Žd 12,1–3

Písně: 72, 273, 255, 500, 322
Introit: Za 9,9–10
Čtení: Žd 12,1–3
Text: Žd 12,1–3
Když jsme četli z evangelia o Ježíšově vjezdu do Jeruzaléma, jak si to na celém světě připomíná Církev dnešní neděli, evangelista Jan v tomto vyprávění zaznamenal nejen oslavné volání sympatizujících zástupů, ale také zklamání Ježíšových nepřátel. Vidí to množství lidí, jež vítá Ježíše s palmovými ratolestmi a je jim z toho zle. Snažili se Ježíše označit za nebezpečného buřiče – však Jan uvádí na konci předchozí kapitoly, že „velekněží a farizeové vydali nařízení, že každý, kdo by věděl, kde se zdržuje, má to oznámit, aby ho mohli zatknout.“ (11,57). Místo udavačů však vidí jen příznivce, kteří jej oslavují. Proto ta hořkost, když si říkají: „Vidíte, že nic nezmůžete. Celý svět se dal za ním.“

V tom se ovšem hluboce mýlili. Za Ježíšem se nedal celý svět. Ten jej ve svém celku odmítá a kříž na popravišti Golgoty to dosvědčuje. Za Ježíšem jde vždycky jen hrstička, protože je to namáhavá cesta, podobná běhu na dlouhé trati. A právě té hrstičce, malému stádci, zní z listu Židům výzva: „Vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo, s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle.“

Ten zástup s palmovými mávátky oslavoval krále na oslátku, ale toto nadšení dlouho nevydrželo. V pátek, čtyři dny po Květné neděli, už mu nikdo nevolá Hosana, ale Ukřižuj. Možná, že se leckdo dal strhnout nedělní náladou vjezdu, ale bylo to jen povrchní a chvilkové. V chvále Ježíše Krista však máme vytrvat celý život. A to s pohledem, který je upřen na něj. V našem „zorném poli“ je mnoho zajímavého, přitažlivého, ba svůdného, co se vnucuje naší pozornosti, co nás chce získat, zaujmout a naplnit. Je snadné pohledem těkat sem a tam, je velmi těžké se soustředit na „jedno potřebné“, jak by řekl Komenský, nepokukovat po tom, co je vábivé, ale zároveň pro vztah k Pánu Bohu škodlivé. Proto máme mít svůj vnitřní pohled upřený na Ježíše, protože On je tím nejdůležitějším. Naše myšlenky krouží kolem tolika zbytečných a nesmyslných věcí – co kdybychom aspoň v tomto počínajícím velikonočním čase mysleli víc na jeho utrpení pro nás? „Myslete na to, co všechno on musel snést od Hříšníků, abyste neochabovali a neklesali na duchu.“

Jak lehce křesťan ochabne v té skutečné a vytrvalé chvále svého Pána, o níž slyšíme dnešní neděli. Jak snadné je klesat na duchu ve vnitřní únavě – to ví každý z nás. A přece právě v tom upřeném pohledu k Ježíši vidíme toho, který „vede naši víru od počátku až do konce.“ Řecký text se dá přeložit i tak, že „On je původce a dokonavatel naší víry.“ On způsobil, že jsme uvěřili, ujal se nás jako náš Pán, jak by nás nechal v půli cesty, skleslé a vyčerpané dnešní dobou? Svět se za ním nedal, protože ten tichý král mu připadá příliš slabý. Ale my víme, že On usedl po pravici Božího trůnu a je mu dána všeliká moc. A proto může náš těkavý zrak i neklidné myšlení soustředit na sebe. Klesáme na duchu, ale on dává sílu, radost a naději, protože si nás vzal na starost a vede naši víru od počátku do konce.

Amen.