Vývoj chápání Boha a jeho vůle

písně: 172, 331, 303, 313, 403
introit: Ž 136,17–22
1. čtení: 2Král 12,1–4
kázání: 1Kor 13,8b–13 
poslání: Př 3,5–6

Milí bratři a sestry, bude to dnes o vývoji chápání Boha a jeho vůle. V Bibli máme k dispozici příběhy o tom, jak se lidé setkávali s Bohem, jak jeho vůli poznávali. Bible ale vznikla velmi dávno a navíc vznikala v průběhu jeden a půl tisíce let. V tu chvíli narážíme na dost zásadní problém. Pravdu dí apoštol Jakub, když říká (Jk 1,17), že u Boha není proměny ani střídání světla a stínu. Stejnou myšlenku popíše autor listu Židům (13,8) slovy: Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes i na věky. Jakkoliv se Bůh nemění, my ale ano. Lidstvo se vyvíjí. Když zůstanu u obrazu apoštola Pavla – lidstvo v mnohém dospívá. Z dětského chápání přechází do dospělého. Z jednoduchého do složitějšího, náročnějšího, ale více odpovídajícího realitě složitého světa. Bůh se nemění, ale my lidé ano.

To, že Bůh k lidem mluví v té které době v obrazech té které doby, je logické. Bůh se chce dát poznat. I ten průběh jeden a půl tisíciletí je zřetelně znát. Už na stránkách Písma se setkáváme s okamžiky, kdy pozdější pisatelé pochopili, že jejich „otcové ve víře“ některým věcem neporozuměli tak dobře. Slyšíme to docela zřetelně z prvního čtení. Jóaš činil to, co je správné v Hospodinových očích, po všechny své dny, poněvadž ho vyučoval kněz Jójada… A přece tam zazní drobný špílec: Avšak posvátná návrší neodstranili, lid dále obětoval a pálil na posvátných návrších kadidlo… Pálit kadidlo bylo běžnou součástí bohoslužby všech tehdejších národů té oblasti a bylo nedílnou součástí i židovské liturgie. Probíhalo za Mojžíše ve Stanu setkávání, probíhalo v Šalomounově chrámu. Tak na tom nikomu nepřipadlo nic zvláštního, že na obsazeném území židé sloužili Bohu i na místech, kde kdysi sloužili svým bohům pohané velmi podobným způsobem. Výborný král Jóaš a jeho ještě lepší vychovatel velekněz Jójada vůbec nerozpoznali, že se v tom skrývá nějaké pokušení. Bylo to tak běžné, normální a přirozené, že nebylo důvodu se vůči tomu nijak vymezit. Zbožná rodina vyšla kamsi na kopec, pod památný strom, k vodnímu prameni… a tam zapálili kadidlo a chválili Hospodina za jeho dobré dary. Přece však slyšíme: Avšak posvátná návrší neodstranili, lid dále obětoval a pálil na posvátných návrších kadidlo… Slyšíme z toho pisatelovo vymezení se a slyšíme ho naprosto správně.

O pár staletí později už proroci rozpoznali, že toto přebírání pohanské praxe a její přeznačení na službu Hospodinu, člověka mění k horšímu. Postupně se stále víc a víc přibližuje k pohanskému stylu myšlení. Pohanskému způsobu života. Je to mnohem záludnější, než prosté odpadnutí od Hospodina k baalům. Právě v té postupnosti, nenápadnosti, příslovečné „salámové metodě“ lid zpohanštěl. Začínal chápat Hospodina stejně, jako pohané chápali svoje bohy. Nechci teď řešit tuto jednu konkrétnost obětování a pálení kadidla na posvátných návrších. Jen na ní ukazuji, že už na stránkách Starého zákona vidíme, jak je lidské poznání částečné. Jak je postupně překonáváno poznáním lepším. Nesmíme si brát příklad ze sebelépe míněných úkonů našich předků, protože možná byly dobré na jejich úrovni chápání světa, ale čas ukázal, jak nedokonalé to pochopení bylo. Možná ještě jeden příklad, který bude dobře srozumitelný, abychom pochopili, jak je lidské poznání částečné a časem je to které poznání překonáno. Určitě nebudu sám, kdo se ošívá při popisu násilí v Bibli. Ten skvělý král Jóaš se dostal na trůn po tak říkajíc „pro-hospodinovském“ palácovém převratu, kdy byla zavražděna jeho zpohanštělá babička. Vyvražděni byli ti, kdo koketovali s baaly a začalo se s opravou Hospodinova chrámu. Je to ale na mnoha dalších místech, že se jako projev Boží lásky k lidu popisují potoky krve. Věrné své svou mocí kryl, krále znamenité zbil…, Krále amorejského Seona zbil pyšného…, Oga, krále Bázan, jal, svému lidu v moc jej dal… Všechnu zemi, již vzal jim, v dědictví dal milým svým… Jako že fakt milost jeho předrahá věky věků přesahá? Boží milost se projevuje vybitím nepřátel? Narážíme na ten probíraný problém s tím, že Bůh mluví k lidem jazykem jejich doby. Do jejich kulturního prostředí, do míry jejich pochopení.

V určité (dost dlouhé!) době si představovali bohy jako vrchní velitele ozbrojených sil. Je logické, že vrchní velitel ozbrojených sil osvědčí svoji dobrou pozici vítěznou válkou. Takto vznikají příběhy o putování pouští a dobývání Svaté země. My dnes vidíme, jak je to psáno pohledem právě v té době bohů – válečníků. Hospodinův příkaz „…jako klaté zničíte vše, co nepříteli patří. Nebudeš ho šetřit, ale usmrtíš muže i ženu, pachole i kojence, býka i ovci, velblouda i osla“ (1Sam 15,3) je v době Mojžíše, Jozua a soudců každému srozumitelný a přiměřený. Právě tak neúspěch v bitvě je snadno vysvětlen nedodržením této jednoduché krutosti. Může to být hamižnost a máme tu prohranou bitvu, protože vojáci nezničili všechno, co nalezli v prokletém městě. To když Akán, syn Karmího, syna Zabdího, syna Zerachova z pokolení Judova (Joz 7,18) zahlédl mezi kořistí pěkný šineárský plášť, dvěstě šekelů stříbra a jeden zlatý jazyk o váze 50 šekelů, vzplanul žádostí a vzal si to. A tak za účasti všeho Izraele vzal Jozue Akána, syna Zerachova, i stříbro, plášť a zlatý jazyk, i jeho syny a dcery, býky a osly, jeho brav i stan a všechno, co mu patřilo, a ubírali se s tím vzhůru do doliny Akóru. Jozue řekl: „Zkázu, kterou jsi uvalil na nás, nechť uvalí Hospodin v tento den na tebe.“ Všechen Izrael jej kamenoval; spálili je a zaházeli je kamením. A bylo zase dobře. Nebo naopak láskou k nějaké klatbě propadlé pohanské ženě. Zimrí, syn Sálův, předák jednoho rodu Šimeónova, se zamiloval do Kozní, dcery Súrovy, kmenového náčelníka jednoho rodu v Midjánsku (Nu 25,6n) – a hle – jediné správné řešení bylo, když je oba dva najednou probodl Áronův vnuk Pinchas oštěpem. Pohroma byla zažehnána a zase bylo dobře.

O pěkných pár století později ale vzniká kniha Rút, která popisuje také toto období, ale už se na ty události dívá úplně jinou optikou. Pohanská Rút Moábská (do desátého pokolení nesměl Moábec vstoupit do Hospodinova shromáždění Dt 23,4!) se stane součásti lidu Hospodinova, přijme jeho řády a svojí poctivostí a věrností bude až zahanbovat ty lidi židovského původu. Však jejím potomkem bude král David. Bůh se nemění. Ale po návratu z babylónského zajetí, když vzniká tato kniha, už Boží lid dokázal pochopit, že popis Boha jako vrchního velitele ozbrojených sil, který velí vyvraždit všechny jinověrce – že tento obraz je pasé a jakkoliv ho v Bibli máme, už se k němu nebudeme vracet. To je obraz pro děti, aby to pochopily. My už jsme trochu dospěli a víme, že svět je složitější a především že Bůh je mocnější. Dokáže přemáhat lidské srdce. Nepřítel může být přemožen ne tím, že ho zabijete, ale tím, že mu dáte možnost se s Bohem setkat. Pohanská žena se v manželství s židem setkala s židovským náboženstvím a plně se s ním ztotožnila. Apoštol Pavel už zcela v intenci ne Mojžíše, ale Rút moábské říká, že smíšená manželství věřícího a nevěřícího nejsou pro věřící stranu důvodem k ukončení. Prostě – jedno poznání se ukázalo jako částečné a bylo překonáno poznáním lepším. Toho lepšího se držme. Typickým příkladem je třeba postavení žen. Je pro mne o to lepším příkladem, že vidíme vývoj už ve Starém Zákoně a můžeme tento vývoj dotáhnout až do naší současnosti. Desatero máme v Bibli dvakrát – starší verze (Ex 20) má v 9. přikázání nejprve zákaz dychtění po majetku a pak po ženě, mladší verze (Dt 5) už to otočí a dá nejprve dychtění po ženě bližního a až potom majetek. Poznání bylo překonáno, manželka jakožto člověk má vyšší hodnotu než věci.

Apoštol Pavel ještě hájí podřízenost žen mužům, ale ukazuje směr k tomu, že překonáno bude i toto poznání. Před Bohem totiž z principu žádný rozdíl mezi mužem a ženou není (Gal 3,28). Pavlovo poznání ho sice vede k radám stylu (1Tim 2,11n): Žena ať přijímá poučení mlčky s veškerou podřízeností. Učit ženě nedovoluji. Žena nemá mít moc nad mužem, nýbrž má se nechat vést. Vždyť první byl stvořen Adam a pak Eva. A nebyl to také Adam, kdo byl oklamán, ale žena byla oklamána a dopustila se přestoupení. Spasena bude jako matka, jestliže setrvá ve víře, lásce, svatosti a střízlivosti. Chvála Bohu i toto poznání a chápání Písma bylo překonáno. Je toho hodně, co se mi v této souvislosti honí hlavou a kde přemýšlím nad tím, kde naše poznání překonává poznání biblických pisatelů i církevních autorit z těch dvoutisíciletých dějin církve. Je tu balík tématiky nemocí těla i duše a vidím pokrok lékařské vědy. Je tu celý balík tématiky genderu a partnerských rolí a mně se moc líbí, když při přípravách snoubenců vidím, jak role v manželství řeší lépe, než jsme to řešili my. Je tu balík témat okolo homosexuality a i tady máme nějaké jasné biblické citáty a i tady se snažím promýšlet, jestli nebylo nějaké to poznání překonáno. Hodně přemýšlím nad Bohem soudcem, který odděluje ovce od kozlů, který rozkazuje některé vyvrhnout ven, kde bude pláč a skřípění zubů… Připadá mi to jako jeden z obrazů, který by také stálo zato nahradit. S dětmi dneska hovořím spíš než o odměně a trestu za to které jednání o přirozených důsledcích dobra a zla. O tom, že dobro i zlo mají svoji vlastní sílu. Máloco v životě je odměna či trest, ale mnohé je prostě ovoce našich činů. Obraz Boha soudce, který odměňuje či trestá, se mi tak mění na obraz Boha průvodce, který je mým vychovatelem. Dává mi stále větší samostatnost a s ní i zodpovědnost za má vlastní rozhodnutí.

Obrazy posledního soudu se mi pak najednou vykreslují jinak a pro mne mnohem srozumitelněji a přijatelněji – ne jako okamžiky, kdy je Hospodin nekritizovatelným soudcem a jsem jím poslán do pekla či do nebe, ale jako okamžiky, kdy přijímám logické a přirozené důsledky svého vlastního rozhodování a jednání, jak se vyjeví ve světle Boží lásky. Tak se v tom nějak plácám od touhy co nejlépe rozpoznávat Boží vůli pro tuto dobu, kdy staré poznání je stále překonáváno novým k – na straně druhé! – k obavě, že existuje vývoj, kterému se říká „pokazit se“. Kdy naše poznání není překonáno, ale poškozeno a pokřiveno. Chápu, že Pavlova radost z toho, že cosi svojí dospělostí překonal jako dětinské, musí být vyvažována Ježíšovým: „Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského.“ (Mt 18,3) Že je cosi dětského, co je v Božích očích lepší než dospělácký způsob života. Jednou přijde den, kdy uzříme tváří v tvář, a naše částečné poznání bude nahrazeno poznáním v plnosti. Ale jako vidím kolem sebe kousíčky Božího království, tak věřím, že kousíčky toho plného poznání jsou v tomto světě možné také.

Amen.