Zj 21,5

Písně: 625, 692, 384, 478, (191, 397, 166), 510, 678, 163

Introit: Ž 84,2–5
Čtení: 1S 3,1–10
Text: Zj 21,5
Poslání: 1Pt 1,22–25

Milí bratři a sestry,
Zjevení Janovo je prapodivná kniha plná věcí nadějných i děsuplných. Většinou spíš těch děsuplných. Střídají se okamžiky dobré a horší a horší ještě s horšími. A když už čtenář snad nic dobrého nečeká, tak do vší té vřavy promluví Bůh. To je to dnešní hlavní čtení. Jediné místo, kde ve Zjevení Janově mluví Bůh sám.

Vidím takhle svět kolem nás. Existuje spousta výkladů, o čem že se to ve Zjevení Janově píše, ale nejpřiměřenější mi připadá výklad, že každá doba má číst Zjevení Janovo – jako slova o své době. Právě tak pak máme číst Zjevení Janovo my – jsou to slova, která popisují naši současnost. Zjevení Janovo chce mluvit o nás, o našem světě, o tom, co prožíváme my. Mluví o naší době, o tom, co nás trápí.

Zjevení Janovo není v jednotlivostech někdy úplně srozumitelné. Když ho čtete, valí se na Vás jeden za druhým obrazy prapodivných zvířat a bytostí, sedmera pečetí, polnic a nádob hněvu, dravé šelmy, drak… Obrazy, které se strašně rychle mění – a pořád jsou to obrazy našeho světa a jeho proměnlivosti, ve které se časy mění a co bylo dnes, zejtra není, jak zpívali kdysi Golden Kids.

Myslím, že tahle proměnlivost světa skutečně zdrojem trápení je. Nevím, jak vy, ale já jsem velmi často pociťoval touhu „zastavit čas“ v nějakém tom příjemném okamžiku. Hlavně žádnou změnu, protože kdo ví, co ta změna přinese! A téměř jistě to k lepšímu nebude. Píseň Voskovce a Wericha, pravící, že „nikdo nic nikdy nemá míti za definitivní, neb nikdy nikdo neví, co se může státi“ – to je pravda po staletí platná, včetně toho, že spíš zvlčí pes, než že by se vlk začal chovat jako hodný pejsek. Právě tak je platný i začátek této písně, že „celé lidské pokolení mělo by víc pokoje, kdyby bylo to, co není a nebylo, to co je“, totiž kdyby nebyla právě ta proměnlivost světa a z této proměnlivosti vyplývající nejistota a naopak v tomto světě bylo něco jasného, pevného, na co by se dalo v každém případě spolehnout.

Když už je čtenáři Zjevení Janova dostatečně jasně ukázáno, jaké šílenosti že se ději na nebi i na zemi a jak je tu všechno vachrlaté a nejisté, tak do této vachrlatosti a nejistoty pak promlouvá Bůh slovy, že on činí všechno nové. Nový Jeruzalém. Ve všech těch obrazných popisech plných pravidelnosti a řádu (město má tvar krychle), plných zlata, křišťálu, drahého kamení se symbolicky skrývá jeden motiv – konečně bude něco jistého a pevného. Nový Jeruzalém nepotřebuje slunce a měsíc. I tihle dva se totiž ukázali jako nejistí Nebude tam střídání noci a dne, protože to je zase nějaká ta proměnlivost se kterou přichází nejistoty. Nebude tam chrám, protože každý barák může nějaký mocichtivý vládce či slávychtivý šílenec vypálit. Bude nahrazen přímým vztahem k Bohu. A nebudou tam ani ti mocichtiví vládci a slávychtiví šílenci. Ten, který seděl na trůnu, řekl: „Hle, všecko tvořím nové.“ – skončí to neustálé střídání, měnění. Konečně přijde pokoj, protože to, co přijde nově, to bude přímo od Boha a my od Bohu čteme, že u něho není proměny ani střídání světla a stínu (Jk 1,17). Boží hle, všecko tvořím nové je zprávou o tom, že do vší proměnlivosti a nejistoty tohoto světa Bůh vstoupí, aby proměnlivosti a nejistoty ukončil.

A teď zbystřete, protože zopakuji to podstatné, co sice zaznělo, ale chtěl bych, abyste si zapamatovali: Když si dnes čteme Zjevení Janovo, tak tato kniha nemluví o tom, co bylo před dvěma tisíci let, či bude za dva tisíce let, ale o naší přítomnosti. Boží slovo „Hle, všecko tvořím nové!“ zní tady a teď a platí pro tady a teď. Je na nás, abychom toto Boží stvořitelské dílo prožívali. Bůh totiž i v této pracuje. I v této době tvoří, i v této době plné změn a pomíjivosti už nabízí něco nepomíjitelného. Nový Jeruzalém, to je město, ve kterém máme bydlet i my. Když se Ježíše farizeové otázali, kdy přijde Boží království, odpověděl jim: „Království Boží nepřichází tak, abyste to mohli pozorovat; ani se nedá říci: ‚Hle, je tu‘ nebo ‚je tam‘! Vždyť království Boží je mezi vámi!“ (L 17,20–21)

O tohle mi jde v dnešním kázání, abychom si připomněli, že Bůh jedná i v tomto světě. Ve světě, který v drtivé většině Boha nezná a nehledá, tak Bůh je a jedná. Příběh prvního čtení je takřka učebnicový příklad. Mládenec Samuel vykonával službu Hospodinovu pod dohledem Élího. V těch dnech bylo Hospodinovo slovo vzácné, prorocké vidění nebylo časté. Co všechno slyšíme z tohoto jediného biblického verše? Samuel je „mládenec“. Znamená to, že v kostele v Šilu žije už několik let. Jeho mamince se pak narodili ještě další tři synové a dvě dcery, čili práce až nad hlavu. Rodina Samuele v Šílu pravidelně jednou do roka navštěvuje, ale o nějakém zásadnějším vlivu rodiny nemůže být řeč. Zásadní pro Samuelovu výchovu a duchovní růst je vliv kněze Élího a situace v Šílu. Nu – víme, jak to tam vypadalo. Samuel, dítě na Hospodinu vymodlené a Hospodinu věnované, vyrůstá v chrámu, kde nemá šanci Hospodina poznat. Samuel ještě Hospodina neznal a Hospodinovo slovo mu ještě nebylo zjeveno. Dost depresivní věta, když si uvědomíme, že ji slyšíme o člověku, který pravidelně vypomáhá při bohoslužbách. Vyrůstat přímo v chrámu a v rodině jeho hlavního představeného v tuhle chvíli rozhodně není výhra, spíš naopak.

Aby toho nebylo málo, tak ani doba není nijak příznivá. V těch dnech bylo Hospodinovo slovo vzácné, prorocké vidění nebylo časté. Jsme v době, kdy se člověk nesetkává s jasným Božím vedením. To, co v takových dobách Boží lid vždycky drželo, byla věrnost tradicím převzatým od otců. Když nemám jasné Boží slovo, které by mi řeklo, co mám v té které konkrétní situaci dělat, pak ta nejjistější cesta je držet se starých tradic. Není to nic stoprocentního, ale pořád je to bezpečnější, než tak říkajíc „na blind“ zkoušet nějaké novoty.

Takovouto cestou náboženských novot se vydali Élího synové – zavedli nový „kněžský řád“. Dnes bychom řekli že vydali nové církevní zřízení a bohoslužebnou agendu. Jak, že vypadala liturgie podle nového bohoslužebného pořádku? Čteme, že …kdykoli někdo připravil obětní hod, přicházel kněžský mládenec s trojzubou vidlicí, právě když se maso vařilo. Vrazil ji do kotle nebo do hrnce, do kotlíku nebo pekáče, a co vidlice zachytila, to si bral kněz pro sebe. Tak to dělávali všem z Izraele, kteří tam do Šíla přicházeli. Dokonce dříve než obrátili tuk v obětní dým, přicházel kněžský mládenec a říkal obětujícímu muži: „Dej knězi maso na pečeni. Nepřijme od tebe maso vařené, ale syrové.“ Když mu ten člověk řekl: „Napřed se musí obrátit tuk v obětní dým, pak si vezmi, po čem toužíš“, odpovídal: „Nikoli. Dej to hned. Nedáš-li, vezmu si to násilím.“

Hrozná doba, že?! Jenže – zlepšili jsem se?! Božena Komárková říkala, že mravní pokrok v průběhu staletí neexistuje a naprosto s ní souhlasím. V každé době je potřeba znovu a znovu probojovávat stejné zápasy. Když totiž v kterékoliv době začínáme my lidé zavádět nějaké takové novoty, tak pochopitelně zavádíme takové novoty, které nám samým vyhovují. Proč bychom to u všech všudy měli dělat jinak?! Jaký bychom měli mít extra důvod, měnit pravidla jinak, než aby to nám hrálo do karet? Tak často se s tím potkáváme, když se objeví nějaká nová vyhláška či se změní nějaký zákon, a člověk vidí, jak je to účelová práce. Jak si navrhovatel jen snaží touto změnou nějak sám přihrát malou domů.

Občanská společnost je v područí pohanských Pelištejců, církev nestojí za nic – a do této situace teď ale Bůh naprosto neočekávaně promlouvá. Ten Bůh, který činí všechno nové, tak volá Samuele, protože chce učinit v Izraeli něco takového, že bude znít v obou uších každému, kdo o tom uslyší. Ten Bůh, u kterého není proměny ani střídání světla a stínu, jak už jsme z Jakubova listu dneska slyšeli (Jk 1,17). V tuto chvíli to ale pro nás znamená, že stejným způsobem Bůh volá i dnes. Nezměnil se.

Právě tak i dnes není občanská společnost budovaná na křesťanských principech. Církev tu je. Mnohde žel církev „élíovská“, tedy církev, která se v mnohém zpronevěřila svému poslání. Církev lenivá, která nekoná co má konat a tam, kde koná, tam si zjednodušuje práci jak jen může. Je to ale stále církev, která nese onu podstatnou zvěst, že Ježíšův nebeský Otec pracuje bez přestání (J 5,17), jak řekl Ježíš farizejům. V tom můžeme najít naději i my, že i tam, kde my jsme nevěrní, on zůstává věrný, neboť nemůže zapřít sám sebe. (2Tm 2,13).

Je to ale nejen posila naší naděje. Ty velké věci, které Bůh v tomto světě bude konat, takové, že bude znít v obou uších každému, kdo o tom uslyší, ty začínají okamžikem, kdy slyšel jeden jediný člověk, na kterého Bůh zavolal: „Samueli! Samueli!“ Bůh skutečně všecko tvoří nové, ale v drtivé většině případů si k tomu povolává nás lidi, abychom to jeho nové dílo realizovali.

Vyhlížíme nebeský Jeruzalém, který sestoupí z nebe (Zj 21,1n) a bude krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha. Nebeský Jeruzalém, který bude příležitostí pro setkání a trvalé společenství s živým Bohem. Nebeský Jeruzalém, kde není smutek a pláč, hřích. Nebeský Jeruzalém, který je pevný a neochvějný, neproměnný, kde nebude třeba se bát, že to, co dneska platí, to zítra platit nebude. Kde se z dnešních psů zítra nestanou draví vlci.

Vyhlížíme nebeský Jeruzalém – ale tohle chce Bůh budovat mezi námi už teď! Tak, jako povolal Samuele, tak povolává nás. Nyní toto praví Hospodin, tvůj stvořitel… „povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj“ (Iz 43,1). Nebeský Jeruzalém není sen, který je nám dán jako útěcha pro chvíle, kdy nás drtí realita tohoto světa, abychom si zalezli do kostelů a tam si vyprávěli o tom, že to teda v tomhle světě ještě nějak doklepeme, ale pak si budeme užívat všeho toho stromoví života nesoucí ovoce dvanáctkrát do roka; každý měsíc dozrává na něm ovoce a jeho listí má léčivou moc pro všechny národy a já nevím jaké jiné obrazy ještě Jan ve svém Zjevení popisuje. Tohle není řečeno o rajské blaženosti! O té mluví jiné texty – třeba …co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují (1K 2,9) a tak neexistuje obraz, který by tu dokonalou rajskou blaženost mohl popsat.

Ty obrazy, kterými je popisováno nové Boží stvoření v tomto světě, ty mluví o dnešku a o nás. Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové! (2K 5,17) Jsme nové stvoření a jako takoví nejen můžeme, ale především máme mít podíl na tom dalším novém díle, které Bůh koná. Už v tomto světě se mohou objevovat věci, které nepominou, které přetrvají věky, které obstojí i v žáru ohně posledního soudu, kdy pomine nebe i země.

Láska nikdy nezanikne. (1K 13,8). Činy v lásce vykonané, to jsou ty poklady, které mol a rez nekazí a zloději ukrást nemohou (Mt 6,19n). Řekl bych, že ke každému z nás čas od času Pán Bůh mluví velice jasně a velice srozumitelně nám říká, co máme dělat, aby skrze naše ruce do tohoto světa tyhle nové a nepomíjející věci do světa přicházely. Dává nám i sílu je vykonat. Jde jen o to nejen říct: „Mluv Pane můj, Tvůj služebník slyší!“, ale také v tom tak jasně slyšeném Pána Boha poslechnout.

Amen.