Žd 12,1–3

Introit: Iz 60,2–5
Čtení: Mt 2,1–21
Text: Žd 12,1–3
Když se mudrci vydali na dalekou cestu za narozeným králem, vedla je hvězda. Kdyby ji nesledovali, sotva by dorazili do Betléma. Boží hvězda zářila, ale oni museli na ni dávat pozor, aby došli k cíli. Náš oddíl z epištoly Židům nás vybízí, abychom měli svůj pohled upřen na Ježíše. Vlastně jsme tak trochu těm mudrcům podobni; oni hleděli na hvězdu na obloze, my se máme pohledem víry dívat na toho, který řekl o sobě: „Já jsem potomek Davidův, hvězda jasná a jitřní (Zj 22.16) Jitřenka patří k blížícímu se ránu a je příslibem nového dne.

Náš text sice nemluví o Ježíši Kristu jako o hvězdě, ale připomíná jeho vedení.“ Vede naši víru od počátku až do cíle.“ Jako mudrci byli vedeni k cíli své cesty, tak je to i s naší vírou. Víra není pocit a nálada, ale spojení s tím, který nás nenechá v půli cesty, ale dovede až do cíle, do svého království.

Když Ježíš vede naši víru, znamená to jistota správného směru, ale ne záruku pohodlné cesty. Autor našeho textu dokonce užívá obrazu, který měl rád apoštol Pavel: běh na dlouhé trati, při němž závodník musí překonávat nejrůznější obtíže, svou únavu a vyčerpanost. Všechno, co zatěžuje, musí pryč. Proto slyšíme:“ Ochoďme všechnu přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí a vytrvejme v běhu.“Máme různě přítěže a zátěže– nemusí to být vždycky něco špatného: přítěž nemusí být hříchem, který je tu zmíněn zvlášť. Přítěží může být nadměrná starostlivost o zítřek, či příliš kritické vidění našich bližních, na nichž nenajdeme ani chlup dobrého, všelijaké hořkosti, které v návalech sebelítosti bolí; s tím se těžko běží, to je zbytečná přítěž. Je těžké si s tím poradit, odhodit to od sebe, jak to doporučuje náš text; oč těžší je to s hříchem, „který se nás tak snadno přichytí“!

Je to nadlidsky těžké, ale může a má nás potěšit, že jsme obklopeni zástupem, přesněji „oblakem“ svědků, těch, kteří vydali Kristu svědectví slovy i životem. Neztratili se někde v nirváně, ale máme je nablízku a tomu našemu běhu přihlížejí jako naši přátelé. Církev, která již zvítězila a již došla do cíle, církev, k níž patří všichni, kdo nás ve víře předešli, je blízko jako oblak svědků církvi, která ještě je na cestě, běží, spíš někdy klopýtá. V evangelické zbožnosti tato pravda, kterou vyznáváme i v Apoštolském vyznání jako „svatých obcování“, není příliš zdůrazňována, snad z obavy, aby to nebylo pověrečně zneužito. A přece s tím oslaveným sborem jedním krokem jde i houf zde lkajících, jak budeme zpívat v následující písni; církev bojující i církev zvítězila je svatá Kristem, který si ji vyvolil a v němž je spojena v jeden jeho lid.

O tom oblaku svědků smíme vědět, ale nebylo by biblicky správné mu věnovat všechnu pozornost. Je dobře vzpomínat na ty, kteří nám svědčili o Kristu, radovat se z toho, že jsou nám nablízku, ale ani jeden z těch největších svědků nemůže zastoupit toho, který vede naši víru od začátku do cíle stejně jako vedl víru těch, kteří jsou již v jeho slávě. Proto náš pohled má být upřen jen na Krista Pána, toho pro nás trpícího. Stín kříže padá už do jeslí, jak slyšíme z evangelia: první vánoce naplňuje chvalozpěv andělů, ale také pláč nad zavražděnými betlémskými dětmi. „Místo radosti, která se mu nabízela, strpěl kříž, nedbaje na potupu; proto usedl po pravici Božího trůnu.“ Pro něho je nám oblak svědků převelice blízko a On, k němuž vzhlížíme jako k svému Pánu, vede naši víru od začátku do cíle.

Amen.