Ž 51,12–13

Písně: 51, 688, 438, 379 (VP: 311, 164, 625), 510, 192, 703

Introit: Ž 51
Čtení: 2S 12,1–14
Text: Ž 51,12–13
Poslání: Ž 51,18–19

Milí bratři a sestry,

máme před sebou předposlední postní neděli. Ta příští, tedy Květná, je pravda také postní. Jenže my propadáme stejné euforii, jako ti, kteří vítali Pána Ježíše při vjezdu do Jeruzaléma. Proto si jejího postního charakteru moc neužijeme. Stejně jako oni už ve slově „hosana“ slyšíme cosi jako „hurá!“ a „sláva!“ a ne skutečný obsah, kterým je kající „smiluj se“. Květnonedělní výzvy ale nechám na příští týden bratru Rejchrtovi. Místo Syna Davidova dnes máme Davida samotného. 51 žalm, kajícího Davida, a k tomu v prvním čtení kousek z Davidova života pro lepší porozumění souvislostem jeho pokání.

I když – tenhle příběh nejspíš známe docela dobře. Králi se zalíbila fešná panička, leč ta byla vdaná. Její manžel byl ve válce, do které pan král nejel. A tak měl dlouhou chvíli. Začal si s ní. Nejdříve to zkoušel před manželem utajit a když to muselo prasknout, nechal ho zabít. Inu – pan král. Králové, když už si něco usmyslí, tak mají i možnosti toho dosáhnout.

Nemělo by to tak být. Mocní tohoto světa nebyli ke své moci povoláni, aby této moci zneužívali, ale aby druhým sloužili. Tak nějak to říkal Pán Ježíš svým učedníkům, když se tak dohadovali, kdo z nich je nejdůležitější. V praxi to tak ale nebývá. Moc tak nějak sama v sobě nese pokušení být zneužita k sobeckému prospěchu. Naše převrácené srdce pak této možnosti rádo využije. Ostatně – i proto prorok Samuel Izraelce několikrát varoval, aby nechtěli krále. Že to je velmi špatný nápad, protože krále přece mají pohanské národy okolo a všichni vidí, jak to dopadá. Že král si bere to nejlepší, co je sám pro sebe a na nic se neptá. Lidé tenkrát Samuelovi odpověděli, že chtějí krále, jako ho mají pohanské národy, protože chtějí být jako pohanské národy. Tak ho mají – a dopadá to jak vidno přesně tak, jak říkal Samuel.

V něčem to ale jiné je. V Izraeli jsou stále ještě proroci Hospodinovi. Tváří v tvář prorokovi se ani král nechová zas tak moc královsky, tedy když to poměřujeme chováním jeho pohanských kolegů. Jestli mě něco v tom rozhovoru Davida a Nátana zaujalo, tak je to Davidova reakce na Nátanovo obvinění. Všimli jste si, jak rychle zkrotnul?! Ani náznak nějaké sebeobhajoby. Ani náznak nějakého: „Hele, víš ty vůbec, kdo já jsem?! S kým mluvíš?! Co si to dovoluješ vůči panovníkovi, vůči pomazanému Hospodinovu!“

Nechápu, kde na tu svoji reakci vzal David sílu. První reakce na obvinění je snad pokaždé nějaká obrana. Nějaké „ale“. „Ale – ona se producírovala na střeše!“ „Ale – Uriáš taky nebyl žádnej světec!“ Ale… – cokoliv si vymyslíme, aby ta vina nezůstala úplně na nás. Je úplně jedno, že ta „ale“ jsou často úplně mimo mísu.

David ne. „Zhřešil jsem proti Hospodinu.“. Spáchal hřích, tedy něco co odděluje od Boha a moc dobře chápe, že to je průšvih a jaký je to průšvih. Chápe, že takový průšvih je potřeba urychleně řešit. Tak se konečně dostáváme k 51. žalmu. Kajícímu žalmu, jednomu z nejzkroušenějších žalmů v žaltáři. A navíc ke kousku, který nejspíš drtivá většina z nás zná z nějaké zhudebněné podoby. Vyznání, že v nás je srdce a duch, a jeden jako druhý potřebují pomoc. Nebudeme ani první ani poslední, komu se tato slova stala či stanou součástí osobních modliteb.

Stvoř mi, Bože, čisté srdce, obnov v mém nitru pevného ducha. „Stvoř“ – už tohle slovo na začátku verše stojí za podtržení. Stejné slovo, jaké známe ze začátku Bible. Hřích je něco, co jde jasně a přímo proti Božímu stvoření. Hřích je něco, co nebuduje, ale jen ničí, boří. Má-li se cokoliv změnit k lepšímu, tak do tohoto našeho lidského boření hříchem musí vstoupit Bůh se svojí stvořitelskou mocí.

A tak jsme zase v rajské zahradě. Jen několik málo okamžiků poté, co jsme pojedli zakázané ovoce. Zhřešili jsme. Zase se skrýváme v keřích, protože jsme zaslechli hlas Hospodina Boha a zase se bojíme, protože víme, že s námi je něco v nepořádku, ale nedokážeme nic jiného, než to velice nešikovně skrývat. Sami víme, že to jen skrýváme a o to větší je náš strach. Do tohoto strachu ale teď promlouvá David. Nabízí změnu. Nabízí jinou cestu, než byla cesta Adama a Evy. Vždyť už přece víme, jak takto nastoupená cesta končí. My víme, kam vede! Touhle cestou už jsme přeci šli. Adam a Eva to jsem já a ty. Cesta hříchu vede pryč z ráje. Vede za bránu, kterou bude od této chvíle hlídat cherub s plamenným mečem! To chceme?! Copak jsme se fakt nepoučili? No jistě, že to nechceme!

Proto David hledá jinou cestu. Stvoř mi, Bože, čisté srdce… Bože, který jsi už jednou mé srdce stvořil, stvoř mi prosím nové. Čisté, nepoškozené hříchem. Srdce, tedy v myšlení Bible centrum rozumu, centrum rozhodování. Také centrum vůle a udatnosti. Milovat Boha celým srdcem – to je věc rozhodnutí, ne vzplanutí citů. Přilnout k někomu celým srdcem je krok nad jiné uvážený, racionální. Hebrejština nemá termín pro „vůli“. V této souvislosti napořád používá slovo, které označuje srdce. Když něco chci, když se pro něco se rozhodnu, když si za něčím stojím – tehdy jsem tomu odevzdal své srdce.

Jenže čemu David odevzdal své srdce? Kam nasměroval svoji vůli? Pro co se rozhodl? Vždyť se zachoval jako blázen. Jak by poznamenal apokryfní Sirachovec (25,2): chlípný stařec zbavený rozumu. Kam se poděl jeho rozum? Jeho vůle? Jeho rozhodování? Jedná jako pošetilec, bloud. Svým nerozumem si srdce poškodil. Nechal si zatemnit rozum. Nedokázal přemýšlet, protože kdyby přemýšlel, tak by nikdy do takovéhoto vztahu s Bat-Šebou nešel. Dneska bychom řekli, že je David „padlý na hlavu“, když si myslí, že mu něco takového může projít!

Stvoř mi, Bože, čisté srdce… Modlí se David. Nechci opakovat to, co udělal Adam s Evou. Neodvrhuj mě od své tváře, nevyháněj mne a já sám se před Tebou skrývat nechci. To bych jednal jako pomatenec, který zapomíná, že jen u Tebe je zdroj pravého života. Jak kdybych slyšel apoštola Petra, když Ježíš pozoroval řídnoucí zástup posluchačů (J 6,67n) a ptal se Dvanácti: „I vy chcete odejít?“ Šimon Petr mu odpověděl: „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života. A my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží.“ Není vždycky lehké být před Tvojí tváří, Bože a přece vím, že …den v tvých nádvořích je lepší než tisíce jinde; raději chci stát před prahem domu svého Boha, než prodlévat v stanech svévolnosti. (Ž 84,11). I my už víme, že Boží požehnání, Boží přítomnost, Boží nároky na náš život – jo, je to těžké. Ale stojí to zato.

A tak ano, stane se, že uděláme něco navýsost nerozumného. Něco, nad čím stačilo se jen zamyslet a nikdy bychom do toho nešli. A stejně to uděláme. Spácháme hřích a hřích nás změní. Připustili jsme si k srdci něco, co jsme k němu připustit neměli. K srdci – tedy centru našeho rozumu, naší vůle a našeho rozhodování. I o tom už jsme mluvili před časem, že hřích má dalekosáhlé důsledky. Není to ani zdaleka jen ten prostý skutek, který jsme provedli. Ta jedna ukradená čokoláda, to jedno Davidovo cizoložství, ten jeden mrtvý Uriáš. Hřích mění nás, mění lidi v našem okolí, mění naše vzájemné vztahy a to všechno mění ke zlému.

Teď zůstanu ale u toho, jak hřích mění nás. Jsou věci, které když jednou jedinkrát uděláte, tak pak už to nikdy není, jako předtím. Hřích změní naše srdce. Centrum rozumu, rozhodování, vůle. Poté, co jsme spáchali hřích, tak už nedokážeme tak správně myslet, jako jsme mysleli předtím. Máme pokřivené touhy, nedokážeme se správně rozhodovat. V tu chvíli potřebujeme nové Boží stvoření. Potřebujeme Boha, který stvořil svět a viděl, že je dobrý, stvořil člověka a viděl, že je velmi dobrý. Stvoření takovéhoto velmi dobrého člověka uprostřed dobrého stvoření teď potřebujeme zopakovat. Potřebujeme nové srdce, to znamená obnovu našeho myšlení, obnovu vůle a rozhodování do té podoby, v jaké to chce mít Bůh. Stvoř mi, Bože, čisté srdce – dneska bychom řekli „dej mi zdravý rozum, Pane!“ Pozor! Nejde jen tak vymazat všechny ty špinavé myšlenky, zvrácené touhy, špatná rozhodnutí a chytrácká rozumování. Nejde jen o to něco odstranit, ale stvořit něco nového. Něco, co tu v tuto chvíli není a co není v lidských silách vytvořit. Jen Bůh může v tomto udělat nějakou změnu. Jak jsme zpívali: „Srdce naše, rozum náš, velkou tmou jsou zatemněny“ a je to jen Bůh, kdo může dát světlo k osvícení, abychom zase mohli dobře činit, myslit, znáti.

Stvoř v nás, Bože čisté srdce … a obnov v našem nitru pevného ducha.

S duchem je to ještě o maličko složitější, než se srdcem. Lidé po staletí dumali, jak jasně odlišit, kdy je člověk mrtev. Poslední definice, kterou jsem slyšel v souvislosti s tzv. „klinickou smrtí“ a návratem z ní, bylo „nevratné ukončení schopnost mozku řídit byť je základní funkce organismu“. Přeloženo do normálního jazyka to znamená asi tolik, že mrtvý je ten, kdo je mrtvý a když se probere, tak holt mrtvý nebyl. Haj hou. Ukazuje se ale na tom, jak složité je definovat, co je vlastně život.

Starověký náhled se omezuje na dýchání. Dokud člověk dýchá, tak žije. Dech je samým principem života. Dech, duch… stále stejné hebrejské slovo. A pokaždé se za ním skrývá rozpoznání, že tam, kde se něco takového děje, kde ten dech – duch je přítomen, tam je život. A platí to i obráceně. Tam, kde tento dech – duch přítomen není, tam je smrt, prázdnota, nicota a zmar.

V souvislosti s Davidovým hříchem je řeč o smrti. Záhy tedy ne o smrti Davidově, tomu je pro jeho pokání trest smrti odpuštěn. Ale důsledky hříchy jsou dalekosáhlé. Náš hřích dopadá na další a další, kteří jsou v tom zcela nevinně. Tak, jako zcela nevinně zemřel Uriáš, umírá i dítě, které s ženou Uriášovou zplodil David. Do poslední chvíle se David pokouší modlitbami a půstem změnit toto Boží rozhodnutí. Do poslední chvíle doufá v Boha, který vyslýchá prosby těch, kteří k němu volají. Ale tentokrát zůstala nebesa k jeho prosbám uzavřena. Duch, který byl dán, tak je také vzat. David ví, že tohle je jednosměrná cesta. Z říše mrtvých, kam všichni jednou odejdeme, tak se nikdo nevrací.

Hřích zabíjí život. Hřích jde proti samotnému principu života, tedy proti našemu duchu. Tam, kde jsme zhřešili, tam potřebujeme začít znovu. Potřebujeme nového ducha, tedy nový začátek. Potřebujeme nové srdce, tedy nový směr, kterým se vydáme. Tyto důrazy přetrvaly až do časů Nového Zákona. Výzvy k obrácení, jak je slyšíme od Jana Křtitele, od Ježíše i od apoštolů. Pavlovo …kdo je v Kristu, je nové stvoření (2K 5,17) – to je vlastně pořád to samé. Tam, kde zhřešíme, tam z lidských sil neuděláme nic víc, než že budeme prosit Boha aby nás vedl. Ale zároveň je to to nejlepší, co můžeme udělat.

Amen.