Poděkování za život Jany Žilkové

Záznam z rozloučení na sborovém YouTube

Ve jménu Boha Otce i Syna i Ducha svatého! / Amen
Oslavujte Hospodina, neboť je dobrý / neboť navěky milosrdenství jeho
Chvalte Hospodina, neboť je dobrý / neboť navěky milosrdenství jeho
Zpívejte Hospodinu, neboť je dobrý / neboť navěky milosrdenství jeho
Skrze Krista, našeho Pána / Amen

Vítám Vás na tomto shromáždění, kde se do Boží náruče odevzdáme Janu Žilkovou. Vítám Vás slovy 28. žalmu: Hospodin je síla má a štít můj, mé srdce v něj doufá. Pomoci jsem došel, proto v srdci jásám, svou písní mu budu vzdávat chválu. (Žalm 28,7)
1. píseň 702, Krásná je modrá obloha

Panovníče Hospodine, Bože Abrahamův, Izákův i Jákobův, náš milostivý Otče v Ježíši Kristu, Díky za modrou oblohu, pod kterou stále ještě můžeme žít. Děkujeme Ti za Janu a za její život. Poznali jsme ji jako člověka, který dokázal milovat a tak věříme, že i ona u tebe zvítězila. Prošla branou smrti do života věčného, do věčného společenství s Tebou.
My ale musíme ještě nějaký čas putovat tímto světem a tak Tě prosíme, abys i k nám promluvil. Prosíme o Tvůj tichý hlas, který promluví do našeho smutku. Který nás neopustí v tomto světě. Hlas, který nám dá sílu a dá nám ji tolik, abychom mohli posilovat další.
Připomínej nám, že po velkopátečním kříži přichází nedělní ráno a s ním prázdný hrob, abychom věděli, že ty jsi mocnější než smrt. Amen

Osobní vzpomínky:
JFP (za rodinu):
Jana Žilková se narodila 24. července ve válečném roce 1941 v Praze.
Její otec již před válkou pracoval ve firmě, která se specializovala na zavádění ústředního topení po celé republice, a zejména do pražských domů. Při pracovním pobytu v Jáchymově poznal svoji budoucí ženu, která pocházela z německé rodiny. Po svatbě pak celý život žili v Praze, posléze společně i se svojí dcerou Janou.
Jana po ukončení základní a střední školy vystudovala Vysokou školu chemicko-technologickou. Svému oboru i své alma mater zůstala věrná po celý svůj profesní život. Na fakultě se věnovala studentům při praktické výuce v laboratořích. Svoje odborné znalosti vedle toho využívala i při doučování dětí ve svém okolí.
Jana i se svými rodiči byla věrnou členkou branického evangelického sboru. Mezi Janou a jejími rodiči byl velmi úzký vztah. Svoji lásku k nim prokazovala svojí péčí o ně také v jejich pokročilém věku a až do jejich odchodu. Jana vděčně vzpomínala na prvního faráře Timotea Pokorného. V branickém sboru pak byla dlouholetou členkou staršovstva. Dobře se ve sboru cítila v okruhu svých vrstevnic, známém pod názvem „Babinec“. Navštěvovala také koncerty vážné hudby. Poslední léta se s velkým nasazením věnovala dětem svých přátel ze sboru. Ráda se účastnila turistických výprav pořádaných jednak branickým sborem, ale i dalšími přáteli. Jezdila i na poznávací zájezdy do zahraničí.
Velmi úzký vztah měla ke svým přátelům v Brně. Když se u Jany projevily vleklé zdravotní potíže, chtěla jim být nablízku. Proto se v minulém roce odstěhovala do penzionu v Brně. Zdravotní problémy však vyústily v opakované pobyty Jany v nemocnici. Zemřela tiše, ve spánku v brněnské nemocnici 3. února. Na Janu budeme s vděčností vzpomínat.

Jarka Pecharová:
Je toho nespočetně, z čeho se můžeme díky Janě radovat. Ne všechno jsme jí stačili říct, proto tohle zamyšlení věnují přímo jí.
Milá Jano, všechny naše společné zážitky začaly zejména Tvým odchodem do důchodu, kdy jsi rozšířila náš babinec. A to byly nejen společná setkání většinou u Růženky v bytě, ale i nedělní vycházky a v neposlední řadě veselá vystoupení na každoročním BraníXobě.
Během let jsem mohla sledovat, a společně s Tebou prožívat různé situace. Hlídala jsi řadu dětí ze sboru i svého okolí, pomáhala jsi neúnavně potřebným, hlavně Marulce a všade jsi vnášela radost, klid a pohodu.
Jsem vděčná za naše přátelství, ať už jsme spolu cestovaly za teplou vodou do Štúrova, s taškou mrkve a rohlíků pro koně fandit Jáje na závody, nebo houbařit do Bujesil.
Byla jsi skvělou společnicí při návštěvě koncertů, divadel a výstav.
V posledních letech jsi byla hrdinkou při simulacích v rámci kurzů první pomoci, jak jsi říkala „dělaly jsme hérečky“. Tam jsme se v partě mlaďochů cítily skvěle. Často jsi tam potkávala i svoje bývalé studenty, z čehož jsi měla upřímnou radost.
Děkuji Ti i za čas našich nedělních obědů, kdy jsme se u prostřeného stolu setkávaly s Růženkou, Miladou a někdy i s dalšími babkami.
Taky Ti děkuji za výjimečné situace, kdy nám nohy okusovaly rybičky, nebo když jsme kupovaly umělé řasy pro jednu z Tvých odrostlých svěřenkyň.
Ačkoli naše setkávání byla přerušena Tvým přestěhováním do Brna, spojoval nás aspoň telefon. Vzpomínám na oslavu Tvých osmdesátin s partou milých přátel.
Jsem vděčná za vše zmíněné, i mnoho dalšího. Stopy Tvé lásky zůstanou v našich srdcích.

Tomáš Bedrník:
Janu Žilkovou jsem znal opravdu dlouho. Potkávali jsme se zde v Braníku od mých sedmnácti, kdy jsem začal do Branického společenství chodit pravidelně. Jana byla ta malá dáma s divným účesem a já chodil na mládež. Míjeli jsme se.
Janu jsem osobně hlouběji poznal až díky tomu, že se stala nejlepší kamarádkou Zdeňky Mrázkové, maminky mojí první manželky Zuzky, rozené Mrázkové. To se stalo někdy kolem roku 2002, kdy Zdena začala po mnoha letech aktivně duchovně žít. V té době byla Zdena již 18 let vdova.
Vztah Jany Žilkové a Zdeny Mrázkové byl velmi silný a hluboký. Jana byla Zdeně skutečnou kamarádkou a přítelkyní, pravou sestrou v Kristu. Společně byly součástí skupinky starších žen z Braníka – slavného babince. Babinec ve svých nejlepších časech bylo živé duchovní společenství sester, které se pravidelně scházely ke slyšení biblické úvahy, sdílení, modlitbě, společnému jídlu a spoustě legrace. Předpokládám, že o Janě Žilkové a babinci pohovoří Jarka Pecharová.
Když nám se Zuzkou Pán Bůh daroval děti Matouše a Haničku (2004-2005) radovala se Jana Žilková společně se Zdenou a s námi se všemi. A o to větší oporou se Zdeně i mně osobně Jana stala, když dva roky na to Zuzka zemřela a Zdena byla velmi zasažena smrtí své jediné dcery. Obě, Jana i Zdena dělaly mým dětem babičky ve velkém stylu. Jednou z velkých služeb bylo, že Matouš s Haničkou vždy z pátku na sobotu přespávali u Zdeny v Hájích a Jana u toho nemohla chybět. Dodnes Matouš s hrůzou vzpomíná, jak předstírával spánek, a po chvíli se vyplížil a odrazem ve skříni sledoval televizi, kde Jana se Zdenou koukali na Vraždy v Midsomeru.
Jana se Zdenou byly nerozlučná dvojice. Cestovaly spolu po světě, společně jsme byli v Egyptě. Jezdily se mnou na sborové dovolené s KS Praha i s Braníkem. Ne, že by byly pořád spolu, ale sdílely spolu vlastní život, zdravotní problémy, svoje prožívání a další vztahy i životní radosti a starosti. Poté co v září roku 2013 Zdena zemřela, byla Jana již stálým členem naší rodiny a nemohla chybět na žádné rodinné oslavě. Jako babička byla Jana skvělá a kromě Matouše a Haničky si za vnoučata přibrala i děti Honzy a Madly Chadimových: Zdíšu, Johanku a Dominika. Několik fotek z promítané prezentace je právě z Janiných narozeninových oslav.
Vždy, když jsem Janě říkal: Jano, jak se ti odvděčím, že nám hlídáš děti, tak Jana odpověděla: „Já to dělám ráda, já jsem tím získala rodinu a to je nejvíc, co jsem mohla získat.“
Janě postupně síly ubývaly a přibývaly její návštěvy v nemocnici. Mnohokrát Jana zavolala se slovy: „Tomáši, odvez mě prosím do Thomayerky, aby mi zase nalili trochu života do žil. A po transfúzi zpět domů i s nákupem a lahví červeného vína.“ Po čase přibyly i cesty na Smíchov do specializované kardiologické kliniky.
Jana měla okolo sebe vždy několik dobrých lidiček, kteří ji měli rádi a pomáhali jí, stejně jako se Jana starala o své rodiče a naposledy třeba o Marulku Hrbkovou. Měla výborné sousedy Petru Císařovou s dcerou Pavlínou, měla svojí velkou partu kolem Hanky Látalové z Brna, kteří se o ni hezky starali v posledním čase v Brně. Vždy, když říkala, že přijedou její „brňácí“ tak se šibalsky usmála.
Jsem Pánu Bohu vděčný, že jsem Janu potkal a že se stala na dlouhý čas součástí mého života. A Janina láska, kterou nám všem dávala, je tím největším obdarováním, kterého se nám mohlo dostat.

Hudba: Markéta Pospíšilová, Adéla a Tomáš Bedrníkovi:
G. Ph. Telemann: Introduzzione à trè – Grave, Vivace

1. čtení: J 11,17-34

2. píseň 714, Někdo mě vede za ruku
Základem pro následující zamyšlení jsou slova, která čteme na smutečním oznámení: Ježíš řekl: „Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít.“ (J 11,25)

Vážení pozůstalí, milí bratři a sestry, přátelé, hosté…
Ježíšova slova nás uvádí do doby krátce předvelikonoční. Pán Ježíš už se chystá na ty Velikonoce, které budou posledními v jeho pozemském životě, ale našel si čas na setkání s přáteli. Pravda tedy – situace není veselá a my jí zvláště v této chvíli porozumíme velmi dobře. V příběhu z evangelia se ocitáme uprostřed zarmoucené rodiny, ve které zemřel kdosi blízký.
Jakýsi Lazar, hebrejsky „Eleazar“ – tehdy jistě běžné jméno. Ale přece… To jméno znamená „Bůh pomáhá“. Ten příběh ale mluví o rodině, která na Boží pomoc spoléhat přestává. V čem by ještě mohl Bůh pomoci?! Snad ještě v době Lazarově nemoci šlo něco dělat, ale teď už je pozdě. Teď už je zbytečné v cokoliv doufat.
Tak tu vidíme rodinu zarmoucenou. Snadno si představíme, jak takový zármutek člověka dokáže přemoci a ovládnout, že i na toho Pána Boha tak nějak zapomene. Tedy přesněji – nezapomene, ale přestane s ním počítat. Bůh přestane být tím „Bohem, který pomáhá“, jak o tom mluvilo Lazarovo jméno. U Marie a Marty převládne beznaděj. Z toho Martina „Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den“ mi přece jen proznívá víc rezignace, než výhledu víry. Ano – Bůh pomůže… jednou. V poslední den. I v tom Mariině „Pane, kdybys byl zde, nebyl by můj bratr umřel!“ slyším více než vyznání víry v Ježíšovu moc malomyslnost. Teď žádná pomoc není.
Tak právě do této rodiny přichází Pán Ježíš. Přichází připomenout, že Bůh tady je se svou pomocí stále. Neopouští nikoho, to jen Marta i Marie ho nějak přestávaly vnímat. Vědomí, že Martin bratr Lazar „vstane při vzkříšení v poslední den“ mělo Martu naplnit potěšením. Ale rozumíme tomu, že to příliš útěšně nezní. Vždyť i my ten „konec časů“ očekáváme už několik tisíc let. Aktuální bolest a smutek jsou tady a teď.
Do tohoto „tady a teď“ tedy vstupuje Pán Ježíš. My si ten příběh vyprávíme, abychom se stali jeho součástí. Aby se ten příběh stal i naším příběhem a my tak opět zahlédli toho Boha, který pomáhá. Který se svojí pomocí nečeká na poslední den. Aby i v našem životě bylo poznat, že Bůh má pro lidský zármutek nejen pochopení, ale také dává sílu k jeho překonání. I do našeho zármutku chce teď Pán Ježíš vstoupit, aby i náš zármutek přemohl. To, že Pán Ježíš je vzkříšení a život, to platí i nyní a právě dnes mají tato slova promluvit do našeho života.
Ovšem – když Pán Ježíš křísil Lazara, byl ještě v tom starém lidském pomíjejícím těle a tak i Lazar byl vzkříšen jen na krátký čas. V tuto chvíli již to je Ježíš Kristus, který žije věčným životem a tak křísí k životu věčnému. Ježíš v nebeských příbytcích, které pro nás připravil, vítá k nepomíjející radosti všechny, kteří s ním chtějí být. Tohle bychom se měli naučit my dnes, že už žijeme v době „po Velikonocích“. Naše víra v Pána Ježíš, který je vzkříšení i život a kdo v něj věří, i kdyby umřel, bude žít, nám chce říct i tolik, že Jana o tomhle ví v tuhle chvíli víc než my všichni dohromady. Nečeká na vzkříšení v poslední den, ale odešla do nebeského příbytku, který Pán Ježíš připravil i pro ni.
Rozpoznání Marie, Marty i všech těch lidí okolo, že Pán Ježíš dokáže víc, než si uměli představit, to je potěšující zvěstí i pro nás tady a teď. Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují. (1Kor 2,9) To připomíná apoštol Pavel křesťanům v Korintě a my i z toho máme čerpat potěšení, že Jana nemusí čekat vzkříšení v poslední den. Už teď jí bylo bohatě vynahrazeno všechno trápení, kterým kdy v životě prošla, způsobem, který se vymyká naší představivosti
Svědectví Bible nám chce v tuto chvíli připomenout, že Pán Ježíš dává naději i v okamžiku, kdy se musíme vyrovnat se smrtí někoho, koho jsme měli rádi. V takový okamžik si velmi dobře uvědomujeme, jak je smrt zlá. Jak jsou prolhané pohádky o dobré a spravedlivé kmotřičce smrti. Smrt je potvora, která krade a teď nám ukradla Janu. Usměvavou Janu. Janu připravenou pomoci, Janu, která byla součástí našeho životního příběhu. Roky, desítky let… A teď v něm chybí. Teď tu je prázdné místo, které neumíme zaplnit. Ani plynoucí čas nedává žádné řešení, jen nabízí, že si tu ztrátu nebudeme tak moc připomínat.
Tohle si teď uvědomujeme, tohle teď prožíváme a není to ani trochu příjemné zjištění. Chvála Bohu – nemusíme se na toto zjištění zastavit. Spolu s biblickou Martou můžeme vyznat, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží. V tu chvíli se dostává ke slovu ten, který je vzkříšení a život a kdo věří v něho, i kdyby umřel, bude žít. Najednou se otevírají možnosti, o kterých v tomto světě mnozí nemají ani tušení.
Vlastně to neumíme úplně popsat ani my. Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo… To jsme už zpívali, že jsou věci, které je člověku těžko vyjádřit. Tichý hlas, který nám vysvětluje, že cílem života není temnota hrobu. Před Janou se otevřel nový věk, kde zpívají andělé věčnou píseň o Boží dobrotě. Ruka, která nás doprovází, chrání nás, posiluje a vede, protože je to Boží ruka. Ruka dobrého Pána Boha, který nás má rád a chce nám pomáhat v tomto životě i na cestě k životu věčnému. Je stále nad námi a ani smrt pro něj není překážka. Teď dovedla Janu do věčné radosti, a proto se o ni nemusíme bát.
Nemusíme se ale bát ani o sebe. Na nás je sice ještě nést si svoje kříže a jedním z nich bude i ten smutek a stesk. I tenhle svůj kříž ale můžeme odevzdat do Ježíšových rukou. Ježíš je vzkříšení a život už tady a teď a dává i našemu pozemskému putování smysl. Náš život není cesta od nicoty k nicotě, ale cesta v Boží síle do Boží náruče, kde se setkáme s Janou i s dalšími, kteří nás předešli do věčné radosti.
Amen
Jistotu Boží blízkosti vyznejme písní
3. píseň 743 Blíž k Tobě, Bože můj

Melodram (Tvou cestou, Pane – verše na pozadí hudby /Beethovenovy sonáty/)

Ohlášky: Děkuji všem, kdo jste svojí přítomností přišli vyjádřit lásku k Janě. Po skončení obřadu nebudou tradiční kondolence. Všichni jste zváni vedle do Evenu. Rozhovor bude mnohem příhodnější způsob vyjádření toho, čemu se říká „upřímná soustrast“. Jistě, litujeme Janina odchodu, ale protože věříme, že odešla do nebeského domova, tak naši účast se všemi zarmoucenými lépe vyjádří společné setkání s vděčnými vzpomínkami na to, co pro nás Jana znamenala.

Ztišíme se k modlitbě
Všemohoucí věčný Bože, Pane života i smrti, děkujeme ti za to, co jsi ve své lásce prokazoval Janě Žilkové. Chválíme tě za požehnání a všechno další dobro, kterým jsi ji obdarovával. Děkujeme ti za vše dobré, co jsme s ní mohli prožívat a co jsme od ní přijali my. Pláštěm svého milosrdenství pak, prosíme, přikryj vše, co jsme jí zůstali dlužni. Ty sám potěšuj všechny zarmoucené.
Pomodleme se, jak nás naučil sám Ježíš Kristus: Otče náš…

Nebeský Otče, Tobě odevzdáváme naši sestru Janu. Věřila v Tvého Syna jako dárce vzkříšení a života. Proto ji odevzdáváme v jisté a pevné naději odpouštění vin a vzkříšení k životu věčnému skrze toho, komu uvěřila – Ježíše Krista.
Pokoj převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši.
Amen
Svoji víru v moc Beránka Božího, který na sebe vzal všechny lidské viny a přijímá každého, kdo k němu přichází, zpívejme závěrečnou píseň:
4. píseň: 723 Tak jaký jsem, ač nemám nic