Žd 4,1–2

Introit: Ž 95,3–7
Čtení: Nu 13,25–31 a 14,1–16
Text: Žd 4,1–2
Poslání: Mt 5,13

Přečtený počátek čtvrté kapitoly listu Židům je úvodem k pozoruhodné teologické argumentaci, která propojuje odpočinutí slíbené putujícímu lidu izraelskému se zprávou o stvoření světa. V té čteme Sedmého dne dokončil Bůh své dílo, které konal; sedmého dne přestal konat veškeré své dílo. Tak to stojí v ekumenickém překladu v 2. verši 2. kapitoly První Mojžíšovy. Těm, kteří vyrostli na kralickém překladu, ale asi stále někde vzadu v uších zní trochu jiná slova, totiž A dokonal Bůh dne sedmého dílo své, kteréž dělal; a odpočinul v den sedmý ode všeho díla svého, kteréž byl dělal. Nelze říci, který z obou překladů je lepší – v hebrejštině je pro klid dne sedmého použito slovo šabat, které znamená právě ono přestat konat. Pro odpočinutí ve vztahu k zemi zaslíbené se pak používá slovo menuchah – to je možné přeložit jako spočinutí, nalezení klidu.

V Septuagintě, starobylém řeckém překladu Starého zákona z druhého století před Kristem, jsou však obě hebrejská slova přeložena stejným výrazem, katapausis.

Už z takovéhoto stručného lingvistického exkursu lze tušit, do jakých problémů se může dostat výklad, jenž by si jako základ chtěl vzít přesnou definici používaných pojmů. Musíme pracovat proto i s naším předporozuměním, s naším pochopením pro člověka, který touží po spočinutí, odpočinku a nalezení pokoje. To je situace, kterou mnozí prožíváme. A mnozí známe to zoufalství z toho pocitu, že to nikdy nepřijde. Že pořád bude něco, co nás od Božího odpočinutí bude jen a jen vzdalovat.

Ten, jehož znalosti reálií zaslíbené země se opírají pouze o populární hudbu, to může mít v českém prostředí těžké. Text Zdeňka Borovce zpívaný Helenou Vondráčkovou Přejdi Jordán sice případně mluví o řece všech nadějí, ale pak už spíše reaguje na dobu posrpnovou, takže na putující pouští by se mohl hodit tak nanejvýš verš Snad tam na břehu druhém zas rozoráš pluhem tu step a sklidíš svůj chléb. Pro Izrael však nemělo být žádné snad. Tam, v zemi zaslíbené, bude všechno jak má být. Každý bude jednat tak, aby to bylo v souladu s Boží vůlí, s Božím zákonem V. Mojžíšova, 12,8-9 praví: Nebudete už dělat to, co zde děláme dnes, co každý sám pokládá za správné. Dosud jste totiž nevešli do místa odpočinutí a neujali se dědictví, které ti dává Hospodin, tvůj Bůh.

Pisatel Epištoly k Židům ukazuje, jak se taková a podobná slova dají chápat v kontextu křesťanství. Místo putovaní pouští se však uvažuje o osobní pouti člověka k Bohu.

Citované verše z V. Mojžíšovy pokračují instrukcemi, co se má dít v chrámu, až bude jednou zbudován. Chrámu, o kterém David bude mluvit jako o domu odpočinutí pro schránu Hospodinovy smlouvy. I na to křesťanství navazuje. Tím konečným místem odpočinutí je Nový Jeruzalém, kde Bůh bude přebývat mezi lidmi a oni budou jeho lid (Zj. 21.3).

Jaký je rozdíl mezi odpočinutím, které má nastat v zemi zaslíbené, a odpočinutím dne sobotního? V ustanovení dne sedmého nejde o to, co udělal člověk, ale co udělal Bůh pro člověka. Šabat byl Hospodinem ustanoven jako znamení smlouvy mezi ním a lidem izraelským. Šabat poukazuje na Boží svatost. Hospodin říká skrze Mojžíše Izraeli: Dbejte na mé dny odpočinku; to je znamení mezi mnou a vámi pro všechna vaše pokolení, abyste věděli, že vás posvěcuji. Současně je šabat připomínkou stvoření a vyvedení z Egypta, jak si to asi všichni z Desatera pamatujeme.

Vstup do odpočinutí země zaslíbené však od člověka nad to, co pro něj udělal Bůh, vyžaduje konkrétní jednání v konkrétním čase. Připomeňme si, jak to bylo. Zvědové projdou zemí zaslíbenou a nenaleznou na ní jinou chybičku než tu, že je osídlena lidmi, kteří jsou daleko mocnější než izraelská pospolitost. Nevěří Mojžíšovi, nevěří, že je vede Hospodin. A Hospodin už jich má dost. Říká Mojžíšovi Jak dlouho mě bude tento lid znevažovat? Jak dlouho mi nebude věřit přes všechna znamení, která jsem uprostřed něho vykonal? Jenom na Mojžíšovu přímluvu lid nevyhubí. Zapřisáhne se však, že nikdo od dvacetiletých výše, kteří reptali, do země zaslíbené nevejde. V tu chvíli izraelské pospolitosti dojde, že o něco přichází. Oznamují Mojžíšovi, že si to rozmysleli a jdou do boje. Marně jim to Mojžíš rozmlouvá. Amálekovci a Kenaanci je na hlavu porazí. Už bylo pozdě, čas příhodný, onen novozákonní kairos, již minul.

Zdá se, že máme před sebou typický příklad příběhu podle osnovy Poslouchej Hospodina, dobře to dopadne. Neposlouchej Hospodina, špatně to dopadne. Máš víru, dobrý, nemáš víru, špatný. A ono to jako pravidlo v nějakém smyslu opravdu platí. Při aplikaci je však na místě jistá opatrnost. Záleží na tom, jak rozumíme tomu, co je to víra. Protestantské tradici tak drahá slova Neboj se, toliko věř skutečně jdou po podstatě věci. V Evropě v moderní době ale tato slova nezní tak přesvědčivě, jak bychom rádi. Jsou umrtvována chápáním víry jako nějakého podivného pominutí mysli, kdy se vydávají za fakta tvrzení, která jsou svou podstatou neověřitelná. Ano, takhle se víře dnes většinou rozumí. Za chvíli se ale dostaneme k tomu, že je možný i trochu jiný pohled.

Pomůckou ať nám je Písmo, v jeho celé bohatosti a – skutečné či zdánlivé – protikladnosti. Přečtený text z počátku kapitoly čtvrté listu Židům má v kapitole třetí hodně důkladnou přípravu. Jejím středem je citace závěru Žalmu 95. Epištola Židům vychází ze Septuaginty a některá její slova vypouští, takže úplná shoda mezi zněním žalmu a epištoly není. V žalmu čteme

Uslyšíte-li dnes jeho hlas,
nezatvrzujte své srdce jako při sváru v Meribě,
jako v den pokušení na poušti v Masse,
kde mě vaši otcové pokoušeli,
kde mě chtěli zkoušet, i když viděli mé činy.
Po čtyřicet let mi bylo na obtíž to pokolení.
Řekl jsem si: Je to lid bloudící srdcem,
k mým cestám se nezná.
Proto jsem se v hněvu zapřisáhl:
Nevejdou do mého odpočinutí!

V textu žalmu se lidu na poušti nevytýká výslovně nedostatek víry. Nejsou peskováni za to, že nedostatečným náboženským úsilím ze sebe nevydolovali spoléhání na něco,co se příčilo jejich rozumu. Jádro výpovědi je ve verši desátém: Je to lid bloudící srdcem, k mým cestám se nezná./em> A k tomu se váže i apel Nezatvrzujte své srdce.

Co to znamená, že někdo bloudí srdcem? Bloudí ovce ztracená, bloudí i srdce? Nebo je zde řeč o sejití z cesty životem, které je tak závažné, že zasahuje jádro osobnosti, tedy srdce? Nebo je to vyjádření nezakotvenosti, kdy srdce člověka je chvíli zde, chvíli onde, ale málokdy u toho, co je opravdu důležité? Když se vám při čtení příběhů o Izraeli na poušti podaří zapomenout na to, že už předem víte, kdo je padouch a kdo je hrdina, tak vás možná napadne, že všechny ty vzpoury a zpochybňování jdoucí proti Mojžíšovi jsou docela lidsky pochopitelné. Sestře vadí, že si její bratr Mojžíš přivede novou manželku. Lidé jsou zneklidněni, když se Mojžíš dlouho nevrací, a proto si to v nebeských sférách chtějí pojistit ještě nějakým jiným způsobem, a tak vznikne zlaté tele. Kórach má za to, že by měl mít nějakou více vedoucí pozici. Lidé by raději bohatší stravu. Sečteno a podtrženo, lid se chová normálně. K tomu normálnímu patří, že Hospodin nikoho moc nezajímá. Navzdory tomu, co všechno Izrael s Hospodinem zažil. Prostě nezájem. A přitom se Hospodin pro ně tak nasazuje. Není divu, že ho takový nezájem popuzuje a rozhořčuje. Nezájem jdoucí opravdu od srdce, takový nezájem zraňuje, a to nejenom Hospodina. Z toho bolí srdce. A vzpomeňte si, že se také říká jeho srdce je už někde jinde. Ono navíc ani nemusí být někde, může také jen tak nějak bloudit.

S tím nezájmem to tak, tu více, tu méně, chodí pořád. Církev je z toho někdy natolik unavená, že se to občas nějaký teolog snaží vzít pozitivně a poukazuje na to, že přestal čas, kdy by církev mohla poručníkovat. Poručníkovat by tedy neměla, to jistě. Potíž ale je, že ten nezájem ve svých důsledcích není nevinný. Jak to pokračuje v Žalmu 95? Lid bloudící srdcem, k mým cestám se nezná. Tady jde o více než o Hospodinův kult, o chození do kostela. Hospodinovy cesty, tam patří také právo, spravedlnost, milosrdenství, věrnost, svoboda, poctivost, odpuštění. To jsou hodnoty, které člověk jistě může držet a nebýt křesťan. Ale možná právě takovému člověku, který hledá spravedlnost, jsou určena slova Uslyšíš-li dnes svůj hlas, nezatvrzuj své srdce.

Víra je málokdy o tom, že odsouhlasíme nějaká fakta. Víra je daleko spíše o tom, že nám naše srdce dosvědčuje, že Hospodin, a ty důležité věci v životě, spolu souvisí. Naše srdce je v rozhovoru s Bohem dříve, než v něj uvěříme. A pokud v takovém rozhovoru není, tak se to v okamžiku zkoušky může projevit, podobně jako při rozhodování o tom, zda Izrael přejde nebo nepřejde Jordán.

Na našem srdci tedy v posledku záleží, zda promeškáme nebo nepromeškáme vstup do Božího odpočinutí.

Jak to pak bylo s odpočinutím Izraele v zemi zaslíbené? Čtenáře bible to slovo odpočinutí v souvislosti s Palestinou může až pobavit. Což není téměř celý Starý Zákon věnován popisu nejrůznějších bojů? Jaké odpočinutí? Snad jenom za Šalamounovy vlády nalezneme zemi v míru a klidu. Čteme A Juda i Izrael bydleli v bezpečí po všechny dny Šalamounovy, každý pod svou vinnou révou a pod svým fíkovníkem (1.Kr. 5.5). Když pak Micheáš líčí, co se stane v posledních dnech, až budou překovány meče na radlice, tak praví Každý bude bydlit pod svou vinnou révou, pod svým fíkovníkem, a nikdo ho nevyděsí. (Mich. 4.4). Už starozákonní podání tedy jakoby odkládá Boží odpočinutí do časů posledních. Ani v takovém eschatologickém výhledu ale nejde o nicnedělání – ona ta vinná réva dá dost práce.

Máme se tedy smířit s tím, že Boží odpočinutí přijde až jednou, na konci času? Ta touha po odpočinutí, to je obecná lidská touha. V klidu dělat svou práci, těšit se z rodiny, setkávat se přáteli, pečovat o svět okolo; skutečně žít, a ne jenom životem cválat nebo se jím nechat smýkat. Kdo by si to nepřál? A pořád to nevychází. Nevychází to kvůli lidskému hříchu.

V zemí zaslíbené to vyjít mělo. Proto ta pravidla, proto ty směrovky, jak udržet hřích na uzdě. Proto chrám jako trvalá připomínka Boží smlouvy. Bez kontaktu s Bohem na to totiž člověk nestačí. A bez nasazeni srdce už vůbec ne.

A co teď my? Adresáti dobré zprávy, evangelia? Může pro nás Boží odpočinutí být něčím, co už je tady a teď, nebo to patří neodvolatelně až na konec času a můžeme si o tom nechat jen zdát? Zpráva o Božím království říká, že je to obojí. Království Boží přišlo mezi nás, je tady, ale v plnosti se projeví až v čas poslední.

A jak ho můžeme zakoušet už teď? Hledíme-li na Ježíšův život, tak těžko mluvit o nějaké idylce. Ale přesto pro učedníky, kteří s ním chodili a pobývali v jeho blízkosti, to byla doba milosti. Oni v něm mohli spočinout. Byl tam pro ně. Jeho srdce bylo s nimi. To samozřejmě od člověka něco vyžaduje, aby byl přítomný svým srdcem s těmi, kteří mu jsou svěřeni. I proto Ježíš odcházívá do samoty, aby se modlil.

Ta přezaměstnanost, která se na mnohé z nás z různých stran tlačí, si vybírá svoji daň nejrůznějším způsobem. Starosti o to či ono nám často brání, abychom byli svým srdcem opravdu přítomní, abychom tady byli pro ty, kteří jsou nám svěřeni. I když člověk ví, jak věci jsou, i když má zkušenost s Boží milostí, tak je ohrožován stejným nezájmem a nevěrou jako Izrael na poušti.

Na druhou stranu, pokud naše srdce nebloudí, pokud se známe k Božím cestám, tak můžeme být prostředníky Božího pokoje v míře větší, než si jsme ochotni sami připustit, než jsme připraveni uvěřit. A to platí nejenom o jednotlivcích. To platí i o našich rodinách, a také o širších společenstvích jako je třeba tento sbor.. Je to ale něco, co vyžaduje nasazení a odvahu, podobně jako to vyžadoval zápas o zemi zaslíbenou. Občas to znamená i utkat se s Anákovci, tedy s obry, s obry v našem nitru. To už je ale téma pro jiné kázání.

Na závěr tohoto kázání ať zazní verše z epištoly Filipským, často používaná jako slova požehnání.

Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu. A Boží pokoj přesahující všechno chápání bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši

Amen.