Žd 4,14–16

Introit: Ž 145,8–9.17–19
Čtení: L 24,13–35
2. čtení (křestní): Mt 28,16–20
Text: Žd 4,14–16
V epištole, která byla určena křesťanům židovského původu, se víc než kdekoliv jinde v Novém Zákoně mluví o kněžské službě a o veleknězi. Ti přinášeli Hospodinu v chrámě oběti, jak to nařizoval Mojžíšův Zákon. Ale jenom jeden, totiž Ježíš, Syn Boží, který je v našem oddíle nazván mocným veleknězem, obětuje Bohu sám sebe – nejen za určitý národ, ale za celé lidstvo. S touto zvěstí jdou také jeho apoštolové ke všem národům, jak to zní z ustanovení svatého křtu.

Velekněz Izraele mohl jednou za rok vstoupit za oponu svatyně svatých, kde stála schránka úmluvy. Ale ten, jehož vyznáváme jako mocného velekněze, ten vstoupil do nejtěsnější blízkosti Boží v nebi. Pro nás umřel, pro nás vstal z mrtvých, pro nás vstoupil na nebesa – tomu s celou církví věříme. A protože se tak stalo, protože to je pravda, slyšíme z epištoly výzvu: „držme se toho, co vyznáváme.“ Právě v dnešní době se toho držme zuby nehty, protože jinak není čeho se držet a na co spolehnout.

Autor epištoly vyznává, že ten, který vstoupil do Boží dimenze (až před Boží tvář, jak čteme), nám rozumí v našich slabostech. Nic lidského mu není cizí, poznal všechna pokušení, která na nás dotírají. Řecký text užívá výraz, který znamená tu nejhlubší účast, doslova spoluutrpení. Je s námi v tom všem, co nás trápí – však při každém křtu nás ujišťuje, že je s námi po všechny dny. To je tajemství, které vyznáváme, a jehož se máme držet: vstoupil k Otci a je s ním, protože se nedopustil hříchu, ale zároveň je s námi, kteří ho hříšnými ústy vyznáváme.

Když ti dva smutní lidé šli do Emauz, připojil se k nim, aby jim dal radost ze svého vzkříšení. A Matouš ustanovení křtu uvádí tím, že k učedníkům, mezi nimiž byli i pochybující, Ježíš přistoupil. V evangeliu to slovo má svou důležitost: Ježíš přistupuje k člověku vždy jako dávající, zachraňující a pomáhající. Ve zvěsti evangelia neviditelně přistupuje i k nám, abychom si dodali odvahu a ve víře se dovolávali Božího milosrdenství pro sebe i pro druhé. Pro Pána Ježíše, mocného velekněze, který za nás obětoval sebe, se trůn Boží spravedlnosti, před níž bychom neobstáli, stal trůnem milosti. Tam nesedí náš Soudce, ale náš Otec. Už žalmista zpívá jásavou píseň: „Hospodin je milostivý, plný slitování, shovívavý a nesmírně milosrdný.“ (Ž 145:8) Proto smíme právě v dnešní neděli, nazvanou Misericordias Domini (Milosrdenství Páně) slyšet do všech svých slabostí, trápení, strachů a nejistot pozvání: „Přistupme tedy směle k trůnu milosti, abychom došli milosrdenství a nalezli milost a pomoc v pravý čas.“

Amen.