Žd 4,14–16

Písně: 5, 189, 161, 322, 572, 469, 244, 165, 118, 510
Introit: 1K 10,?.12–13
Čtení: Mt 4,1–11
Text: Žd 4,14–16
Dnešní první postní neděli si Církev od nejstarších dob připomíná Ježíšovo pokušení na poušti, jak jsme o něm slyšeli z Matoušova evangelia. Jsou tam zmíněna tři, a dvě z nich pokušitel začíná stejně: „Jsi-li Syn Boží.“ Při svém křtu slyšel Ježíš hlas Otcův: „Toto je můj milovaný syn, jeho jsem si vyvolil.“ A právě tuto jistotu ďábel zpochybňuje a Ježíše tlačí k tomu, aby si ji zázrakem ověřil. Zázrakem svévolným, inspirovaným ne poslušností Boha, ale pokušitele.

A přece Matouš nám teď podává jen malý výběr Ježíšových pokušení. Bylo jich neskonale víc: Petr jej pokouší, aby šel snadnější cestou, slyší pokušitelské otázky nepřátel, kteří jsou připravenou pastí, do níž by se chytil. A na Golgotě jakoby v posměchu davu se znovu ozvalo vábení Pokušitele z pouště: „Jsi-li Syn Boží, sestup z kříže!“

Náš oddíl z listu Židů však svědčí o tom, že „zakusil všechna pokušení jako my.“ Nejen tři, či sto, ale všechny, jež na nás dotírají – a každý z nás je ohrožen něčím jiným, co ho chce odloučit od Boha a od jeho lásky. Jen ten, kdo něco těžkého prožil, může rozumět druhému: a On nám rozumí, protože zakusil všechna pokušení, s nimiž máme co dělat.

To nás s ním spojuje – on je skutečný člověk jako my. Ale zatímco my v pokušení často neobstojíme, on jediný obstál! Proto mohl vstoupit „až před Boží tvář“, do Boží slávy. A přece se nad nás nepovyšuje, ale má „soucit s našimi slabostmi.“

Není to chvilkové zvlnění citů, ale jeho soucit jej vedl k tomu, že za nás dal život. To je smyslem označení, které mu dává List Židům: „mocný velekněz.“ Každá Večeře Páně je vposledu vysluhována tímto veleknězem, který dává své tělo a svou krev jako oběť za nás slabé a v pokušení hanebně zklamávající.

Protože on vydržel v pokušení a jako Boží Syn zůstal věrný Otci, můžeme se držet toho, co vyznáváme: že je Pán, že je mu dána moc na nebi i na zemi. Na nejvyšších místech máme toho, který s námi soucítí v naší lidské podmíněnosti. A proto není beznadějných situací, protože vždycky můžeme přistoupit v důvěřivé jistotě k trůnu milosti. Tam nesedí Soudce, který by nad námi zlomil hůl, ale ten, který v pravý čas dá pomoc. Proto si smíme ve svých slabostech a pokušeních opakovat slova apoštola Pavla: „Bůh je věrný, nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát.“

Amen.