Žd 13,7–8

Písně: 244, 161, 404, 233
Introit: J 10,14.27–28
Čtení: Ž 103
Text: Žd 13,7–8
Dnes je docela obyčejný den, poslední v roce. Vlastně není ani důvod, aby se Církev scházela; jediný den, který si to zaslouží, je den Páně, neděle, den jeho vzkříšení, den plný radosti a slávy. Však i některé sbory naší církve to pochopily a jak jste si všimli v pražských novinách Tučňák, žádná shromáždění dnes nekonají. Jestliže se scházíme, je pro to jen jediný legitimní důvod: slyšet Boží slovo a vymanit se z podivné nálady, která tento den provází.

Mnozí mají pocit, že se mají bavit a oslavovat. Ale co? V jedné anketě v novinách jsem četl vysvětlení známé osobnosti: „Že jsem přežil minulý rok.“ Jinými slovy, že jsem zvládl všechny problémy, ohrožení a nebezpečí. Jakoby se tady oslavovala šťastná náhoda, která pomohla a také vlastní schopnost porvat se s těžkostmi a přežít. Život je nesmírná hodnota a není samozřejmostí. Ale slavit to, že je zase jeden rok pryč a že z porce života, která nám je odměřena, ubyl pořádný kousek, je nesmysl.

Dnes se slaví Silvestr a jen málokdo ví, že poslední den v roce dostal v kalendáři jméno po papeži ze 4. století. Víme o něm pramálo, jen pozdější legenda si vymyslela, že pokřtil císaře Konstantina a ten mu za to dal panství nad velkým územím Itálie. Naši husitští předkové tady viděli začátek úpadku Církve, která dostala světskou moc a rádi si opakovali neméně legendární slova, jež při tomto obdarování zazněla: „Nyní byl vlit jed do církve svaté.“ Je to důvod k smutku, ne k oslavě.

Jak je dobře, že nemusíme křečovitě oslavovat sebe a své schopnosti porvat se se životem, ani toho trochu vymyšleného světce, ale živého Boha, jemuž David zpívá svůj žalm. Jemu patří chvála za to, že žijeme. Jsme tu vlastně dnes právě proto, abychom mu poděkovali, trochu vznešeněji: „dobrořečili“. Na to ovšem není vyhrazen jen poslední den roku, ale každá vteřina našeho života. A žalmista ví, že nejde jen o chválu úst – my ji vyjadřujeme třeba písněmi, které zpíváme, ale jde o chválu celého nitra, duše, prostě o bytostnou vděčnost. Velký teolog Karl Barth psal velmi učená a nároční díla, ale této jeho větě rozumíme dobře: „Myslím, že co nám všem chybí je, že nejsme dost vděčni za to, co nám Bůh dává.“ Všechno je Boží dar a my nemáme zapomínat na jeho dobrodiní. Žalmista je vidí nejen v tom, že Pán Bůh jej uzdravuje, sytí dobrem, vysvobozuje ze zkázy, ale že „Nenakládá s námi podle našich hříchů a neodplácí nám podle našich nepravostí.“ Proto jsme mohli nejen nějak přežít minulý rok, ale skutečně plně žít v jistotě, že Pán Bůh o nás ví. Nad námi není Osud a náhoda, ale nad námi se – řečeno slovy žalmu – „mohutně klene jeho milosrdenství.“

To jsme si nevymysleli, to je zvěst Božího slova. A Bůh je neříká ústy andělů, ale ústy lidí. A právě na ty, kteří nám je zvěstovali, ale už mezi námi nejsou, myslí pisatel listů k Židům, když i nás vybízí: „Mějte v paměti ty, kteří vás vedli a kázali vám Boží slovo.“ Jestliže žalmista burcuje svou paměť, aby nezapomněl na Boží dobrodiní, novozákonní svědek naší paměti ukládá, aby v ní zůstali ti, kdo nás vedli Božím slovem. To je přece Boží dobrodiní, že jsme ve svém životě takové lidi potkali. Neříkali zbožné fráze, ale zvěstovali nám Boží slovo, Slovo, jež se stalo tělem pro nás, totiž Ježíše Krista. Neslavíme Silvestra, ale slavíme Ježíše Krista, který je včera, dnes i navěky. A vzpomínáme jako na Boží dobrodiní na ty, kteří nám něm vydali svědectví.

V těchto dnech to bylo právě třicet let, kdy první farář tohoto sboru Timoteus Pokorný odešel ke svému Pánu. Snad právě poslední den tohoto roku, kdy slyšíme výzvu listu k Židům, je také příležitostí, abychom si vděčně připamatovali jeho službu. On rozséval a my sklízíme, protože Boží slovo vzejde často za dlouhou dobu. Tak to je v Církvi stále: služebníci odcházejí, ale Pán zůstává a dává jejich práci smysl a užitek. Mít v paměti služebníky Slova Božího ovšem neznamená vytvářet kult jakýchsi světců, který Písmo nezná. „Myslete na to, jak dovršili svůj život a následujte je ve víře.“ Když nezapomínáme na Boží dobrodiní, vždycky začneme chválit Pána Boha. Když nezapomínáme na ty, kteří nám kázali Boží slovo, můžeme zase jenom chválit Boha. A přitom si máme i při vší jejich křehkosti, která se nevyhýbá ani těm zvěstovatelům, brát příklad z jejich víry. Nemusíme se po nich opičit, ale následovat je ve víře v Ježíše Krista.

Čas utíká, léta plynou, služebníci, kteří nám vyřizovali Boží slovo odcházejí. Ale co na tom? Jeden zůstává stále týž a v něm jsme spojeni s těmi, kteří už tu nejsou. Jeden zůstává a zůstane na věky, i když všeho je jen do času. Zůstane pro nás i pro naše děti dobrým pastýřem, který zná své ovečky. Ty na něho často zapomínají – proto ten důraz „nezapomínej“, ale On zná jejich jména a ta nikdy nezapomene. Však to řekl: „Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou a já jim dávám věčný život. Nezahynou navěky nikdo je z mé ruky nevyrve.“

Toto evangelium nám zvěstovali ti, kteří jsou již v jeho slávě. A my můžeme za ně děkovat a slavit – nikoliv konec roku – ale svého Pána, v jehož milostivých rukou je skryt náš život. A zaradovat se z toho, že Ježíš Kristus je náš dobrý pastýř, ve své lásce tentýž včera, dnes i na věky.

Amen.