Vy jste světlo světa!

Písně: 375, 667, 684, 209, (697, 420), 510, 208, 452
Vstup: J 1,1-5
1. čtení: Sk 27
Text: Mt 5,14-16
Poslání: 1J 2,7-10

Juliane, Dáňo a Katko,
z toho příběhu o ztroskotání vyzdvihnu Pavla, který vybízí ostatním, aby se najedli (v. 33-
37). Ta situace je dost dramatická – jeden Pavel a proti němu 275 lidí. Už 14 dní zuří bouře a
lidé nemají na jídlo ani pomyšlení. V těch všech zmatcích je ale Pavel stále klidný a dlužno také
přidat, že je postojově konsistentní. Těch několik týdnů, co jsou spolu na jedné lodi, tak Pavel
říká vlastně pořád to samé – plavba bude spojena s nebezpečím, se ztrátou majetku, ale přežijí
to všichni. Tohle říkal na začátku a říká to i teď.
Co změní jeden člověk? Čas od času nic. Pavel varoval před nebezpečnou zimní plavbou od
samého začátku. Od října až do jara se nad Středozemním mořem točí jedna vichřice za druhou.
Nikdy se nedá odhadnut, kdy přijde další a jakým směrem přesně požene loď. Ale nespíš
směrem na Afriku, kde u břehů dnešní Lybie loď najede na Syrtskou mělčinu. Možná i
kilometry od břehu se loď zapíchne do dna, údery vln ji rozmlátí na padrť a tu dálku nikdo ke
břehu nedoplave. Pavel se na lodi nacestoval dost. A také několikrát ztroskotal. Jenže co je
zkušenost jednoho vězně proti rozhodnutí majitele lodi, který se potřebuje dostat do Říma co
nejdříve. Právě tak důstojník, který je osobně zodpovědný za hlídání vězně, bude tuto službu
mít rád co nejdříve z krku.
Následující dni a týdny dají Pavlovy za pravdu v tom, že plavba bude spojena s nebezpečím,
se ztrátou majetku. Bude spojena i s tím, že to přežijí všichni? „Upokojte se, všichni se
zachrání!“ Ale aby se všichni zachránili, je ale v tuhle chvíli potřeba se najíst. Nabrat trochu sil.
Za chvíli se rozední, někde blízko je pevnina. Bude potřeba mít sílu, aby to všechno zvládli.
Záchrana je jistá, buďme pokojní, ale neznamená si jen sednout a čekat.
Tak vzal Pavel chleba, pomodlil se a začal jíst. Klídek, pohoda. A ten jeden jediný klidný
modlící se křesťan, který spoléhá na Boží pomoc, dokázal uklidnit zbývajících 275 lidí. Velká
moc poctivého spojení slov a skutků. Pavel něco říká a sám se podle toho hned zařizuje. Říká,
že by se měli najíst a sám si vezme kus chleba. 14 dní předtím mluvil o Bohu, který zachraňuje
a teď se k tomu Bohu modlí.
Těch 14 dní stojí za pozornost, protože to muselo být hodně dlouhých 14 dní. Pavlovi se
zjevil anděl, řekne mu, že se všichni zachrání a že se dostanou k nějakému ostrovu – a pak 14
dní bouře, kdy je vichr ženě neprosto neznámo kam! A Pavel ani po těch 14 dnech neztrácí klid.
Vzal chléb, díky činiv lámal – a nedával. Jedl. Maličko tam čtenáři prozní motiv večeře Páně,
ale nemá smysl ho přeceňovat. Pavlovi tu zjevně jde skutečně hlavně o to, aby se lidé v klidu
najedli, za pár hodin se rozední a na obzoru se objeví břeh. Pokud by na tom břehu byla vysoká
skaliska, pak ten obzor znamená i několik desítek kilometrů. To je ještě dost práce a ta se
s kručícím žaludkem dělá špatně. Jídlo na stres zabírá a za zmínku stojí, že konzumace obilnin
zvyšuje produkci serotoninu v mozku.

Co změní jeden člověk? Někdy docela dost. Všichni ti ostatní si při pohledu na toho
klidného a silného Pavla řekli, že teda jo. Najedli se, zlepšila se jim nálada. A začali se
připravovat na nouzové přistání u neznámého břehu. Líbilo by se mi označení apoštola Pavla
jako „klidná síla“, leč bylo to volební heslo Francoise Miterranda a přes Petra Pitharta ho svého
času převzali lidovci… Tak jinak a vlastně lépe se svatým Františkem – Pavel se stal nástrojem
Božího pokoje.
Tohle bych Julianovi přál – aby byl nástrojem Božího pokoje. Aby ho Bůh posiloval právě
tak, jako posiloval apoštola Pavla a tak mohl být Julian tím, kdo do zmatků a nepokojů tohohle
světa vnáší klid a rozvahu. V pravý čas pravé slovo, za kterým bude také stát svým jednáním a
tak do nejistot lidských obav vnášel pokoj Božího království.

Amen.

Milí bratři a sestry,
bude to dnes o světle. O světle, kterým svítíme tomuto světu. Všimněme si hned na začátku,
že Pán Ježíš říká: Vy jste světlo světa. Jste. Ne „máte být“, nebo „snažte se být“, případně „bylo
by fajn, kdybyste aspoň občas byli!“ Vy jste světlo světa.
Jsme na samém začátku „Kázání na hoře“. Po blahoslavenství těch, kteří v očích světa
znamenají málo či neznamenají nic, tak další do značné míry paradoxní výpověď. Vy jste světlo
světa. Budete vidět. Nikdo vás nepřehlédne. Neutají se, že jste křesťané.
Jak by se to mohlo utajit? Protože jste křesťané, tak podle toho budete žít. Nelze jinak.
Nelze být křesťan a nežít jako křesťan. Nelze jinak, než žít podle těch blahoslavenství – tedy
jako tišší v zemi. Jako ti, kteří hladovějí a žízní po spravedlnosti. Milosrdní a čistého srdce.
Působící pokoj v tomto světě, i když jsou pronásledováni a tupeni. Vy jste světlo světa a takové
světlo nemůže zůstat skryto.
Neznamená to, že si toho hned někdo všimne. Ten obraz světla je dost přesný a přiléhavý.
Být světlem je jedna věc, ale co do viditelnosti záleží dost na podmínkách, ve kterých to světlo
svítí. Když běhá dítě v době poledního klidu po tábořišti s rozsvícenou baterkou, nevšimne si
toho prakticky nikdo. Je světlo! Jen v žáru poobědového sluníčka to není zas tak zřetelné. Tak i
v dobách poklidných a blahobytných, ve společnosti v zásadě slušné a kultivované, tak i světlo
křesťanů není tak výrazné. Mohlo by nás to strhnout k přesvědčení, že svítit zas tak moc
netřeba, ale nenechme se mýlit. Zeměkoule se dál otáčí a po sebeslunečnějším dni přijde temná
noc. A mnohdy mnohem dřív zapadne kapesní nožík do spáry v podlážce stanu, a jak se pak
hodí baterka! V tu chvíli se světla ukážou. V tu chvíli se ukáže, kdo je a kdo není světlem světa.
Čím větší tma bude v tomto světě, tím zřetelnější bude i světlo.
První čtení to dobře ilustruje. Když apoštol Pavel varoval před nebezpečnou cestou na
samém začátku ještě v Dobrých přístavech v Turecku s tím, že teď už není dobrá doba na
plavbu směrem ke Krétě, nikdo ho nebral vážně. Slabý jižní vítr sliboval příjemnou plavbu
podél pobřeží a měl silnější hlas, než apoštol Pavel. Vítr dokázal majitele lodi přesvědčit, že se
na Krétu pohodlně dostanou. Stačilo pár týdnů a najednou měl ten samý hlas malého plešatého

pána úplně jinou váhu. Pavlův hlas zněl pořád stejně – bude to nebezpečné, majetek skončí na
dně moře, ale všichni to přežijeme. Ale vidíme, jak moc záleží na okolnostech, v jakých ten
pořád stejný hlas zněl.
Vy jste světlo světa. Jste. Nikdo Vám to neodpáře. Na těch vnějších okolnostech záleží, jestli
lidé uvidí naše dobré skutky. Jestli vzdají slávu vašemu Otci v nebesích. O tom ale někdy jindy.
Jde mi dnes o nás. O ten první krok – totiž o rozpoznání, že jsme světlo světa. Že svítíme, jako
od okamžiku svého obrácení v Damašku svítil apoštol Pavel. Podle okolností to někdy vyjde a
někdy nevyjde, haj hou. Ani tomu Pavlovi to vždycky nevyšlo. Na tom, že dál budeme svítit, to
ale nesmí změnit vůbec nic.
Vy jste světlo světa. Jste. Počítejme s tím, že tak jako Pavel v Damašku, tak i my jsme byli
kdysi kdesi zapáleni. Někdo si to pamatuje na minutu, já to mám spíš v rozmezí několika let,
kdy na začátku nic a pak už jo. Pro každého křesťana ale platí jedno společné – není to naše
světlo, kterým svítíme. Hoří jen ten, kdo je zapálen a to lze jen zvnějšku. To první a
nejpodstatnější, co si musíme v souvislosti s tím, že jsme světlo světa, připomenout, je začátek
dnešních bohoslužeb a slavný janovský prolog. Je to od Boha přišlý Pán Ježíš, kdo je tím
prvním světlem, které ve tmě svítí a tma je nepohltila. Tohle světlo je Boží dar lidem. Přijměme
tento dar s vděčnou úlevou, že zapalování světa a rozsvěcování lampy nestojí a nepadá s našimi
schopnostmi. To světlo ve tmě svítí… Pořád svítí a nikdy svítit nepřestane. Není taková tma,
která by ho mohla pohltit. Je možno zavřít oči. Je možno se od světla odvrátit. Je možno utíkat
pryč, abychom se dostali z jeho dosahu. Ale světlo Pána Ježíše nelze ho zhasnout.
Pán Ježíš je to první světlo lidí. První hořící lampa. Od něj se zapalují všechny další lampy.
Hoří a nikdy hořet nepřestane. Kdykoliv bude naše světlo skomírat a dokonce i když zhasne a
zůstane jen doutnající knot, pořád tu zůstává ten, který doutnající knot neuhasí (Mt 12,20).
Nerozfoukáte si ho. Z lidských sil se nedá tímhle světlem zapálit nic. Když petrolejka
zhasne, tak to žhavé na konci knotu je připomínka, že to kdysi hořelo, ale už to jen čoudí a
smrdí. Zcela pragmaticky je to potřeba nějakým mokrým hadrem uhasit, udusit, než vám ten
čoud úplně zaneřádí skleněný kryt lampy. To je křesťan, který odpadne od víry, který zhasne.
Který přestane svítit Kristovým světlem. Když zapomene na blahoslavenství a přestane být
tichý, hledající spravedlnost, milosrdný a čistého srdce, i v okamžicích trápení a starostí nástroj
Božího pokoje v tomto světě. Takový bývalý křesťan jak ten čoud ze zhasnuté petrolejky.
Nepomůže, zato škodí sobě i druhým.
Pán Ježíš má ale i pro ty, kteří v tomto světě už jen čoudí a smrdí, naději a cestu. Jeho světlo
ve tmě svítí a tma ho nepohltí. Nikdo není předem ztracen a zavržen. Vždycky je kam se vrátit.
Tohle symbolizuje křest – jakýsi reset. Nulový výchozí bod. Když byl Martin Luther
v pochybnostech, psal si prý křídou na stůl „Baptizatus sum!“ „Jsem pokřtěn“. Ve všech
depkách z toho, jak mizerný jsem křesťan, jak slabá je moje víra, jak mizerně svítím tomuto
světu, tak napořád plat, že Kristovo světlo ve tmě svítí a tma ho nepohltila. Protože ho nemůže
pohltit. To světlo ve tmě svítí a kdo k němu přijde, toho Ježíš nevyžene ven (J 6,37). Jako

mladší bratr z Ježíšova podobenství (Lk 15) se vždycky můžeme vrátit domů a začít zase od
začátku.
Jakýmsi moderním podobenstvím by to šlo vyjádřit tak, že křesťan je člověk, který má ve
křtu zazálohovanou čistou instalaci operačního systému. I když budete mít počítač zavirovaný
sebevíc, vždycky je prostor pro naformátování pevného disku a návratu k nulovému stavu čisté
instalace. Přijdete o všechny programy a o všechna data. Apoštol Pavel takový stav popisuje
obrazem očistného ohně (1Kor 3,13) posledního soudu, kde nám možná shoří úplně všechno, co
jste celý život budovali, protože to před Bohem nemělo žádnou hodnotu. Ale Pavel píše
naprosto jednoznačně: i takový křesťan, kterému shoří všechno, co v životě dělal, tak bude
zachráněn pro život věčný – protože stojí na Kristu. Křest nám má připomínat, že Kristovo
světlo ve tmě svítí a tma ho nedokáže pohltit. Možná se dostanete na nulu – ale už nikdy ne do
mínusu. Na té nule se můžete znovu zapálit a vaše světlo může opět svítit před lidmi, aby viděli
vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.
Pro pořádek – tohle není něco, co prožije tu a tam nějaký ten „mladší bratr“, co s děvkami
prohýří otcovo jmění. Tohle je každodenní zkušenost každého křesťana. Ještě jednou Martin
Luther, tentokrát jeho Wittenberské teze a to hned ta první: Když náš Pán a mistr Ježíš Kristus
řekl: „Čiňte pokání,“ (Mt 4,17) chtěl, aby celý život věřícího byl pokáním.
My bychom v intenci dnešního evangelia mohli formulovat tak, že celý náš život lampiček
svítících tomuto světu má být trvalým vztahováním se k tomu jedinému světlu, které tma
nedokáže pohltit. V takovém případě zůstaneme světlo světa a podle vnějších okolností budou
ty naše dobré skutky viditelné tu více tu méně. Ale budeme svítit.
Někdy ti kolem nás vzdají slávu našemu Otci v nebesích, někdy ne. Je až únavné znovu a
znovu od kamarádů či známých slyšel ten otřepaný blábol: „Já k Tobě nemůžu zajít do kostela,
to by spadnul… to bys ho musel znova vysvětit… a tak. Je to trochu výmluva – a trochu
rozpoznání, že jistě stránky jejich životů jsou poněkud temné, ale oni vlastně ani maličko
netouží po světle, které by jim do toho kecalo. Neboť každý, kdo dělá něco špatného, nenávidí
světlo a nepřichází k světlu, aby jeho skutky nevyšly najevo…(J 3,20) řekl Pán Ježíš. Není to
žádná novota. Jsou lidé, kteří si víc zamilovali tmu než světlo (J 3,19n). Když jsme před časem
vykládali o apoštolu Pavlovi, jak si ho kterýsi potentát brával k sobě a nechal si vyprávět o Pánu
Ježíši, tak ty hovory vždycky skončily v okamžiku, když Ježíšovo světlo začalo osvěcovat
temné kouty jeho života. Byl to (Sk 24,24n) jistý Félix se svou manželkou Drusillou, která byla
židovka, dal si zavolat Pavla a poslouchal jeho výklad o víře v Krista Ježíše. Když však Pavel
začal hovořit o spravedlnosti a zdrženlivosti a o budoucím soudu, pocítil Félix úzkost a řekl:
„Pro dnešek můžeš jít, až budu mít čas, dám si tě zase zavolat.“
Pavlovo světlo svítilo dál. Ať lidé poslouchat chtěli či nechtěli, ve dne i v noci, na svobodě i
ve vězení, před bouřkou, v bouřce a příští týden uvidím, že i po bouřce – prostě ať se děje
cokoliv, Pavel zůstává trvale věrný tomu, že ho jednou zapálil Kristus a on svítí, protože je
křesťan a křesťan nemůže jinak než svítit.

Vy jste světlo světa. Jste. Ne „máte být“, nebo „snažte se být“, případně „bylo by fajn,
kdybyste aspoň občas byli!“ Vy jste světlo světa. Tak ať svítí světlo vaše před lidmi, aby viděli
vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.

Amen.