Znamení Boží přítomnosti

písně: 120, 241, 352, 650 (m. dle S56), (VP: 369, 122, 384), 627, 748
introit: Iz 66,1–2
1. čtení: Ag 1,1–7
kázání: Sk 7,40–50
poslání: 2Kor 6,16b

Olo, Mikolasi (+ Nikolasi), Magdo, Michala (+Arleto),

z příběhu o obnově chrámu vytáhnu dlouhatánský časový odstup od návratu za babylónského zajetí a samotné opravy chrámu.

Celé babylónské zajetí bylo naplněno touhami po obnově chrámu. 70 let jsou židé v cizině a doufají, že se budou moct vrátit domů a obnovit chrám. Když padl Babylón a nastoupili Peršané, židé využili příležitost a rok po změně režimu je už organizována výprava do země otců. Návrat do Jeruzaléma má podporu dokonce i u nové vlády – židům je vráceno všechno, co bylo v chrámu ukradeno. Za zničené dostávají náhradu. Část nákladů na obnovu vypáleného kostela na sebe vezme dokonce i pohanský panovník. Lidé se vrací, očistí bývalý chrámový prostor, zahajují bohoslužby a těší se, jak asi budu vypadat v tom obnoveném chrámu, jehož základy jsou připraveny pro dostavbu. Vypadá to všechno na dokonalý happy end.

Ale najednou se něco zadrhlo. Zvláště ve srovnání s tím nadšením na začátku až bije do očí, jak se na celé to budovatelské dílo lidé vykašlali. Najednou jsou doma, vyzdobují si svoje obýváky, starají se o to zajistit si živobytí. Ze začátku se to snad ještě snaží nějak omlouvat, ale pak už to běží roky. Dlouhé roky. Po skoro 20 letech už je všem jasné, že omluvy se změnily na výmluvy. Už je to nijak nemrzí, že chrám furt ještě obnoven nebyl. Není jim to líto. Mrzí je spousta věcí, ale to, kvůli čemu se vrátili domů, ale neudělali to, to už je nemrzí.

Do téhle situace vystoupí prorok Ageus. „Mrzí vás, že jste nespokojení. Že jste uhonění, uštvaní – ale radost vám to vaše honění nedává. A tohle máte jako výmluvu k tomu, že nemůžete splnit to, co jste slíbili, proč jste se vůbec přišli, svůj úkol – obnovit chrám!“ A oni kývají hlavou, protože přesně tak to cítí. Jsou uhonění, ale nespokojení. Na obnovu chrámu ani nemyslí, protože si myslí, že se holt musí honit ještě víc, aby už konečně spokojení byli.

A Ageus na to: „Jenže ten vnitřní nepokoj, ta neschopnost najít uspokojení – ta je způsobena právě tím, že jste nesplnili to, pro co jste se rozhodli. Dejte se do práce, obnovte chrám, splňte svůj úkol – a najdete klid.“

Pointa, ke které chci dojít, je asi jasná – vy jste sem dnes přišli představit Arletu, nechat pokřtít Nikolase. Jasně, že se to významně týká Arlety a Nikolase, ale to, co je v tomhle dění „úkol“, to leží na vás, na nás. Bez vašeho svědectví se tu dneska snažíme zbytečně. Když na vás a na tento den zapomeneme my jako sbor, zůstane tu jen ten neklid a vnitřní nespokojenost z nesplněného úkolu.

Zároveň to ale není úkol nesplnitelný a vlastně na něm není nic tak unikátního – máme s Nikolasem a Arletou žít jako křesťané a modlit se za ně, aby si i je Pán Bůh povolal. Aby se i oni dva k Pánu Ježíši sami přiznali. Jestliže tohle zvládneme, uděláme vlastně úplně všechno, co jsme udělat mohli, zbytek už je na Pánu Bohu.

Amen.

Milí bratři a sestry

už jsme si v posledních týdnech mnohokrát říkali, co znamenal pro Izraelce chrám. Je to znamení a vyjádření Boží přítomnosti. Tak o tom to dnes – už zase – bude. O tom, že Bůh v tomto světě působí a nějak to souvisí i s viditelnými věcmi. Pro Izraelce s neviditelným Bohem to bylo náročné pokušení. Výsměch proroků pohanským modlám šel v jedné řadě s kritikou modlářství Božího lidu. Už jen fakt, že v Desateru máme první a druhé přikázání svědčí o tom, že tohle pokušení tady bylo. Jak úcta k pohanským božstvům, tak zpohanštělá úcta k Hospodinu.

Druhé přikázání, tedy „nezobrazíš si Hospodina“, chránilo před tím nejmarkantnějším projevem takové zpohanštělé úcty. Oproti chrámům pohanských božstev byl jeruzalémský chrám bez soch a bez obrazů.

Zdálo by se, že tím je základní problém modlaření vyřešen, ale svět je ale jak kdys řekl Jan Kalvín: „Lidské srdce je továrna na modly!“ Jen to bude tak nějak sofistikovanější. Ono už třeba to zlaté tele. Jak ten příběh čteme v Exodu, tak Áron stále mluví o Hospodinu. Vypadá to, jako by se pokoušel udělat trůn. Něco jako viditelný podstavec pro neviditelného Boha. Proto hovoří o Hospodinu a o tom, že to křepčení okolo zlatého telete bude Hospodinova slavnost. Ale kdo z těch zástupů to pochopí? Kdo se bude nořit do teologických kliček, když tady je zlatý býček! Starý dobrý Apis, jak ho znali z Egypta – býčí vtělení nejvyššího egyptského boha Ptaha! Symbol životadárného Nilu, síly a plodnosti! Árone – tak to řeknu rovnou, že to je to samé!

Jáhen Štěpán pak odkazuje na prorocké kritiky Izraelců na poušti, kteří se sice formálně hlásili k neviditelnému Hospodinu, ale neviditelného Hospodina si záhy spojili s viditelnými obrazy pohanských model. Kdo ví, co všechno si s sebou nesli, když vycházeli z Egypta a jaké bůžky a modly skrývali ve svých zavazadlech, aby Mojžíš nevěděl. Nebyli by ale první ani poslední, kdo by si pohanské představy nějak pospojovali s tou vírou, kterou jim teďko vysvětluje Mojžíš a jeho bratr Áron. Vždycky je přece fajn mít v ruce něco viditelného, když v nabídce vedení je jen neviditelný Hospodin! A samozřejmě, že tohle je špatně.

Tím jediným, co bylo řádně k dispozici, byla stánek svědectví. Bůh přikázal Mojžíšovi, aby jej udělal podle vzoru, který mu ukázal. Předmět, který skutečně nepřipomínal nic, co by se tehdy uctívalo ať již v Egyptě, nebo v územích, kterými Izraelci procházeli. Potud jasné svědectví Hospodinovy jedinečnosti. Stánek je fajn. Davidovo umístění tohoto stanu v Jeruzalémě je Štěpánem popsáno jako projev Boží milosti – ale ne už Šalomounova stavba chrámu. Tady s odkazem na proroka Izajáše a slova, která jsme slyšeli na začátku bohoslužeb, Štěpán vysvětluje, že s chrámem už je problém. Chrám – to už je výsledek lidských tužeb, které Bůh vyplnil. Není to ale výsledek vedení Duchem svatým.

Nemusí to být nutně špatně, ba ani na hraně – ale trochu už to k ní směřuje. Když se prorok Daniel modlí v Babylóně u otevřeného okna směrem k chrámu, modlí se k místu, kde přebývá Bůh… Biblický pisatel to vnímá veskrze pozitivně, ale i v tom už my můžeme vytušit nějaké to zahrávání s prvními přikázáními Desatera. S tou potřebou mít cosi hmatatelného.

Ale znovu – špatně to stále ještě není. Problém nebyl v chrámu jako takovém! Nebylo proti Boží vůli, že ho Šalomoun ho vystavěl a touha zajatého lidu po obnově chrámu byla správná. Působení proroka Agea nám budiž dotvrzením, že Bůh v tomto světě svůj chrám mít chce. Má tady být viditelné znamení Boží přítomnosti. S každým takovým viditelným znamením Boží přítomnosti ale přichází pokušení druhého a záhy i prvního přikázání. Že se nám znamení stane zobrazením. To, co má k Bohu odkazovat, co má o Bohu svědčit, co má vést lidi, aby si hledali s Bohem svůj osobní vztah, se samo stane čímsi božským.

Vzpomeňme na to, co tak kritizoval prorok Jeremjáš v dobách, kdy Jeruzalém obléhali Babylóňané. „Nespoléhejte na klamná slova: »Je to chrám Hospodinův, chrám Hospodinův, chrám Hospodinův.«“ (Jr 7,4) Jeremjáš vidí tu falešnou představu, že se sama existence chrámu je zárukou Boží pomoci. A pak už jim bylo úplně jedno, jak žili a že porušovali Boží přikázání. Mají přece chrám, tak mají Boha na své straně a všechno je v pohodě. Samozřejmě, že je to blbost.

Pokušení zbožštit si chrám ale neskončilo. S chrámem si svoje zažil apoštol Pavel, když byl obžalován, že provinil proti chrámu (Sk 21,28) – on konkrétně byl v podezření, že do chrámu přivedl neobřezance. Pak se ukázalo, že ne, ale jde mi teď o to, že urážka chrámu by byla v očích Izraelců hodna trestu smrti. Židé žádají pohanskou světskou moc – římskou okupační správu – aby okamžitě zakročila a apoštola Pavla odsoudila. Představme si ty jejich emoce! Chrám není už jen odkazem na Hospodina. Urážkou chrámu je uražen sám Bůh a tuto přímou urážku Hospodina je třeba potrestat.

Opusťme biblické doby a přesuňme se blíž k současnosti. Přehnaná úcta ke svatým věcem existuje dodnes. A fakt dobrým věcem! Farizejské lpění na sobotě dalo v křesťanském prostředí vzniknout obdobnému vnímání neděle. Znám to naštěstí už jen z literatury – povinnou ostentativní nudu, aby snad náhodou někoho nenapadlo, že jsem prací den Páně znesvětil. Ze vzpomínek jedné sestry znám vyprávění o faráři, který nepustil do kostela jejího manžela varhaníka, který odmítl slíbit, že svůj hudební talent nebude promrhávat na světských tancovačkách. U úcty k chrámu, který by byl znesvěcen pouhou přítomností neobřezance a provinilec je hoden přísného občanského trestu, vidím analogii třeba v úctě k Ježíši, který může být znesvěcen divadelní hrou. Znesvěcen do té míry, že i to je hodno žaloby u světského soudu. Nedávno tato čtyři roky stará kauza opět proběhla médii. Pro mne je důležité, že trestní oznámení na Centrum experimentální divadla v Brně bylo zdůvodněno láskou ke Kristu a tím, že hanlivé zobrazení Krista dopadá na člověka, který následně žalobu podal.

Nechme stranou detaily té které konkrétní kauzy. Jde mi pro tuto chvíli jen o příklady toho, že některé věci mohou být pro nás tak říkajíc „svaté“, tedy Bohu patřící, nedotknutelné. Může být. Může se ale stát, že takovéto postoje „přepískneme“. S argumentem úcty k Bohu si s Bohem ztotožníme svoje názory a postoje. Někde tady se pohybujeme u porušení přikázání „nezobrazíš“. Ve starověku to byly sochy, nám se to může stát v nějakém popisu, definici. Jan Kalvín nechal upálit Michala Serveta za odmítnutí trojiční definice Boha. Lidský a tedy nedokonalý popis Boha byl zbožštěn. Ztotožněn s Bohem. Urážka jednoho názoru na Boha se stala odsouzeníhodnou urážkou Boha jako takového. „Nezobrazíš“ je pořád důležité přikázání. Když se pak svatým stane národ, jazyk, rasa, náboženství a je tím vyhlášen boj jiným národům, jazykům, rasám či náboženstvím, ocitáme se na půdě porušení prvního přikázání, protože jsme si vytvořili modlu a chystáme se jí přinést první oběti.

Přehnaná úcta k čemukoliv stvořenému je tedy špatně. Je tu ale i opačný extrém, kdy svatým není nic. Jakoby nikdy nevystoupil prorok Ageus a nevolal po obnově chrámu jako prvním a nedůležitějším úkolu, který na navrátilcích z babylónského zajetí leží. Jenže Ageova kritika jasně ukazuje, že na svatost nesmíme rezignovat! Izraelci vyzdobující svoje obýváky ostěním ze vzácných dřev jsou kritizováni právě za to, že dávají přednost řešení svých majetků před stavbou chrámu!

Zůstaňme tedy u toho, že chrám byl sám o sobě dobře, že chrám sám o sobě byl prospěšný – a přemýšlejme dál. Chrám je cosi, co je v tomto světě vyjádřením Boží přítomnosti. Viditelným znamením toho, že Bůh v tomto světě působí. Pravda – spolu s prorokem Izajášem a s jáhnem Štěpánem i my vyznáváme, že Boha nelze na chrám omezit. Nejvyšší nepřebývá v chrámech, vystavěných lidskýma rukama. Chrám jako znamení své přítomnosti ale chtěl. Jeho stavbu i obnovu podpořil. Bůh v tomto světě chce mít viditelná znamení svého působení.

Co dál? Co je znamením toho, že Bůh v tomto světě stále působí?

Jáhen Štěpán má vidění Ježíše Krista v nebi na Boží pravici. Dál se nedostal, protože ho vzápětí ukamenovali, ale vzkříšení a nanebevstoupení Ježíše Nazaretského je rozhodně projevem Božího působení. Pro potřeby dnešního kázání nám to ale moc nepomůže – tato vidění nemáme.

Před týdnem jsme mluvili o církvi. Církev jako nevěsta Kristova. Společenství Božího lidu jako místo, kde působí Bůh. Apoštol Pavel přirovnává církev k chrámu vybudovanému z jednotlivých věřících, které spojuje Kristus (Ef 2,20n). To už je pro nás asi srozumitelnější – církev jako bezpečný prostor. Církev jako místo, kde je člověk přijímán, kde se setkává s odpuštěním, přijetím, pokojem… Se vším tím dobrým, co Bůh světu dává, se člověk má v církvi setkat a tak na vlastní kůži prožít, že Bůh ve světě skutečně působí.

Tentýž apoštol Pavel nám ale připomíná, že takto má působit nejen společenství, ale i každý z nás. Jeden každý jednotlivec je chrámem v celém svém životním příběhu. Jak žijeme, tak stavíme dům svého života (1Kor 3,11n). Stále je tu Kristus jako základ, ale teď už nejde o to, jak o tomto základu svědčí naše vzájemné vztahy, ale jak o něm svědčí náš vlastní život! Naše jednotlivá životní rozhodnutí. Všechny ty křižovatky našich cest a to, kam jsme se na nich vydali.

A do třetice – chrámem ducha svatého je i naše tělo v kterémkoli okamžiku. Nejen ve vztazích s lidmi – tedy církev. Nejen jako celek našeho života. Také v každé jednotlivé chvíli stojí zato promýšlet, jestli svým tělem oslavujeme Boha (1Kor 6,20).

Božím trůnem je nebe a země podnoží jeho nohou! Bůh není omezen ani na chrám, ani na církev, ani na jednotlivé věřící. Nic v tomto světě si nezaslouží být vnímáno jako nedotknutelné, nekritizovatelné. Dokonce ani církev, či kdokoliv z nás. Zároveň tu ale mají být chrámy jako znamení Boží přítomnosti. Církev a jednotliví věřící mají být znamením Boží svatosti, jedinečnosti, která nesnese žádné spojení s modlářstvím či jakou nepravostí (1Kor 6,14n).

V těchto dvou krajnostech se tedy pohybujeme jako křesťané. Na straně jedné se neberme moc vážně. Sami sebe, svoje dílo, svoje zásluhy, svoje rozhodování. Jak vzpomínal papež Jan XXIII., když byl zvolen a nemohl z tíhy přijaté zodpovědnosti usnout. Tehdy se mu zjevil jeho anděl strážný a řekl mu: „Jeníku, neber sám sebe tak vážně!“

Na straně druhé – není to jedno, co děláme. Jsme tu proto, abychom byli viditelným srozumitelným znamením toho, že Bůh v tomto světě jedná. No – a obojí by mělo platit zároveň.
Amen.