Zj 21,1–6

Písně: 96, 517, 386, 385, 435
Introit: Iz 65,17–19
Čtení: Mt 25,31–46
Text: Zj 21,1–6
Na světě je mnoho lidí, snad většina, kteří uznávají, že nad lidským životem je nějaká vyšší moc. Otevřete televizi a slyšíte z úst člověka, který přežil těžké zranění: „Bůh při mně stál“. V novinách se přizná špičkový sportovec, že se může jen modlit, aby dobře dopadl. Víra, že „něco tady je“ není ani v naší ateistické společnosti nic neběžného. Člověk je svou podstatou náboženský – a my dnes to máme potvrzeno i ve světovém měřítku, v konfliktu, kde víra v Boha hraje důležitou roli.

Církev se však liší od všech ostatních náboženských směrů tím, že o Bohu může mluvit jen v souvislosti s Ježíšem Kristem. Jen on je Pánem a jediným zachráncem člověka z jeho hříchu, který mu brání setkat se s Bohem. Jen on dává žíznivému napít ze zdrojů Božího života. Je začátek a je konec, Alfa i Omega, jak jsme slyšeli z poslední knihy Bible. Dnes máme poslední neděli církevního roku a právě ta nám připomíná poslední věci, k nimž všichni směřujeme. A hned řekněme: to poslední není smrt, zkáza a nicota, ale nová země a nové nebe. Ne náš odchod, kterým všechno končí, ale jeho příchod, kterým všechno začíná.

O tomto druhém příchodu Páně jsme slyšeli z Matoušova evangelia. Je jen dobře, že poslední neděle před adventem nám svým evangelijním čtením připomíná skutečnost, na niž se v dnešní době nemyslí. A to je skutečnost Posledního soudu. „Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na trůnu své slávy a budou před něho shromážděny všechny národy.“ A on, který bude hodnotit každého člověka, se kupodivu nebude ptát, jestli jsme věřili v Boha. Pro něho bude podstatné to, jak jsme ho v jeho inkognitu, když přichází v potřebných našich bližních, přijali či odmítli. Tato slova Páně slyšíme proto, abychom nepropadli lhostejnosti, tvrdosti a sobectví, jež už nevidí bližního a proto přehlédne Pána, který k nám přichází v člověku. Je dobře, když námi jeho slova zatřesou, když si uvědomíme, jak snadno se můžeme s ním minout.

Ale to je jen jeden pohled k budoucnosti. Však to, co je před námi, je tak veliké, že Bible zná i další pohledy na „poslední věci“. K těm nejkrásnějším patří vidění autora Zjevení. V této poslední knize Písma je mnoho neprůhledných obrazů, mnoho nesrozumitelných narážek, s nimiž si ani nejzkušenější biblisté neporadí. Ale to, co slyšíme teď, je srozumitelné a plné světla. A světlo prozařuje konec našich ději, jež jsme vždycky psali krví a slzami. Je tu slyšet zvěst o novém nebi a nové zemi, zvěst o novém začátku. To poslední není zánik do nicoty, ale nový stvořitelský čin Boží. Země, která je jeden velký hřbitov všech nekonečných válek, ta už nebude – a jak je to dobře! Všechno, co jsme jako lidstvo pokazili, zničili, poskvrnili a zneuctili, bude čisté a nové. Ten, jenž sedí na trůnu se nespokojuje s povrchními opravami, které jsou nedostatečné. On činí všechno nové! Zní to jako krásná pohádka, že už nebude žádné ohrožení, jež pro starověkého člověka bylo v moři – však moře už nebude. Zní to jako pohádka, že už nebude nářku, bolesti, ba ani smrti. A právě proto slyšíme ujištění: „Tato slova jsou věrná a pravdivá!“

Ta největší radost je však v tom, že lidé, až dosud Bohu vzdálení, budou s ním v nejtěsnější blízkosti. Pro lid izraelský byl symbolem Boží blízkosti Hospodinův chrám v Jeruzalémě. Ale chrám byl vyvrácen a zbyly z něho jen velké kvádry ve Zdi nářků. A Jeruzalém dnes je místo, kde každou chvíli může vzplanout ničivá nenávist. Jeruzalém, který vidí Jan, sestupuje s nebe, není to pokračování, ale nový začátek. A Boží příbytek, který sem patří, není už pro jeden národ, ale je „uprostřed lidí.“ To přesahuje všechny naše představy: Bůh bude se všemi lidmi a ti všichni budou jeho lid. „A smrti již nebude, ani žalu, ani nářku, ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo.“

K této budoucnosti se můžeme s Janem dívat. Proto všechno, co známe, co nás sráží a z čeho máme strach, není to poslední. Lidský hřích nemá poslední slovo. Poslední slovo má ten, který všechno činí nové, svěží a plné slávy.

Poslední neděle v roce nás evangelijním slovem burcuje k životu lásky, podle níž budeme hodnoceni a zároveň nám otevírá výhled k naději na dobrý konec, který učiní sám Bůh. „Veselte se, jásejte stále a stále nad tím, co stvořím.“

Amen.