Zj 8,1

Písně: mládež

Křest
Introit: Ž 136 (výběr veršů)
Čtení: 2Kr 4,1–37
Text: Zj 8,1
Poslání: Ř 6,22–23

Křestní kázání
Josefínko, Davide, rodiče, bratři a sestry,

bylo by moc fajn, kdybychom si uchovali duše čisté. Tahle písnička ale dost jasně ukazuje, že jestliže po něčem takovém toužíme, tak je potřeba Ježíšova ochrana. Potřebujeme ji všichni – rodiče i děti. Když vidíme malého Davida a Josefínku, tak je nám zřejmé, jak moc člověk potřebuje ochranu a pomoc. Malé dítě je z principu odkázané na to, že ho někdo bude chránit a bude mu pomáhat.

Abychom věděli o Boží ochraně, abychom věděli, že Bůh chce chránit nás i je, tak jsme na začátku slyšeli slova 136. žalmu. Tento žalm se pod názvem „velký halel“ zpívá při židovské bohoslužbě o Velikonocích. Při připomínce Božího milosrdenství, které vyvedlo Boží lid do svobody. Zpívá se proto, aby si všichni lidé uvědomili, že nejde jen o připomínku toho, co se stalo kdysi, ale rozpoznání, že Boží milosrdenství je věčné. Boží milosrdenství sahá od počátku věků až po jeho konec. A dosáhlo až mezi nás. Boží milosrdenství nás přivedlo do tohoto shromáždění, abychom Josefinku a Davida přivítali na začátku jejich cesty za svobodou.

V tuhle chvíli chci tedy připomenout a zdůraznit, že Boží milosrdenství je věčné. Boží milosrdenství předchází všechno naše myšlení, konání i rozhodování. Josefinka a David vstupují do proudu Božího milosrdenství. I před nimi se otevírá cesta do zaslíbené země. Jde jen o to, aby se v tom proudu udrželi. Aby jednou sami za sebe vyznali, že to věčné Boží milosrdenství přijímají pro sebe, pro své životy, že z tohoto Božího milosrdenství chtějí žít.

Vyznali jste spolu s námi křesťanskou víru. Ptám se Vás, zda si na jejím základě přejete, aby Josefínka byla pokřtěna. Jestliže tomu tak je, odpovězte: Ano.

Chcete ji v této víře vychovávat a spolu s církví ho vést ke Kristu? Jestliže ano, odpovězte: Ano, s pomocí Boží.

Milá kmotro, rodiče vás přizvali k této svědecké a strážné službě pro své dítě. Přijímáte tento úkol? Jestliže ano, odpovězte: Ano, s pomocí Boží.

Davide Leo, vítej ve společenství Božího lidu!

Slovo Hospodinovo pro tebe: „I kdyby ustoupily hory a pohnuly se pahorky, moje milosrdenství od tebe neustoupí a smlouva mého pokoje se nepohne, praví Hospodin, tvůj slitovník.“ (Iz 54,10)

Josefino Anno, křtím Tě ve jméno Boha Otce i Syna i Ducha svatého. Amen.

Slovo Hospodinovo pro tebe: „Bůh, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si tě zamiloval, probudil tě k životu spolu s Kristem. Milostí jsi spasena.“ (Ef 2,4)

Pane Ježíši Kriste,

Děkujeme Ti za Josefínku i za Davida. Žehnej jim a chraň je. Veď je do společenství svého lidu, aby tak spolu s námi všemi došli tam, kde bude jedno stádo a jeden pastýř. Amen.

Bohoslužebné kázání)
Milí bratři a sestry,

tento verš, to je popis toho, co nás obklopuje. To je náš svět. Svět, kdy nebe mlčí. Jinak je toho hluku víc než dost! Žijeme v informační době. Ze všech stran se na nás valí informace o tom, kde kdo koho zabil, kde mají nejlevnější brokolici a jakou novinku pro Vás chystá Apple na třetí čtvrtí. Spousta informací. Otázka je, jestli zrovna po těchto informacích toužíme.

Klademe ale i jiné otázky, takové, na které se dožadujeme odpovědí. Těchto odpovědí se také dočkáváme. Teta Wiki ví všechno a když náhodou něco neví, tak to bude vědět strejda Google. Po těchto informacích (na rozdíl od ceny brokolice v Lidlu) toužíme, otázka je, jestli bychom zrovna po těchto informacích měli toužit.

Není to tak úplně naše vina, že si klademe špatné otázky. Že se zajímáme o prkotiny. Žijme v informační době. Z informace se stalo něco, co se dá prodávat. Proto nás tento systém učí klást otázky, na které umí odpovědět. Když už vás nedokáže naučit, abyste toužili znát akční slevy v Lidlu, zkusí to na vás s něčím rádoby hlubokomyslnějším. Otevřete jakékoliv noviny, jakýkoliv internetový portál a zkuste se zamyslet nad tím, jestli toto jsou informace, po kterých toužíte. Ty noviny se vám snaží vsugerovat, že byste po nich toužit měli.

Dejme tomu, že na tuhle hru přistoupíme. Svět, který nás obklopuje, nás naučí klást si otázky a potom nám na ně blahosklonně poskytne odpověď. Pokud byste vstřebali všechny tyto odpovědi, stane se z vás chodící encyklopedie. Upřímnou soustrast. Mou výzvou je: nestaňte se chodící encyklopedií, ale filosofem. Ne znalcem filosofie! Na to být filosofem netřeba přečíst filosofické tlustospisy. Pouhý překlad slova „filosof“ nám poskytne výklad, o koho jde. Filosof, nebo-li člověk milující moudrost. Podtrhuji rozdíl: nejde o informace, ale o moudrost. Znát spoustu informací vám pomůže vyhrát v A–Z kvízu. Být moudří vám pomůže se vyznat v tomto světě. Vědět, co napsal Platón, Sartre nebo Heidegger vám nabídne spoustu odpovědí. V A–Z kvízu se vám určitě budou hodit. Připravte se na velký balík odpovědí. Na otázku, „Jaký je smysl života“, mi strejda Google nabídl 154 tisíc odkazů. Tak jsem ho zeptal anglicky a nabídl mi 42 a půl milionu odkazů. Spousta informací.

Mají jednu zásadní vadu. Všechny tyto informace jdou tak říkajíc „zevnitř“. V rámci tohoto světa popisují tento svět. V rámci jeho řádů popisují řády, které v něm platí. V rámci sebe sama hledají odpověď na otázku po smyslu své vlastní existence. Toliko Cimrman byl schopen udělat „úkrok stranou“ a podívat se na sebe zvnějšku. Otázky po řádu, po smyslu, po systému, otázky proč vlastně jsme na světě, kdo jsme a kam jdeme, na ty tento svět odpovědět neumí. Není divu, že to neumí, to by musel udělat ten cimrmanovský úkrok stranou. Jenže jde o svět jako celek. Jde o veškerenstvo. Svět nemůže vystoupit sám ze sebe, protože ze samé definice veškerenstva zahrnuje vše a tak mimo něj není nic. Podívat se sám na sebe z vnějšku není dost dobře možné.

Co můžete čekat od faráře, než že Vás odkáže k Bohu. Tedy přesněji řečeno – k Ježíši Kristu, který je zároveň Bůh a zároveň člověk. Bůh, který vidí tento svět zvnějšku a zároveň člověk, který byl v tomto světě a mluvil k jiným lidem jim srozumitelnou řečí.

Jenže tak jednoduché to nemáme. Ježíš je v tuto chvíli v nebi, a když člověk pošle ty nejzásadnější otázky tak říkajíc „tam nahoru“, odpovědí je mlčení. Bůh nepřichází a neodpovídá na naše dotazy, ať již všetečné, ať již smrtelně vážné. Andělé nás nenavštěvují a proroci nechodí naším městem a neohlašují Boží vůli. Boží muži nechodí mezi námi, neléčí neplodnost ani nekřísí mrtvé.

To je náš svět. Svět Božího mlčení, či snad lépe – odmlčení. To ticho, o kterém mluvil Jan, bylo tichem po dost hrozivém lomozu.

„A když Beránek rozlomil pečeť sedmou, nastalo na nebi mlčení téměř na půl hodiny.“ Šest pečetí bylo rozlomeno a byla to dost divočina. Ježíš Kristus, Beránek, ten obětovaný, lámal pečeť za pečetí a světem postupně projížděli čtyři apokalyptičtí jezdci a za nimi zůstával svět mrtvých. Čtvrtina země padla válkami, hladem, nemocemi a dravými šelmami. Po rozlomení páté pečeti se ukázali mučedníci pro pravdu a byli oděni do bílého roucha. S rozlomením šesté pečeti se začaly otřásat i poslední jistoty. Zemětřesení, ztmavlé slunce, krvavý měsíc, padající hvězdy, mizející ostrovy a hroutící se hory. Hrůza a děs mocných i nýmandů, bohatých a i chudých. Šest rozlomených pečetí.

A pak sedmá pečeť… Když tohle bylo šest pečetí – co přinese ta poslední?! „A když Beránek rozlomil pečeť sedmou, nastalo na nebi mlčení…“ Ticho. Bůh mlčí. V té největší hrůze a děsu najednou ticho. To není výhra! To je právě ten nejstrašnější okamžik! Tohle znáte z dobrých hororů, že ten nejtvrdší okamžik není, když po scéně lítá šílenec s motorovou pilou nebo nemrtvá zombie křičící, že chce vypít něčí mozek. Ne… Mnohem šílenější je okamžik, když hlavní hrdina stojí v sešeřelé chodbě a vy víte, že by se mělo něco dít, ale nevíte co. Takhle je to i v životě. Raději jasné slovo, že všechno je v háji, než to šílené čekání a nejistota, kdy člověk neví, co bude. Člověk tuší, že nejspíš nic dobrého – ale co když přece! Jenže je to horor a tam zlo mizí jen proto, že po něm následuje zlo ještě strašlivější.

Zjevení Janovo, Apokalypsa, toť (alespoň v těch prvních kapitolách!) dva tisíce let starý horor. Boží odmlčení po zlomení sedmé pečeti je vystřídáno troubením sedmi andělů. Jezdci rozsévající smrt, zhroucení pozemských i nebeských řádů – to je jen předehra k tomu skutečnému soudu. Něčemu tak šílenému, že se o tom ani při těch hrůzách rozlámaných pečetí nikomu ani nezdálo. To ticho bylo jen ticho před bouří, ticho před konečným Božím slovem. Boží mlčení jako znamení, že Bůh chce promluvit jasně, srozumitelně a jednoznačně. Už ne skrze celoplanetární znamení a nesčetné zástupy. Teď půjde o jednotlivce.

Bůh takhle jednal už dřív. V Bibli je to zapsané, tak jsme s tím mohli počítat. Už to tu bylo, že slovo Hospodinovo bylo vzácné a vidění Hospodinova nebyla častá a pak Hospodin povolal Samuele, aby v obou uších znělo každému, kdo uslyší o tom, co Hospodin učiní v Izraeli. Bylo poraženo baalovské modlářství a zlikvidováni ti, kdo sváděli Izraelce k modloslužbě. Bylo to tu, když Ježíš Nazaretský volal k nebi „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?!“ a nikdo mu z těch výšin neodpověděl. Jenže pak byla poražena smrt a Ježíš vzkříšen z mrtvých.

A teď je to tu zase. Už zase to ticho mlčícího nebe, které neodpovídá na milióny lidí prohnaných komíny nacistických a komunistických koncentráků. Ještě jednou se vrátím k těm předchozím pečetím. Pátá a šestá pečeť – při rozlomení té páté se mučedníci ptají, kdo a kdy potrestá ty, kteří je připravili o život. „A křičeli velikým hlasem: ‚Kdy už, Pane svatý a věrný, vykonáš soud a za naši krev potrestáš ty, kdo bydlí na zemi?‘“ Nedělejme si moc velké iluze o přímluvách těch, kteří nás předešli před Boží trůn. Člověk je pořád jen člověk a ještě před Božím trůnem touží po pomstě, ne po milosrdenství. A protože nás Bůh zná, tak tomu velmi dobře rozumí a proto říká, aby měli strpení ještě krátký čas. Těm, kteří tak křičeli, „bylo dáno bílé roucho a bylo jim řečeno, aby měli strpení ještě krátký čas, dokud jejich počet nedoplní spoluslužebníci a bratří, kteří budou zabiti jako oni.“ (Zj 6,11) Šestá pečeť a posledních 144 tisíc mučedníků. Proti 32 miliónům civilních obětí druhé světové války, proti dalším mnoha desítkám miliónů obětí komunistických režimů těch 144 tisíc není zas tak moc.

A přijde sedmá pečeť – a ticho. Mlčící nebe. Jsme na hranici nějaké změny. Všimněme si, že s postupujícím časem se stává důležitější stále menší počet lidí. Už tu nejde o nespočitatelné zástupy, ale počítají se jednotlivci. Když jde do tuhého, počítá se každý. Když se hroutí systémy a řády – to jsou ty obrazy černého slunce, krvavého měsíce a padajících hvězd – tak najednou není důležité, kolik nás je, ale jestli je se mnou ten jeden, který mi pomůže, ten jeden, kterého se mohu chytnout za ruku, ten jeden, který mě provede tmou. Ten jeden, který je v tu chvíli nezastupitelný. Příběh prvního čtení! Géchází je Elíšův pomocník. Věrný, dobrý, poctivý. Ale jsou věci, které za Elíšu nikdo neudělá a do kterých musí jít Elíša sám. Nemůže je hodit na hrb někomu druhému. To je pro nás pro tuto chvíli hlavní poselství příběhu z prvního čtení: jsou věci, ke kterým jste povoláni právě vy a není možné tak říkajíc „delegovat pravomoci“. To, k čemu jsi povolán Ty, to za tebe nikdo neudělá. Láme se sedmá pečeť, blíží se Boží soud. Na tomto soudu bude stát každý sám za sebe. Já, ty, každý z nás si musí rozmyslet, kde je na tomto světě jeho místo a jaký je na tomto světě jeho úkol. Co je důležité a co důležité není. Počítá se každý jednotlivec. Až po rozlomení sedmé pečeti zazní troubení sedmi andělů, popisuje Jan, jak světem chodí dva svědkové. Pouhopouzí dva lidé, kteří nepropadnou modlářství a svědčí světu o pravdě. A pak už jen jedna jediná „žena oděná sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou dvanácti hvězd kolem hlavy.“

Jasně, jsou to obrazy, symboly kdo ví čeho – ale ty počty mě zaujaly. O množství tu nejde. Rozhodující není počet, ale kvalita. Podobně jako u těch informací, o kterých byla řeč na začátku kázání – informace nejsou pokemoni. Nemusíš mít všechny. Jde o ty podstatné – že Tě má Bůh rád. Že Ti rozumí. Že je s Tebou i když Ty třeba v tu kterou chvíli jeho přítomnost nevnímáš a vidíš jen to mlčící nebe.

Že mu jde o Tebe. Neztratíš se mu v davu. Bůh není diktátor, který káže masám, ale otec, který zná každé své dítě. Má s Tebou nějaký plán, Tebe si chce na něco připravit. To mlčení je součást výchovy k samostatnosti. Dokážeš stát za tím, co jsi poznal jako dobré, i když ti nikdo nestojí za zadkem? Není to jednoduché. Nikdo netvrdí, že je. Ale tam, kde se hroutí svět, kde se hroutí systémy i řády je to cesta, která vede do bezpečí. Cesta k věčnému životu.

Amen.