Zj 3,20

Písně: 118, 611, 681, 269, 693, 276

Introit: Ž 118,24–26
Čtení: L 19,29–40
Text: Zj 3,20
Poslání: 1K 10,13

Křestní kázání
Milá Petro

příběh o Ježíšově vjezdu do Jeruzaléma je celkem známý. Dají se z něj vytáhnout nejrůznější motivy. To, co vyzdvihnu, je fakt, že ten Ježíšův vjezd do Jeruzaléma se dá pochopit několika docela odlišnými způsoby. Celá ta akce připomíná tak trochu happening. Víceméně improvizované divadelní představení, které chce cosi lidem připomenout, naznačit, vysvětlit. A taky trochu provokovat – ale hlavně k přemýšlení. Učedníci kladoucí na cestu pláště a k tomu Pán Ježíš na poněkud problematicky získaném oslátku jako obraz a celé je to zarámováno voláním „Požehnaný král, který přichází ve jménu Hospodinově. Na nebi pokoj a sláva na výsostech!“

Celé to jednání je plné symbolických motivů. Už to s tím oslem. To navíc mohlo být pochopeno jako politická provokace. Takhle si půjčit zvíře mohli císařští vojenští poslové. Na určitou vzdálenost mohli „zrekvírovat“ osla, aby posloužil císařské věci. Jistě, že ho pak vrátili a případnou újmu zvířete nahradili a to samé mohl čekat majitel od učedníků. Ale nezapomínejme, že v případě římských vojáků to byl akt okupační mocnosti, vyjádření nadřazenosti nad prostým obyvatelstvem. Nikdo z toho radost neměl. A teď se tady Pán Ježíš tímto činem symbolicky staví přinejmenším na roveň římskému císaři. Židovské oči v tom viděly nevyslovený, ale srozumitelný politický protest. Nevzhlížejte k císaři, teď jsem tady já. Vyjádření Ježíšova panovnického královského nároku. Ale klidně v tom mohli vidět recesi. Taková šaráda, kde si někdo hraje na panovníka, zasmějeme se, s omluvou vrátíme osla a život jde dál.

Ve stejném duchu to pokračuje dál. Pláště kladené na cestu – dnes bychom si tam představili rozrolovaný červený koberec. Mávání větvemi a květinami – ještě moje generace si jistě vzpomene na mávátka při oslavách prvního máje. Opět není nic vysloveno jasně a srozumitelně. Je to happening, při kterém má lidem něco dojít samo. Jenže co? Nic se neříká přímo. Lidem se může v tu chvíli honit hlavou všechno možné. Opravdu Ježíš přijíždí jako král? Jede se ujmout vlády? Nebo je to jen taková šaráda? Anebo jde o mnohem víc!

V židovských hlavách totiž v tu chvíli rezonují ještě další motivy. Pán Ježíš si na cestě do Jeruzaléma zajel, aby přijížděl ze strany, kde je Olivová hora. Příjezd od Olivové hory a král na oslátku – to jsou mesiášské motivy starozákonních proroctví. Tedy nejen král, který by se postavil na roveň římského císaře. Ten by totiž přijížděl na koni, protože už od dob Šalomounových je vojenským zvířetem kůň, ne osel. Jenže toto je nárok mesiášský. Tady se děje cosi, kdy jedná sám Bůh! Tady se děje něco víc, než příchod politického konkurenta, který si to konečně vyřídí s Římany. V Ježíšovi na oslátku si to přijíždí sám Hospodin Bůh vypořádat se všemi nepřáteli Božího lidu. Přijíždí obnovit říši Šalomounova otce Davida. Ten ještě do války jezdil na oslu. To jsou ty staré dobré časy, které se teď vrací. A do celé té scény ještě učedníci recitují 118. žalm, aby jó vyzdvihli všechny tyto motivy. Tohle dochází přítomným znalcům Zákona, farizejům, a proto se tak čílí. Nejen, že se tady riskuje krk kvůli politice, tady si aktéři dokonce zahrávají s rouháním!

Anebo vůbec nic z toho. Nějakého Galilejce bolely nohy a tak jede na oslu. Zbožného hulákání je okolo Velikonoc v Jeruzalémě všude až kam. Někdo by si mohl říct, že to je celé jen satirická fraška, kterou si někdo dělá švandu z příjezdu nějakého potentáta, protože takto se nechal zdravit při svých příjezdech do Jeruzaléma Pilát, ale i mnohem méně důležití tehdejší mocipáni.

Nu – a pak je tu pohled křesťanů. Pohled autorů evangelií. Chápeme ho, protože oni tento příběh popisovali pár desítek let po událostech, tak už se nad tím měli dost času pořádně zamyslet. Proto vědí nejen to, že Pán Ježíš jede do Jeruzaléma jako Král, jako Mesiáš. Oni také vědí, co to znamená. Jako věřící křesťané vědí, že o Květné neděli přijíždí Ježíš do Jeruzaléma na kříži za lidské viny. Není to konkurence římského císaře, protože Ježíšovo království není z tohoto světa. Jako Mesiáš jde opravdu prosadit Boží plány v tomto světě. Ale není to ani příjezd vojevůdce, který přijíždí obnovit Davidovu říši. Jde otevřít cestu do Božího království pro každého, kdo v něj uvěří. Je to příjezd Spasitele, který nám chce dát poznat Boží lásku a darovat nám věčný život.

I když to lidem tehdy nebylo tak jasné, tak oči křesťanské víry v Ježíši na oslátku tohoto přicházejícího Spasitele vidí. Ve víře v tohoto Spasitele pak budeš pokřtěna na znamení toho, že i pro Tebe se otevírá Boží království, pro Tebe platí tato Boží láska, i Ty od Ježíše dostáváš věčný život.

Amen.

Pravidelné kázání
Milí bratři a sestry,

k dnešnímu hlavnímu čtení mne dovedla jen velmi volná asociace. Kristus přichází – a jak se s tím nějak popasovat. Už jsme slyšeli, že i v tom Jeruzalémě o Květné neděli měli lidé k dispozici různé pohledy. Jaký si vyberou? Přichází král? Vojevůdce? Provokatér a recesista? Mesiáš? A co to znamená „Mesiáš“? V tuto chvíli mi ovšem nejde jen o to, abychom si připomínali jeden konkrétní příchod Páně kdysi kdesi kamsi. Bratr Lukáš Pražský v písni, kterou budeme za chvíli zpívat, připomíná hned čtyři Kristovy příchody – Vánoční do tohoto světa. Druhý do srdce křesťana, který uvěřil. Třetí, když Ježíš přijímá umírajícího. Čtvrtý k poslednímu soudu. Nu a ten druhý zmíněný, ten nás dnes bude zajímat. Příchod do srdce křesťana. Jak se popasovat s tím, že se Ježíšův životní příběh nějak zásadně protíná s naším životním příběhem.

Tedy – pokud se protíná. Ani sama přítomnost Pána Ježíše to ještě nezaručuje. O tom je totiž řeč v listu andělu církve v Laodiceji, významném, bohatém a slavném městě. To nám může být obrazem lidí spokojených, bohatých a dobře zajištěných. Tedy nás. Nabízí se totiž srovnání s hned předchozím listem andělu církve ve Filadelfii (3,7n) – tam jde o sbor utlačovaný, zdecimovaný pronásledováním pro Krista. Proto Kristus ví, že životní příběh filadelfských křesťanů se s tím jeho protnul jasně a nezpochybnitelně. Těmto v očích světa outsiderům Pán Ježíš zaslibuje, že dveře do Božího království jim nechává otevřené a nikdo je nemůže zavřít. Odměna pro ty, kteří obstáli v těžkých a náročných zkouškách vlastní víry. Protože obstáli, tak jejich jedinou povinností je už jen udržet to, co mají. Pán Ježíš nečeká žádnou další aktivitu. Naopak zaslibuje ochranu ve zkouškách, které dolehnou na všechny ostatní. Pán Ježíš dobře ví, že tito lidé ztrápení nepřízní světa, ti už mají síly jen vydržet a z těchto posledních sil dopajdat k bráně do Božího království.

Nedělejme si ovšem iluze, že to je naše situace. Tady je Laodicea. Bohaté město na křižovatce obchodních cest. Laodicea proslulá kvalitním zbožím, kvůli kterému přijížděli lidé zdaleka. Společenství, které už roky nepoznalo nějaké zásadní ohrožení zvnějšku. A v tu chvíli nás Pán Ježíš upozorňuje, že na tom jsou vlastně velmi špatně a že jim hrozí velmi vážné nebezpečí, pokud s tím honem nezačnou něco dělat. To největší ohrožení totiž nepřichází z vnějšku, ale zevnitř. Z našich vlastních srdcí, která se spokojeně zabydlují ve své soběstačnosti. Ve Filadelfii Pán Ježíš otevřel dveře do Božího království, aby filadelfští, kteří do něj celou dobu přímou cestou jdou, tak mohli vejít. U bran Laodiceje ovšem narazil na zavřená vrata města. Nikdo se na cestu do Božího království nechystá.

A tak stojí Pán Ježíš u dveří a tluče. Je to stále ten druhý příchod, jak je počítá bratr Lukáš! Tady nejde o příchod k soudu. To rozhodně berme v potaz, že v rámci toho dnešního biblického čtení je stále ještě čas k pokání. Stále ještě je čas Ježíše přijmout do svého života. Zároveň si ale všimněme, že Pán Ježíš se nevnucuje. Volá, tluče – ale do dveří se nevlamuje. Je možno zaslechnout jeho hlas, je možno slyšet ho, jak tluče – a přesto neotevřít. Čím je člověk sám se sebou spokojenější, tím spíš se mu totiž otevřít nechce. A to je problém Laodiceje. Spokojenost s vlastním stavem, považovaným za vlastně dost dobrý.

Dnešní hlavní čtení si můžeme tak říkajíc chronologicky rozfázovat. Pán Ježíš tluče na dveře a volá → někteří zaslechnou jeho hlas → někteří z těch, kdo zaslechli tento hlas, jdou otevřít → k těm potom přichází Kristus jako host a slaví spolu večeři.

Fáze první: Hle, stojím přede dveřmi a tluču…

Boží milost předchází naše jednání. Pán Ježíš neopustil tento svět. Je tu a jeho hlas zní. Stále žijeme v době Boží milosti a přízně. Toto je den, který učinil Hospodin, jásejme a radujme se z něho. Slyšeli jsme slova 118. žalmu na začátku bohoslužeb a promlouvají nejen do Květné neděle, ale mají promluvit i do dnešního dopoledne a vůbec do každého okamžiku našeho života. To vědomí, že Pán Ježíš tu s námi stále je, to nám může být zdrojem naděje. Je tu a chce se dát nalézt. Hledá nás, chce s námi prožívat společenství. Bůh o nás stojí.

Bude to velice srozumitelné, když si to jen převedeme do obyčejné lidské roviny. Když si představíme běžné mezilidské kontakty a v nich ten rozdíl, když víme, že ten druhý o nás stojí. Že je připraven na to být s námi. Není třeba ho hledat, není třeba se ho doprošovat, nějak ho přemlouvat. V tu chvíli jde jen o to, jestli o něj stojíme my. Ale k tomu se dostaneme za chvíli

Zatím fáze druhá: … zaslechne-li kdo můj hlas…

Ta věta v sobě zjevně obsahuje i možnost, že někdo ten hlas vůbec nezaslechne. Že mu přítomnost Ježíše, který o něj stojí, nějak unikne. Nevšimne si jí. Těžko najít jednoznačnou a jednoduchou odpověď, proč se to stane. Příklad laodicejských ukazuje k tomu, že se lze proti Ježíšovu hlasu obrnit pocitem vlastní soběstačnosti. Pocit, že když se do toho pořádně dám, tak zvládnu úplně všechno na světě – to je jeden z nejčastějších motivů, proč lidé odmítnout slyšet Ježíšův hlas. Je to pochopitelné – přiznat svoji vlastní slabost, přiznat, že něco neumím, nedokážu, to není nic příjemného. Už od dob Adama a Evy v ráji je základním znakem lidského hříchu zkoušet zvládnout to v tomto světě z vlastních sil, bez Pána Boha.

Vědomí, že tu s námi Pán Ježíš je přítomen, že tluče na dveře, že o nás stojí – to ještě nic nemění na tom, že ve skutečnosti my potřebujeme jeho. Opět převedeno do obyčejné lidské roviny – můžeme si to představit jako rodiče a trucujícího puberťáka, který si odmítá přiznat, že něco bez rodičů fakt nezvládne. Rodiče tu stále jsou, ale jejich laskavou nabídku pomoci z principu odmítá slyšet. Přesně tak se chováme, když se snažíme uspořádat své životy bez Boha.

Fáze třetí: … zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi…

Zaslechnout ten hlas, poznat Boží vůli, to nebývá vždycky jednoduché. Mnohdy opravdu nevíme, co je v tu kterou konkrétní chvíli Boží vůle. Nepomáhá Bible, nepomáhají modlitby, nepomáhají rozhovory s lidmi… Právě tak se ale docela často stává, že vlastně velice dobře víme, co je v tu kterou chvíli Boží vůle. Jen si vzpomeňme na nějakou hádku. Na okamžiky úplně jednoduchých pokušení udělat něco, o čem víme, že to není správné, ale v tu chvíli je to nejsnazší řešení, asi jako projet ve tři ráno křižovatku na červenou, protože v tuhle hodinu tu fakt nikdo určitě nepojede a nám se nechce tu půl minutu čekat. Takových situací ale může být mnohem víc, kdy velice srozumitelně zaslechneme Kristův hlas – ale neotevřeme. Nepřijmeme ho v tu chvíli jako hosta a zároveň Pána.

Znovu a znovu se mi vrací myšlenka, že jestliže tohle uděláme, příště to bude ještě složitější. Nejen otevřít, ale nakonec i zaslechnout to klepání na dveře našeho srdce a naší hlavy. Jako by nám tak trochu zarostly ty uši, kterými se tento Kristův hlas dá zaslechnout.

Fáze čtvrtá: … vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou.

Dobrý konec příběhu je ale možný. Nejen, že si budeme vědomi stálé Kristovy přítomnosti, nejen, že rozpoznáme jeho vůli, ale také se podle ní zařídíme. Pak nastane to, co zapsal evangelista Lukáš (12,36-37): Buďte jako lidé, kteří čekají na svého pána, až se vrátí ze svatby, aby mu hned otevřeli, až přijde a zatluče na dveře. Blaze těm služebníkům, které pán, až přijde, zastihne bdící. Amen, pravím vám, že se opáše, posadí je ke stolu a sám je bude obsluhovat. Cosi, co v symbolické rovině prožíváme při večeři Páně. Prožitek společenství s Kristem, který se za nás obětoval. Rozpoznání, že to nejsou naše zásluhy, ale jeho milost, co nám otevřelo cestu do nebe. Přes všechno naše hledání, snahu poslouchat Kristův hlas a otevírat se jeho působení – že to všechno stejně stojí a padá s tou první fází – totiž, že o nás Kristus stojí. Že nám chce být nablízku, že nám chce pomáhat. Že jsme ratolesti, které byly naroubovány na životodárný kmen a z něj teď bereme sílu, o které se nám jako odděleným větvičkám ani nesnilo.

To je totiž ten zásadní rozdíl mezi Ježíšem a všemi možnými dalšími učiteli moudrosti, guruy, vůdci, mravokárci – Ježíš je nejen rádce, ale i pomocník. Dává nejen poučení, ale i sílu podle tohoto poučení žít.

Hle, Ježíš stojí přede dveřmi našich srdcí. Když už si to uvědomíme, když zaslechneme jeho klepání a jeho hlas, pak je potřeba co nejrychleji otevřít. Co nejrychleji nechat Ježíše v té které věci vstoupit do svého života, protože v jeho přítomnosti bude o to snadnější se podle jeho vůle také zachovat.

Amen.