Žd 13,10–15

Introit: Ž 107,17–22
Čtení: Mk 9,35–45
Text: Žd 13,10–15
Epištola, z níž jsme četli slova dnešního textu, byla určena křesťanům židovského původu. Třebaže my jim dnes už příliš nerozumíme, právě jim bylo všechno, co se konalo při chrámové bohoslužbě, velice blízké. Boží zákon – především v knize Leviticus – stanovil do nejmenších podrobností způsob, jak má Izrael Bohu přinášet oběti. Byla jich celá řada a vždycky měly obnovit vztah s Hospodinem; v nich člověk se dovolával Božího slitování, prosil za odpuštění vin a děkoval za prokázaná dobrodiní. Na největší svátek Den smíření byla krví obětního beránka skropena schrána úmluvy a oltář. Tělo zvířete bylo pak vyneseno za hradby a spáleno.

A právě o tom čteme v tomto novozákonním spisu, který čtenářům – židokřesťanům chce vysvětlit, jak se to, čím žil Izrael, liší od toho, čím žije církev Ježíše Krista. Ta změna je zásadní a ti, kteří uvěřili evangeliu, nepotřebují chrám či stánek s jeho obětním řádem. A to proto, že jediný oltář je na Golgotě, je to kříž, kde Kristus přinesl sám sebe v oběť. „Proto také Ježíš trpěl venku za branou, aby posvětil lid svou vlastní krví.“ Trpěl tam, kam se házely mrtvoly obětních zvířat, když jejich krev posloužila k obětnímu chrámovému rituálu. On však mezi všemi těmi odpadky, na popravišti, které je už samo o sobě nečisté a zlořečené místo, trpí, aby sám sebou, svou smrtí učinil z hříšníků posvěcené, Bohu patřící lidi.

Protože se toto stalo, už není třeba žádných obětí, jimiž člověk chtěl navázat spojení s Bohem. To je přesvědčení této epištoly, že celý obětní řád Starého Zákona je jen předobrazem toho, co se stalo na kříži. A všichni ti, kteří přisluhují u oltáře, ba i nejvyšší náboženská autorita, sám velekněz, který jediný může vstoupit za oponu svatyně svatých, jsou jen přípravou na toho, o němž autor epištoly píše: „Protože máme mocného velekněze, který vstoupil až před Boží tvář, Ježíše, Syna Božího, držme se toho, co vyznáváme.“ (4,14)

A to nebylo pro křesťany z Židů vůbec snadné. Vyznávat, že trpící Ježíš dostatečně obětní rituál, že jeho krev stačí na všechny lidské hříchy, že náš oltář, který nás spojuje s živým Bohem, není v posvátném chrámu, ale na golgotském kříži, bylo v té době nebezpečné. Vyjít za hradby, vyjít z tohoto myšlení, které sdílely generace, neslo sebou vydědění a hanbu. Komu by se chtělo z bezpečí jistot, které sdíleli otcové, kdo by chtěl ztratit domov a jít do neznáma? Ale tak to udělal Abraham, který věděl, že Bůh mu připravil domov jinde. Pisatel naší epištoly už předtím se o něm zmínil: „Abraham věřil, a proto uposlechl, když byl povolán… a vydal se na cestu, ačkoliv nevěděl, kam jde.“ (11,8)

Ježíš trpěl – „vyjděme tedy s ním (správnější čtení je „k němu“), nesouce jeho potupu“ – zní z našeho textu. Když jsme četli o učednících, kteří si chtěli u Ježíše zajistit místo v slávě, a o hněvu těch ostatních, že by měli přijít zkrátka, pak je zřejmé, jak cesta skutečného následování je nám všem nepřijatelná. On přišel sloužit a svým učedníkům, kteří touží po moci a slávě jako všichni ostatní, říká: „Ne tak bude mezi vámi.“ Ne tak, jak je to dnes běžné a jak se to žádá, ale tak jak to dělám já, váš Mistr. Možná, že právě životem podle Ježíšova vzoru si i dnes vykoledujeme pohrdání, protože člověk vzhlíží k celebritám, ne k služebníkům. Ale aspoň ten malý díl jeho potupy bychom snad mohli vzít na sebe. Ti první čtenáři naší epištoly museli počítat s potupou vyobcování tomu, v něhož uvěřili.

Ale přece je možné i v takové situaci Boha oslavovat. Protože se Ježíš obětoval, posvětil nás svou krví a tak nás očistil od všeho, co je Bohu odporné, můžeme bez chrámových předpisů obětovat vždycky, v pátek i ve svátek, oběť chvály Bohu. Už žalmista těm, které Hospodin zachránil z nějaké tísně, doporučuje: „ať mu obětují oběť díků, ať s plesáním vypravují o všech jeho skutcích.“ (Ž 107,22) To už není nic formálního, jak to často bylo v Izraeli, ale tuto oběť chvály může ve spojení s Tím, který za nás trpěl, přinášet každý z nás a stále. Pán Bůh právě tuto oběť od nás čeká. „Přinášejme tedy skrze Ježíše stále oběť chvály Bohu; naše rty nechť vyznávají jeho jméno.“

Amen.