stačí se podívat na všechny ty uzdravené. Neskrývá se v tom žádný podfuk. Můžeme si představit falešného hráče, který vás pár výhrami naláká ke hře a pak vás obere o všechno – ale Pán Ježíš už působí dost dlouho, aby bylo jasné, že tohle je jiný případ. Ti lidé jsou v pohodě, jsou svobodní. Pán Ježíš nikoho z nich nenutí stát se jeho učedníkem. Nechce peníze, nechce získat popularitu či vliv. Očištěné od malomocenství posílá do chrámu obětovat za uzdravení Bohu. Ve svých kázáních je ještě přísnější než farizejové. Uvažovat o Ježíšově spolčení s ďáblem je očividný nesmysl.

Tohle vysvětlí lidem a pak se obrátí na ty farizeje a řekne jim: „A vy to moc dobře víte – a to je na tom to nejhnusnější!“ Hřích může být z nevědomosti, z hlouposti, špatné výchovy, nerozumu…, ale tady je to promyšlená a pečlivě připravená křivárna.

Kdyby váhali… Kdyby třeba viděli, že ten Ježíš není dobrý člověk. Že z lidí tahá peníze, balí ženské, buduje si svoje ego – pak možná ano. To je potřeba posoudit případ od případu. Ani pak není čas mluvit hned o ďáblu, ale dal by se pochopit nějaký odstup.

Jenže tady je bez jakékoliv debaty zřetelné, že práce Pána Ježíše je nejen dobrá, ale hlavně že jde o Boží dílo. Přiblížilo se království nebeské. Tohle je zásadní prvek Ježíšova zvěstování. Boží království radosti, pokoje, uzdravení, odpuštění hříchů, obnovení vztahů – to je na dosah. Každý uzdravený je znamením moci Božího království!

A je moc důležité, že je úplně jedno, jestli tohle dělá Pán Ježíš nebo kdokoliv jiný! Nepřehlédněme, že i mezi farizeji byli takovíto uzdravovatelé a Pán Ježíš je oceňuje! I oni jsou projevem Boží moci. Žáci farizejů, kteří pomáhají právě tak, jako pomáhá Pán Ježíš, ti jsou také s Ježíšem, jsou na jeho straně, na straně přicházejícího Božího království.

V tuto chvíli jsou to oni, kdo již svojí existencí usvědčují farizeje z dvojího metru. Farizejové svoje žáky obdivují, ale na Pána Ježíše za stejnou práci nadávají. Protože je rádi mají a jeho ne. Je jim jedno, že skrze Pána Ježíše se přibližuje stejné království Boží, jako skrze jejich žáky. Že za pomocí jich i jeho je stejný Boží Duch.

Hle – to je hřích proti Duchu svatému: Záměrně lhát a označit Boží dílo za ďábelnictví. Tady pracuje Bůh, oni vědí, že pracuje Bůh a stejně tvrdí, že je to ďábel. …démony vyháním Duchem Božím… zastihlo vás Boží království. Tady vane Boží Duch, tady roste Boží království, tady se děje Boží vůle. Je Boží vůle, aby slepí viděli, chromí chodili, malomocní byli očišťováni, hluší slyšeli, mrtví vstávali, chudým se zvěstovalo evangelium a nikdo neházel špínu na ty, kteří tohle Boží dílo ve světě konají. (Mt 11,5) Každý, kdo je solí země a přináší radost, pokoj, pomoc… Každý, kdo je světlem a vnáší do temnoty tohoto světa trochu světla, aby i ostatním bylo jasné, kudy jít a co dělat, to je někdo, kdo si zaslouží naši podporu. Když nemůžeš podpořit, tak aspoň pochval. Když už ale nemůžeš pomoci a nedokážeš pochválit, tak aspoň nepřekážej, neškoď – a v každém případě pak zapomeň na ohánění se ďáblem, ani když toho člověka nemáš rád.

Myslím, že farizejové to pochopili. Zkoušeli pak na Pána Ježíš ještě ledacos – politické chytáky, společenské chytáky, teologické chytáky – ale už nikdy nebyla řeč o tom, že by se Ježíš spolčil s ďáblem. Přijali toto varování a tak věřme, že ani jim se brána do nebe nezavřela.

V takto přísné podobě – že bychom u někoho hovořili o spolčení s ďáblem – je to dávno, co jsem se s tím potkal naposledy a myslím, že to nám téměř jistě nehrozí. Ale ve stejném duchu, byť ne v takové závažnosti, je to varování mnohem obecnější. Tam, kde vím, že jde o Boží dílo, tak musí jít stranou moje osobní antipatie k tomu, skrze koho Bůh toto své dílo ve světě dělá. Zrovna v církvi to někdy bývá dost náročné přijmout, že cosi dělá nějaká jiná parta, radovat se, jak se někomu jinému daří misie, jak jiné církvi přibývá členů a tak.

Ještě o krok dál, ale pořád ve stejné intenci, nás právě ta nesmlouvavá přísnost má dovést k tomu, abychom si vážili každého dobra v tomto světě. Všude tam, kde někdo dělá něco dobrého, tak má z naší strany být na prvním místě podpora tohoto díla. Oslava to, že se děje něco chvályhodného. Podpořit, pochválit, ocenit… Svět je složitý a mnohdy se za dobrými věcmi skrývají všelijaké motivy, ale umět se radovat z toho, co je v tom čem dobré, to by mělo být na prvním místě.

Proto nejen konejme dobro, ale také podporujme každého, kdo se o dobro v tomto světě snaží.

Amen.