Žd 1,1–2

Písně: 100, 500, 697, 550

V bitvě o Sodomu
Introit: Žd 11,1–2
Čtení: Gn 18,16–33
Text: Žd 1,1–2
Poslání: Mt 7,7–8

Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků; v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil i věky.

A když, milí bratři a sestry, promluvil, tak to vždycky stálo za to! Vždycky, když promluvil, tak se vše muselo stát tak, jak řekl. Jen se Sodomou tomu bylo jinak.

Abraham se jen tak náhodou při vyprovázení svých hostů – Božích poslů, dozví, že město Sodoma má být zničeno. Má tam přece synovce Lota, a tak je zcela přirozené, že má o něj strach. Neváhá proto ani vteřinu a pouští se s Bohem do ostré výměny názorů. Ptá se, argumentuje a dokonce s ním i smlouvá. Jen jeden člověk si tuto troufalost ještě dovolil. Ano, správně jste uvažovali spolu semnou, pokud jste mysleli Mojžíše. I on se později bude u Boha přimlouvat za „svůj“ lid. Abraham je ale první, kdo se odvážil vzdorovat Bohu a klidně s ním smlouvá. Napřed padesát, pak čtyřicet pět, až to nakonec usmlouvá na deset spravedlivých, které by Bůh přece nemohl vyhladit spolu se svévolníky, poněvadž by na tom pak spravedlivý byl stejně, jako svévolník.

Byl to Abrahamův obrovský modlitební zápas, který bychom mohli přirovnat ke každodennímu zápasu Božích andělů za jednoho každého z nás. Sváťa Karásek o tom složil píseň: „Byl boj na nebi“, kterou my mladší jistě velmi dobře známe.

A tak tam někde u božiště Mamre, v blízkosti Sodomy se odehrávala první největší bitva v dějinách světa o město – o člověka, kde hlavním aktérem je člověk – Syřan Abraham.

Vzpomínám si, že jeden moudrý farář ve svém kázání řekl, že koho milujeme, za toho se modlíme.

My nevíme, co všechno tento člověk prožil se svým Bohem od Úru až k božišti Móre. Známe jen ty nejdůležitější zprávy o jeho povolání, o zaslíbení nebo chceme-li smlouvě, o Abramově selhání, ale také o jeho comebacku. A byl to možná právě onen comeback – ten návrat do Bet-elu, kde musel prožít něco… něco nevyslovitelného, co znají jen dva zamilovaní a o čem také zpívá zpěvák Pavel Dobeš. Stav, kdy je najednou člověku všechno jedno, oči má jen pro toho jednoho a když jej spatří, je schopen pustit nákupní tašky na vozovku, a rozeběhnout se za ním, ať si třebas zvoní tramvaj nebo svítí červená.

Při svém návratu do Bet-elu, rozumějme dobře do domu Božího, musel tedy Abraham opravdu něco zvláštního prožít! Něco, z čeho se až tají dech a člověku se z toho chce brečet a smát se dohromady. A my o tom něčem máme zprávu. Zprávu, která je v našem textu tak ukrytá, že bychom jí jen stěží hledali. „Důvěrně jsem se s ním sblížil, aby přikazoval svým synům a všem, kteří přijdou po něm…“

Jak je tedy, milí bratří a sestry, z našeho textu kázání patrné, Bůh nám v něm, prostřednictvím deuteronomisty zanechal dva vzkazy, které jsou ukryty v úvodních slovech (v. 19); „Důvěrně jsem se s ním sblížil.“

Abraham v Bet-elu musel opravdu prožít něco, co totálně změnilo jeho přístup k Bohu. Musel prožít něco, čemu říkáme obrácení. Obrácení, které skýtá radost z přítomnosti Boha v životě, která nás nutí být s ním v neustálém kontaktu.
Že všechno v našem životě má smysl, i když se už zdá, že je vše předem na lajnované a určené, jak to má dopadnout. Jen se podívejme na Abrahama! Přestože slyšel jasné Boží rozhodnutí, usmlouvá zničení Sdomy na počtu deseti spravedlivých. Je sice pravda, že se nakonec ani těch deset spravedlivých nenašlo a město bylo zničeno, ale Lot i s celou rodinou byli přece jen zachráněni. No a
ten třetí a poslední vzkaz nám zanechal pisatel epištoly Židům (v. 11), když napsal: „V tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze nějž stvořil i věky.“ Vlastně to byl Ježíš. Ježíš, který se nenarodil ani z vůle muže, ani z vůle ženy. Ježíš, který nám v „Kázaní na hoře“ od svého nebeského Otce sice zanechal mnoho vzkazů a výzev, ale my si, v souvislosti s Abrahamem, připomeňme: „Proste a dáno bude vám; hledejte a naleznete; tlučte a bude vám otevřeno.“
Ano, je to výzva, ale zároveň také poslání. Poslání pro nás všechny, kteří při setkání se svým Bohem prožíváme něco úžasného a nevysvětlitelného, jako třeba dva zamilovaní. Pro nás, kterým nejsou trable Božího stvoření jedno. Pro nás, kteří jsme si plně vědomi toho, že i Abraham spolu s Pavlem byli jen lidé, stejní, jako my, kteří se pravda dopustili mnoha selhání, ale sám Bůh-Hospodin si je povolal, oni uslyšeli Jeho hlas a vydali se na cestu, kterou jim určil.

Abraham, jen proto, aby si v Egyptě zachoval holý život, vydával svou ženu, tehdy ještě Sáraj, za svou sestru, a jak se jistě v dalším kázání jistě dozvíme, neváhal se svou služebnou Hagarou zplodit dítě Izmaele. Pavel byl sice Žid, ale byl také prvním pronásledovatelem prvních vyznavačů Vzkříšeného. A přesto když byl samotným Vzkříšeným na cestě do Damašku, kde, jako správný a věrný vyznavač Mojžíšova Zákona, hodlal tuto chátru zničit, přesto se stal právě tím nejhorlivějším vyznavačem toho, kterého tolik pronásledoval.

I on měl tedy velmi důvěrnou známost se svým Bohem.

Všechno má tedy smysl, když máme důvěrnou známost se svým Bohem, i když se nám zdá, že nic není podle našich představ. Když tedy uvěříme nejen oné Ježíšově výzvě: „Proste a dáno bude vám; hledejte a naleznete; tlučte a bude vám otevřeno.“, kterou jsme si tu již připomněli, pak ale také příjměme ujištění: „Neboť každý, kdo prosí, dostává; kdo hledá, nalézá a kdo tluče, tomu bude otevřeno.“

Kdo máš uši k slyšení slyš, co praví ten, jehož jméno je Svatý: „A začkoli budete prosit ve jménu mém, učiním to, aby byl Otec oslaven v Synu.“

Amen.