Základní škola modlitby (tak trochu s Elijášem)

písně: 425, 702, 633, 203, (VP: 397, 639, 480), 510, 392, 686
vstup: Ž 67,6–8
1. čtení: 1Král 18 (1–46)
kázání: Ef 6,18
3. čtení: Fp 4,6–7

Milí bratři a sestry,

modlící se Elijáš z prvního čtení nám bude ilustrací života věřícího člověka, tedy člověka, který se – s odkazem na dnešní hlavní čtení – v každý čas modlí v Duchu, přimlouvá, prosí… Jistě, že modlitba se na prvním místě projeví tím, že Bohu něco budeme říkat. Nejčastěji to skutečně budou prosby a přímluvy. A přece je nám asi jasné, že toto není jediným projevem a už vůbec ne vrcholem našeho modlitebního života.

Přirovnání k vývoji dítěte a k mezilidským vztahům je docela srozumitelné. Úplně malé dítě – aspoň nakolik jsem schopen posoudit – tak buď spí, nebo řve. Spí, když je spokojené a řve, když spokojené není. Poté, co je uspokojeno, přestává řvát a usíná. Dejž to Pán Bůh, že v této fázi se ve vztahu s Bohem nikdo z nás nenachází.

Postupem času učíme dítě tři tak říkajíc „kouzelná slovíčka“ – „prosím“, „děkuji“ a „promiň“.

Učíme ho, že když něco chci, tak vůbec není samozřejmé, že to dostanu. Dokonce, i když mám docela slušnou šanci to dostat, tak to možná nedostanu hned. Pán Ježíš na to (Lk 18,1n) vyprávěl podobenství, aby ukázal, jak je třeba stále se modlit a neochabovat. Podobenství o soudci, který sice mohl nějaké vdově pomoci, ale z nějakého důvodu s pomocí otálel. Když si ale vdova nedala pokoj a ustavičně k němu chodila a žádala: „Zastaň se mne proti mému odpůrci!“, nakonec jí vyhověl. A Pán řekl: „Všimněte si, co praví ten nespravedlivý soudce! Což teprve Bůh! Nezjedná on právo svým vyvoleným, kteří k němu dnem i nocí volají, i když jim s pomocí prodlévá?“ Podobenství přinejmenším zvláštní, ale nechme si v hlavě i tu variantu, že Bůh může mít důvody, proč nám něco nedá hned a nechá nás o to prosit delší dobu. Tolik ke kouzelnému slovíčku „prosím“.

Ale i kouzelné slovíčko „děkuji“ má svoji čarovnou moc. Nejen, že je to slušnost poděkovat, ale také nám to děkování připomíná onu nesamozřejmost toho, že jsme něco dostali. Učit se děkovat je nadmíru důležitý krok v duchovním růstu, protože nás zpětně učí vděčnosti. Jestli tomuto světu něco chybí, tak je to určitě víc „děkuji“ než „prosím“.

Do třetice pak slovíčko „promiň“, které je u dítěte prvním znamením rozpoznávání dobra a zla. Řekl bych, že tohle slovíčko z těch třech v naší době chybí ze všech nejvíc. Tady už se dotýkáme výsostně duchovních otázek. Otázek hříchu a odpuštění. Kouzelné slovíčko „promiň“ v sobě nese balík dobrých motivů. Motivů pokání, motivů snahy o nápravu. Pokud za ním není slovíčko „ale“. Jakmile se za „promiň“ objeví „ale“, tak „promiň, ale“ už nebude mít s pokáním a snahou o nápravu společného vůbec nic. Až budete někdy říkat „promiň“ – lidem či Pánu Bohu, to je jedno! – tak si na to „ale“ dávejte pozor.

Jak ovšem dítě roste, přichází obligátní situace, kterou vyjadřuje vtip o Pepíčkovi. O kom jiném, že. Školní jídelna, končí oběd, mělo by se jít domů a Pepíček se už tak při odchodu ptá paní učitelky: „A paní učitelko, co bylo dneska ve škole?!“ Paní učitelka se s překvapením ptá, co je to za divnou otázku. A Pepíček na to: „No – já nevím, ale maminka se takhle vždycky ptá!“ Nechme Pepíčka, ať holt nějakou vhodnou odpověď vymyslí, nám je jasné, že v odpovědi na otázku „Co bylo dneska ve škole?!“ si Pepíček s našimi třemi kouzelnými slovíčky nevystačí. „Co bylo ve škole?“ „Prosím, děkuji, promiň…“ Ne, to nám opravdu nepomůže. Očekává se poněkud delší monolog, kde se objeví slova jako „matematika“, „tělocvik“ „Karlík“ a „Frantík“, časem „Mařenka“, „knedlík s omáčkou“ a tak.

Když se posuneme ještě o kousek dál v rámci naší rodinné modelové situace, tak si snad dokážeme představit, že jednou časem už to nebude maminka, kdo položí onu (skutečně divnou!) otázku „Co bylo dneska ve škole?!“, ale že sám Pepíček již ode dveří huláká nějaké ty věty, ve kterých se ona inkriminovaná slova „matematika“, „tělocvik“ „Karlík“ a „Frantík“, časem „Mařenka“, „knedlík s omáčkou“ a tak objevují.

No a pak se posunu ještě o kousek dál a vidím Pepíčka, jak jde s Mařenkou, vůbec o ničem si nepovídají (takže žádná „matematika“, „tělocvik“ „Karlík“ a „Frantík“ či „knedlík s omáčkou“ nejsou na pořadu dne), jen se i dva na sebe tak nějak hezky usmívají a zjevně jim vůbec nic nechybí.

Od alegorie se teď snadno přesuneme k pochopení modlitebního života. Očekává-li od nás apoštol modlitbu v každý čas a v Duchu svatém, tak to zní na první dobrou dost zvláštně až divně. V každý čas se v Duchu svatém modlete… Pokaždé, když se modlíte, tak se modlete v Duchu svatém. Pokaždé, když se modlíte, tak se modlete podle Boží vůle. Pokaždé, když se modlíme, tak to má být modlitba, ve které se necháme Bohem vést…?

Zní to divně. Modlitba jako rozhovor s Bohem a přitom se máme nechat Bohem vést? Čili Bůh nám říká, co máme říkat?

Nu, tak se vraťme úplně na začátek, do prvního kroku komunikace s malým, dítětem.

„Já chci…rohlík!“

„Jak se říká?“

„Prosím…“

„Tak teď celé!“

„Tatínku prosím Tě, dáš mi rohlík?“.

„Ano, rád. Tady ho máš. A jak se říká?!“

„Děkuji, tatínku!“

Ano – tatínek svému dítěti vposledu nadiktoval, co má říkat. Nebylo to ale ani náhodou špatně. Bylo to nutné a časem se to dítě naučí samo. Co to ale znamená, že „se to naučí samo“? No že tam to tatínkovo vedení napořád bude, jen to nebude tak bít do očí, respektive do uší. Až příště řekne tatínkovi „prosím“ a „děkuji“, bude to projevem toho, že se naučilo s tatínkem komunikovat tak, jak si to tatínek přál.

V modlitbě jde o komunikaci s Bohem a té nás nikdo jiný nemůže naučit než sám Bůh. Dokud nás Bůh sám neobrátí k sobě, tak k němu obráceni nebudeme. Tak se Elijáš modlil: „Hospodine, Bože Abrahamův, Izákův a Izraelův… odpověz mi, ať pozná tento lid, že ty, Hospodine, jsi Bůh. Ty sám obrať jejich srdce zpět k sobě.“ Modlitbě, tedy komunikaci s Bohem, tak aby to bylo podle Boží vůle, je potřeba se učit, žádný učený z nebe nespadl. I ten Elijáš se to musel učit a stále platí přísloví, že teprve cvičení dělá mistra. Je příznačné, že po celé té šarádě s obětí, po pobití baalových proroků, poté, co poslal Achaba, aby se najedl, protože se blíží vymodlený déšť a je možno skončit půst – tak se jde Elijáš na vrch hory Karmel. Bude se modlit? Nečteme to, spíš to tak mezi řádky tušíme, že víc než bujará hostina s Achabem ho láká tiché společenství s Bohem.

Vydavatelé Bible kralické komentují toto místo právě tak, že Elijáš nijak nepochyboval o tom, že déšť přijde, ale chtěl i tak pořád raději zůstat v kontaktu s Bohem. Aby Boha ctil, aby sám sebe posiloval ve víře. Věřil Bohu, věřil, že ho má Bůh rád, že ho slyší a opatruje… Tak mu prostě s Bohem bylo dobře. Když se vrátím k Pepíčkovi, tak Elijáš už je někde na úrovni Pepíčkovy procházky s Mařenkou. To je hodně vysoká laťka a chce to dost trénování, než ji člověk přeskočí.

Stojí zato připomenout, že okamžiky takovýchto prožitků společenství se sebou samým dává Bůh i na počátku duchovní cesty. Namnoze prchavé okamžiky, ale většinou se hluboce zaryjí pod kůži jako vzpomínka na cosi, co se nedá dost dobře popsat, ale bylo to fakt hodně fajn. Taková ochutnávka setkání s Bohem. Jako že to funguje. Že se to dá a že s Bohem je dobře víc, než by si jeden uměl představit. Ale fakt jen ochutnávka letmého doteku Boží blízkosti, mystičtí autoři popisují, že později, když člověk prožívá skutečnou Boží přítomnost, tak to dost bolí. Na to to naše pozemské tělo není moc stavěné.

Čímž se ale dostáváme opět k tomu, že žádný učený z nebe nespadl a to postupné učení se komunikaci s Bohem přes „prosím“, „děkuji“ a „promiň“, které časem přeroste do „matematika“, „tělocvik“ „Karlík“ a „Frantík“, „Mařenka“ a „knedlík s omáčkou“ – to je cesta, kterou si musí projít každý a je to cesta na celý život. Až v nebi zjistíme, jak moc dobří, nebo jak moc špatní jsme v této duchovní škole byli. Jak moc jsme se opravdu „modlili každý čas v Duchu svatém“, tedy podle Boží vůle jsme se učili přistupovat k Bohu a být v jeho blízkosti, a nakolik jsme si svůj duchovní růst jen namlouvali. Moc hezky to popisuje C. S. Lewis v knize Velký rozvod, jak jsou duše při příchodu do nebe překvapeny svojí nezralostí, nedokonalostí, neschopností snést nebeské podmínky byť na samém krajíčku nebe.

Elijáš, kterého na Karmelu ani okamžik velkého společenského i náboženského vzepětí neoddělí od touhy být hlavně co možná s Bohem je nám dnes dobrým příkladem. Bude nám příkladem i dál. Dokud budeme chodit v tomto těle, tak pořád nemáme vyhráno. Přes dobrou apoštolskou radu (1Kor 10,12) …a proto ten, kdo si myslí, že stojí, ať si dá pozor, aby nepadl, je to riziko pádu trvalé a týká se úplně každého. Už příští neděli uvidíme, že ani ten Elijáš není superman. Okamžiky velkého společenského i náboženského vzepětí vystřídá o to hlubší společenský i náboženský propad a deprese. A my budeme přemýšlet, kde udělal Elijáš chybu.

Na samotné touze po společenství s Bohem ale není chyba žádná. Apoštolova výzva, abychom naplnění této touhy věnovali každý okamžik je v každém případě správná. Modlit se v tomto slova smyslu znamená vědět, že Bůh je tady s námi a žít podle toho. Pokojně mu libovolnými slovy předkládat svá očekávání, své touhy, svá přání, své naděje, své smutky. Ve stálém rozhovoru s ním si ujasňovat, co je dobré a co je zlé. Svými slovy, slovy dávných modliteb i slovy písní, ale právě tak svým jednáním, svými postoji – tím vším vyjadřovat fakt, že jsme si vědomi toho, že žijeme tady a teď v Boží přítomnosti. V každý čas se v Duchu svatém modlete… V každý čas si buďte vědomi, že tu s vámi je Bůh a žijte podle toho poznání.

Amen.