1. Petrova 2,9

písně: 589, 598, 275, 291, Ať dobrý Bůh je stále s vámi
introit: J 1,1–5 + 9–12
1. čtení: Iz 60,1–2 + 61,1–2a
kázání: 1Pt 2,9 a 3,9
poslání: Kol 3,1–4

Přečtená slova z listu ap. Petra nás vedou k zastavení se a připomenutí si podstatných věcí o Bohu i o nás lidech. Pomáhají nám zahledět se, jaký že je náš Pán, co On pro nás a svět učinil, a také k čemu jsme povoláni.

Dostalo se nám – jako těm, kteří díky Boží nezasloužené milosti mohli uvěřit – velkého i vznešeného vyvolení a tím i postavení: jsme označeni královským kněžstvem, svatým lidem, který náleží Bohu. Tedy On si nás vyvolil a zplnomocňuje nás jako královské kněžstvo: jsme tedy ti, kdo jsou pozvání do bezprostřední blízkosti našeho Krále – Ježíše! Tam, kde On kraluje, stává se tak tento prostor jeho územím, královstvím. Pokud jej tedy přijmeme do svého života, stává se prostorem pro jeho kralování naše srdce. Pán Ježíš ale není ledasjaký král: je to král, který na kříži zcela zlomil moc všeho zla. Moc Zlého, skrz naskrz prolhaného Pokušitele, Ničitele. A dává každému podíl na své smrti a na svém vítězství – k tomu se ještě dostaneme.

Přijetí tohoto povolání a žití v jeho blízkosti nám umožňuje vidět a zakoušet, co Bůh koná a tak se stáváme Jeho bezprostředními svědky. A člověk, který je svědkem Božích činů, se diví. Žasne. Nemůže zůstat jen pasivním pozorovatelem. Naopak, stává se tím, kdo o takových věcech nemůže mlčet!

Hlásání mocných skutků Božích se vztahuje na činy vždy dobrého Boha. Když se ohlédneme do doby staré smlouvy, tak např. v Ž 19,2 si autor všímá Bohem utvořeného světa a vyjadřuje se k majestátu nebes: Nebesa vypravují slávu Boží, obloha zvěstuje dílo jeho rukou. Ano, stvoření je pro něj natolik plné divů, že přemýšlet o všem, co nás v makrokosmu, v přírodě obklopuje, či v mikrokosmu vyzývá k bližšímu zkoumání, i nás nejednou – tak jako žalmistu, fascinuje. Stejně tak se dávno žalmista divil, jak je on sám, jako člověk, utvořen: Tys to byl, kdo utvořil mé ledví, v životě mé matky jsi mě utkal… podivuhodně jsem utvořen, obdivuhodné jsou tvé skutky, toho jsem si plně vědom. Ž 139, 13-14… Nejen údiv zachycený v těchto tisíce let starých zvoláních, ale i poznatky dnešních přírodních věd, antropologie či humanitních věd – nás nevyvádí mimo tento údiv. Všechna taková zkoumání – to je přímé dotýkání se Božích stop, díla Jeho rukou. To nelze jen suše konstatovat, je to tak a tak.. To by nebylo úplné: Vede nás to k údivu, jak je vše až ohromující. A co teprve Ten, kdo je toho všeho autorem? Jak úžasný je, tento, takto Mocný, Moudrý. Neuchopitelný. Tak i my hlásáme chválou Boha jeho moc. Chvála je nádherná modlitba. Při ní totiž odhlížíme od svých potřeb a zaměřujeme se plně na Boha, protože On je. Kdosi to vyjádřil tak, že chvála je jako vyznání lásky. Je to uvědomování si přítomnosti samotného Dárce života, oslava jeho stvořitelské i zachraňující moci, jeho všemohoucnosti, svatosti, pastýřské starostlivosti. Skrze chválu se Boží Duch spojuje s naším duchem, a připomíná nám, že jsme Bohem milovaní.

Kromě přírody, vesmíru, všech tvorů včetně člověka je jedna velká oblast, kde můžeme být svědky velkých činů našeho Boha. A o tom nejúžasnějším mocném činu pro nás, lidi, mluví právě náš text:
Je to Boží čin povolání člověka ze tmy do Jeho podivuhodného světla.
Tak Jeho úžasnou moc můžeme sledovat přímo na sobě samých.
Je zde řeč o tmě: Tma jako synonymum místa zla, hříchu. Jako prostoru, kde přestáváme vidět na cestu, ztrácíme orientaci. Prostředí nejistoty, zmatku, tápání, bloudění. V duchovním smyslu slova jde o slepotu způsobenou božím Nepřítelem, který nám zpochybňuje milujícího a dobrého Tvůrce, jeho dobré záměry s námi, lidmi. Namlouvá nám, že je nejlepší žít si podle sebe. Tma v nás je tehdy, když naše já se pomalu dostává na trůn našeho srdce a Boha umenšuje, až jej zcela odsune kamsi na poslední místo. A v důsledku nás dokáže oddělit hradbou od Boha. Toto mistrně Zlý – Pokušitel dokázal již s prvními lidmi. (Gn 3) Víme, jak chytře, plíživě je obelhal a podkopal jejich důvěru v dobrotu Boží, která je naopak plná a hojná!
Toto zlo Pokušitele a Ničitele má také ve své plné síle podobu agresivního zla, které máme možnost vidět dnes zcela nepokrytě velmi blízko nás. Tato tma – víme, jak může být syrově hrůzná a děsivá. Za vším tím zlem se skrývá právě ten, jehož sám Pán Ježíš nazýval Otcem lži. (Jan 8,44). Je to ten, kdo se raduje, když přestaneme vidět cestu, když ztratíme světlo a začneme bořit to dobré, a třebas nenápadně – ubližovat. Pokouší, aby ničil a podkopával Boží dobré plány s každým z nás. Vím, jak je to strašné, když pootevřu jakékoli podobě i míře zla dveře. Když jeho pokoušení podlehnu, a udělám něco, co v mém jednání vůči lidem – buď nejbližším, nebo z okolí – ať už v myšlení, nebo přímo ve skutku, je za hranou. Tehdy mám podíl na skutku tmy. Např. je hrozné zachovat se věrolomně, tedy jakkoli oklamat důvěru druhého. Nebo poškodit svojí soběstředností, ze strachu, či jakkoli jinak vztahy k druhým, tím však i k Bohu samotnému. Pod rouškou tmy, ve skrytosti před světlem, se to dá (byť jen dočasně) ukrýt: zlehčováním, racionální výmluvou, zkrátka snahou přebarvit černé na bílé, a tak se „zbavit“ viny. Nebo vše zamlčet a zasunout „pod koberec“ v bláhové naději, že to vyšumí. Takto se zatvrzovat a žít s takovými zátěžemi se dá i poměrně dlouho. Avšak hloubku svého srdce neobelžeme: palčivost takových chvil poté, co pohledíme poctivě na jeho dno bývá krutá. (Takovou zkušenost vyznává král David v Žl 32,3-4: Mlčel jsem a moje kosti chřadly, celé dny jsem pronaříkal. Ve dne v noci na mě těžce ležela tvá ruka, vysýchal mně morek jako v letním žáru.) Ne. Nic lidského, žádná lidská síla a nepravdivá snaha nás z tohoto marastu nevysvobodí: žádná sebeobhajoba, žádné zlehčení či zatloukání.
Z takové temnoty dokáže svojí mocí vysvobodit právě Ježíš. Do naší temnoty proznívá jeho tichý hlas, který volá k pokornému – pokořujícímu – poznání pravdy o sobě sama a k vyznání vlastní bídy: Ano takto zbaběle a podle jsem jednal/a. V jeho hlase je úžasná moc. Moc světla. V čem je ale ona podivuhodnost jeho světla? Představme si, že je zničehonic odhalena konkrétní špatnost, selhání člověka, který se svým nečestným jednáním nechtěl být viděn. V momentě, když se dostane takové jednání před reflektory světla, stává se pro něj taková skutečnost nesnesitelnou. Palčivou. (Známe příběh z 8. kpt. Janova ev. o ženě přistižené při cizoložství, kterou přivedli před zraky všech, i před Ježíše.) Ale jaké je to Ježíšovo světlo? Ono neoslňuje se škodolibou radostí jako nemilosrdné reflektory. Jistě, i ve světle Ježíše vše vychází nepokrytě najevo v celé nahotě, ale – jeho světlo je podivuhodné: přináší i milosrdenství a cestu ven. Nikoli odsudek. On totiž ví, že jsme prach. Ví, že to, co můžeme dobrého dělat, je jenom díky jeho Duchu a láskyplné moci: Přichází s trpělivostí i porozuměním a nabídkou nové šance. V jeho přicházení a volání můžeme slyšet: já k tobě přicházím proto, aby ses vrátil, ke mně. Do mého světla. Jednám s tebou láskyplně. Nemusíš se sebou ani se mnou bojovat, bránit se, obhajovat, anebo si zoufat. Já jsem i tobě přišel vrátit zrak – abys viděl pravdivě sebe, i mě! Pohleď, dávám ti novou příležitost. Vykroč s odvahou ze tmy do mé ničím neposkvrněné, jasně svítící lásky. Důvěřuj mi, já jsem odplatu i za tento tvůj smrt přinášející čin přinesl na kříž. Obhajobu máš u mě. Přišel jsem léčit, obvázat palčivě bolestivé, jakkoli nemocné rány tvého srdce, vysvobodit tě ze spoutaností. A činím tak v tichu tvé pokory, poslušnosti a odevzdání se mé vůli – totiž zůstávat v mé blízkosti.
Ano, takto nás Bůh povolává. Dává milost a sílu k zcela nepokrytému plnému doznání se a k odvracení se od skutků tmy !
Kdo má zkušenost se svojí ztraceností, a dostal se na dno sebepoznání, zakusil tuto Jeho léčivou a osvobodivou moc, ten dobře chápe, jak úžasného, nedocenitelného a podivuhodného máme Zachránce a Obhájce! Také poznal a velmi dobře ví, jak se v něm po takové bouři a v poddání se Jeho svaté, i jemné, hojící ruce, rozhostí pokoj. Občerstvující a osvobozující naděje se rozbřeskne jako den v ranním slunci. Takového máme Pána! Ano, On dává člověku možnost překročit svůj vlastní stín. Dává moc stávat se jeho dětmi. Dětmi světla.

Ježíš však nejen odpouští a zbavuje viny. Také osvobozuje i ze samotného chtění naslouchat Pokušiteli a znovu a znovu upadat do jeho pasti. Dává milost žít nově. Jeho smrt na kříži je zprávou, že všechny síly Zlého byly zlomeny. A nemají na nás právo. Ap. Pavel píše Koloským 2,14-15, že ďábel je odzbrojen: byl pokořen Vítězstvím Ježíšova kříže.
Ano, víme, že zlo je zde dál, avšak ztratilo již díky Ježíši plnou moc. Církevní otec Augustin řekl, že Pokušitel – Zlý je jako pes připoutaný na řetěze a rozzuřeně štěká. Když budeme hledět na jeho cenící se zuby, budeme se přibližovat do jeho dosahu, a přestaneme vnímat řetěz, kterým je upoután, a také přestaneme vnímat, že jsme na osvobozeném území našeho vítězného Krále. Toto pro nás Kristem vybojované území svobody od zlého je nová realita, nový život v důvěrném vztahu s Ním. Boj našeho života víry je v každodenním, stále plnějším oddávání se Jemu a zůstávání v Jeho podivuhodném světle. On nás vede na cestě ke skutkům, které nám připravil, abychom v nich chodili. Každé ráno má pro nás novou milost: žít z jeho vítězství, protože s Ním jsme zemřeli s hříchu a jsme živi Bohu! (Ř 6,7nn a Kol 2,12).

Shrňme si tedy tyto mocné skutky našeho Boha, o nichž máme svědčit:
Bůh nám dává možnost žít ve světle a v blízkosti Krále – Krista, žít z jeho odpuštění a nacházet nebeský pokoj. Daruje nám díky vykoupení z moci Zlého možnost čerpat z Kristova vítězství a nemuset podléhat pokušením. Tyto mocné Boží skutky se pro nás stávají ohromným požehnáním.
Požehnání – jak píše ap. Petr – to je naše dědictví od Boha. Nemáme je však jen pro sebe. Jsme povoláni jako dědicové požehnání žehnat druhým: Co to znamená? Když prosíme o Boží požehnání, voláme po úžasné neomezené dobrotě, kterou dává jen Bůh. Vkládáme tak sebe i druhé vírou pod Boží ochranu. Připomeneme-li si význam žehnání ve smyslu starozákonním, pak vlastně klademe Boží jméno na životy lidí, svoláváme na ně Boží milosrdnou moc a ochranu.
Už dávno dostal Abraham tento slib i program: Gn 12,2 Požehnám tě. Staň se požehnáním! Abraham se ve víře odevzdal do rukou Hospodina a uvěřil Jeho zaslíbením. A Bůh mu požehnal. I my skrze víru a oddanost Kristu požehnání přijímáme jako dědictví víry, z kterého dáváme druhým. Sám Pán Ježíš nás vyzývá: „žehnejte těm, kdo vás proklínají… Modlete se za ty, kdo vás hanobí a pronásledují.“ Mt 5,44. Jsou to silná slova, avšak slova, která osvobozují. Jsme u podivuhodného Zdroje, který má moc přemáhat zlo, tmu. Tam, kde se u druhých setkáme s tmou, (nepřátelstvím, tupením), tehdy náš Král Ježíš chce, abychom do i životů těchto lidí svolávali Jeho dobro. Dobro, které je plné mocného, podivuhodného světla. A tak jednak vírou svoláváme, a jednak přímluvnou modlitbou prosíme za milost pro osvobození i otevření očí našich bližních. Svoláváme i do životů druhých moc, která přináší život a otevírá věci duchovního světa.

Chválíme Tě, Pane Ježíši Kriste, náš Králi světla a lásky, žes nás povolal k sobě, do své bezprostřední blízkosti jako královské kněžstvo.
Děkujeme Ti, že nám dáváš víru, která nám umožňuje hlásat skrze chválu Tvoji předivnou moc při pohledu na Tvé stvoření.
Svědčíme však s údivem také o Tvém odpuštění a vysvobození z moci tmy, které zakoušíme sami na sobě.
Chválíme Tě, že nás voláš nést Tvoje světlo prostřednictvím žehnání lidem kolem nás. Veď nás, prosíme, a oslav své jméno mezi námi. Amen.