Žd 9,22

Písně: 308, 320, 324, 309, 321, 551, 331, 645, 512

Velký pátek
Čtení: L 23,26–49
Text: Žd 9,22

Epištola Židům je určen křesťanům, kteří byli původně věřící židé a velikonoce pro ně byly připomínkou veliké noci vyjítí z Egypta. Měli proti nám velkou výhodu v tom, že bytostně chápali, co je hřích a že za každý hřích je třeba zaplatit, vykoupit se z něj, smazat ho obětí.

Většinou se v Jeruzalémském chrámě přinášely oběti za hříchy jednotlivců. Každý rok však ve velký den smíření šlo o to, přikrýt hříchy celého lidu. Obětovat za všechny. Lidé se postili a nechali práce. Velekněz se umyl a pak obětoval nejdřív za sebe a jednu oběť za očištění svatyně. Všecko potřebovalo smiřující oběť: velekněz i kultovní náčiní. Byl to slavnostní a zároveň hrůzu budící pohed, když velekněz zahalen do hustého oblaku vonného dýmu vystupoval po schodech ke svatyni svatých, která byla celý rok nedotčená a prošel skrze závěs do temnoty svatyně, aby tam vylil na oltář krev obětovaného zvířete. Tak to přikázal a ustanovil Hospodin sám. Za hřích je třeba dát život. Mzdou hříchu je smrt.

My jsme na tom dnes mnohem hůř v tom smyslu, že je nám cizí nejen obětování, ale že je zpochybněn i hřích. Snadno si namluvíme, že vlastně nejde o nic závažného, že to ani Pán Bůh přece nebude brát tak vážně. Tam, kde je zpochybněna Boží existence a Boží autorita, není třeba ho poslouchat. Když neuznáváme žádné řády, nemůžeme se proti nim ani provinit. Proto dnes ani nevíme, co je vlastně hřích! Někdy sice hlodá svědomí, ale i to je zatlačeno tolika jinými vjemy, že už ani nefunguje.

Není se co divit, bratři a sestry, že dnešní svět nepotřebuje Ježíše a neví, co si počít s Bohem. Vystačíme si sami. Žije se nám dobře bez omezení, bez řádů, které by nás svazovaly, děláme si co chceme. Ale proto to taky ve světě vypadá tak, jak to vypadá! A každý, kdo začne nad stavem světa naříkat, má slyšet: Ano, takový je svět bez Boha! Nedivte se tomu.

V hloubce srdce však člověk ví, jak závažný je otázka viny. Jsme ochotni hlasovat o zavedení trestu smrti. Vždyť nespravedlnsot musí být potrestána! Nechtěli bychom, aby i Bůh byl shovívavý slaboch, který se dá podplatit nebo umluvit. To by byla teprve hrůza, kdyby i v nebi vládly stejné poměry jako na zemi. Jako tady, kde se den co den setkáváme s křivdou, polopravdami, úplatkářstvím, agresivitou, týráním, násilím. Bůh však hříchy nepřechází mlčením. Nezahrává je do autu. Přimhouřit jedno oko nebo i obě – to není Boží způsob, jak zacházet se zlem. Bůh je spravedlivý – ale nejen vůči těm, kdo se proviňují proti nám. On je spravedlivý totálně, ke všem, i k nám.

Velký Pátek je den, kdy si Bůh vyžádal účty. Kdy přišla ke slovu jeho spravedlnost. Střízlivě zvážil stav světa a vynesl rozsudek. Kdyby se to netýkalo i nás, možná bychom si mnuli ruce: Je dobře, když je vina potrestána. Blýská se na lepší časy.

Ale kdo z nás je bez viny? Kdo z nás se může dívat na ty druhé, jak je Bůh soudí, a škodolibě se usmívat? Kdo z nás nemá černé skvrny ve svém životopise? Jak dovedeme být zlí a agresivní ve strachu, aby to náhodou všechno nevyšlo najevo. Jak strašně nám záleží na tom, abychom vypadali před lidmi hezky, čistě, spořádaně a nevinně. Boha odstavujeme, vypínáme, ignorujeme vlastně proto, protože on vidí víc a hloub než lidé. On nás zná i s těmi našimi vinami.

Bez vylití krve není odpuštění.

Bůh na své spravedlnosti nic nemění. Nesnižuje normu, když vidí, jak jsme neschopní. Jeho nadržování má docela jinou podobu. Bere trest sám na sebe. Bůh trpí kvůli nám. Ježíš se staví na naši stranu. Ten, který jde na kříž, stojí za námi, přestože nás zná. Nedělá si žádné iluze. Ví, jací jsme. A ty naše nezlehčené viny přijímá jako svoje. Celý náklad naší zlé minulosti bere na sebe.

Bez vylití krve není odpuštění.

Velekněz v Jeruzalémě vylil na oltář krev zabitého zvířete. Ježíš je také velekněz – ale nedává žádnou náhražku. Je velekněz a zároveň i oběť. Dává sám sebe. Teče jeho krev. Vina musí být sprovozena ze světa krví. Bůh je a zůstává spravedlivý i ve své lásce. Proto musí Ježíš umřít, proto teče jeho krev. Bez vylití krve není odpuštění.

Ježíš se nabídl Bohu jako nedotčená oběť, aby očistil naše svědomí, aby nám umožnil spojení s Bohem, odstranil všechno, co nám v cestě k Bohu brání. Závěs ve svatyni, který odděloval Boží svatost od světa lidského hříchu, byl roztržen. Už není žádná překážka mezi Bohem a lidmi. Smíme do Boží blízkosti. Boží svatost už nás nezničí, protože hřích je přikryt, umyt, už neplatí, nebude připomínán. Dsějiny Boží a jeho lidu jsou zase na dobrém začátku. Je to tak, jak Bůh chtěl kdysi v ráji. On je opět náš Otec a my jeho děti. Náš vztah není ničím zakalen.

To není jen jedna z mnoha epizod v tom dlouhém příběhu, který se píše od stvoření. To je převrat. To je zásadní změna a změna trvalá. Už se to nikdy nevrátí zpátky do toho stavu oddělenosti. Už se nemusíme třást strachy před Boží tváří. Spravedlnosti bylo učiněno zadost. Bůh sám smazal lidskou převrácenost. Smířil se s těmi, kteří ho odmítli.

To je paradox, to je skandál, něco nepochopitelného, nepřirozeného, nenormálního. Mnoho lidí, kteří chtějí všechno logicky prozkoumat a zjistit příčinu a důsledek, je v koncích a nemohou uvěřit, porotože tady není žádná logika. Tady je svobodné a nepochopitelné rozhodnutí Boží: Zachránit ty, kteří jsou proti němu. Přivinout si k srdci ty, kteří proti mně kují pikle a osnují vzpouru. Ježíš velekněz i oběť se naprosto vymyká našim logickým dedukcím a postupům.

Osvobození od minulého znamená také otevření budoucího. Dostáváme nové – darované právo na život. Jsme u Boha uznáváni. Nic na tom nemění to, že časný život spěje ke konci. Místo u Boha mám jisté, i když umíráme. On nás táhne pevněji a blíž k sobě. Těm, kteří kvůli Kristu patří Bohu, nebude jejich dědictví nikdy zpochybněno.

Jako v antické mytologii obr Atlas nese celou nebeskou klenbu na svých ramenou, aby lidem nespadla na hlavu a měli volný prostor pro svůj život, tak Kristus jako stálý Přímluvce u Boha vytváří prostor pro náš svobodný a radostný život. Pro život s nadějným vyhlížením jeho druhého příchodu, kdy už tohle bude všem a naprosto jasné.

Velký pátek nás oslovuje niterněji, emocionálněji než jiné neděle. Strhává nás představa, jak byl Ježíš veden na popraviště, jak na něm byla provedena ta strašlivá procedura, jak byl víc než šest hodin vystaven krutému smrtelnému zápasu. JE dobře vidět jednou za čas i tyhle podrobnosti, aby s námi náš hřích otřásl. Abychom si uvědomili jeho hrůzu. Aby nám došlo, že formální zbožnost je nanic, protože Bůh hledí k srdci – a tam se rozhoduje. A Bůh utěšuje a obdarovává pokojem srdce pokorné a lítostivé. Bůh přijímá na milost toho, kdo ví a přizná, že na nic nemá nárok. Toho, kdo ví, že by bylo jen spravedlivé, kdyby tekla jeho krev a za všechno zlo ve svém životě trpěl sám. JE dobře vědět, že naše spasení nebylo vyřešeno kulantně a hladce. ŽE jsou tu otázky nezodpovězené, otázky, které jsou Božím tajemstvím. Ale jedno víme jistě: Kristus dal do pořádku náš vztah s Bohem. Jednou provždy. My to máme svým vděčným vyznáním i svým poslušným životem přijmout a zpečetit.

Amen.