1.Tm 6,17–19

Písně: 65, 372, 442, 425, 572, 118, 165, 136, 510
Introit: Př 30,7–9
Čtení: Mk 10,17–27
Text: 1.Tm 6,17–19
Z Markova evangelia jsme četli známé vyprávění o bohatém muži, který se ptá Ježíše, co má dělat, aby měl podíl na věčném životě. A ten mu připomene druhou část Desatera. Ježíš kupodivu nezmiňuje tu první, tak důležitou pro víru vyvoleného národa, protože zde je zakázáno mít jiné bohy, zobrazit si Hospodina, brát nadarmo jeho jméno, příkaz světit den odpočinutí. Připomíná mu naopak přikázání, jež lidská společnost respektuje bez ohledu na víru, protože bez těchto základních norem nemůže člověk přežít. „Přikázání znáš: nezabiješ, nezcizoložíš, nebudeš krást, nevydáš křivé svědectví, nebudeš podvádět, cti svého otce i svou matku.“

Tento muž (Matouš jej popisuje jako mladíka) to všechno nejen zná, ale také tato Bohem stanovená pravidla podle vlastních slov respektuje už od mládí. A když už si může jen radostně vydechnout, že všechno je s ním v pořádku, slyší hlas toho, který se na něj s láskou dívá: „Jedno ti schází. Jdi a prodej všecko co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi, pak přijď a následuj mne!“ Jinými slovy: aby ti nic nescházelo, musíš se všeho zbavit, nemůžeš mít nic, abys měl mě a tak věčný život.

Oddíl, který jsme četli z Pavlova listu Timoteovi, také mluví o bohatých lidech a stejně tak o tom, co mohou dělat, aby obdrželi pravý věčný život. Timoteus je měl ve sboru a apoštol Pavel mu radí, jak k nim má přistupovat. Kupodivu od nich nemá žádat, aby se všeho vzdali a byli chudí jak kostelní myši, jako onen mladík v evangeliu. Však to co platí pro jednoho a v určité situaci, nedá se jen tak mechanicky přenést do situace jiné. Proto má Písmo svaté tolik různých důrazů, aby se ani církvi nezdařilo vytvořit závazný model křesťana; ten by byl spíš figurínou než člověkem z masa a kostí. Jednomu zní slovo Páně: všechno prodej a rozdej. Druhému však je dovoleno, aby si všechno nechal, ale přitom si má uchovat nad tím vším nadhled, který dává víra. Není jistě snadné být chudý a jít za Ježíšem, stejně tak není vůbec snadné být bohatý a přitom mít všechno v závorce a zůstat pokorným křesťanem, který svěřeným bohatstvím bohatne v dobrých skutcích, jak píše Pavel. „Bohatství ani chudoby nedávej mi!“

Bohatství dává vědomí moci, proto Timoteus má bohaté křesťany vést k tomu, aby nebyli pyšní. Stejně tak vede k falešným jistotám – a právě tady je třeba Timoteovo upozornění, že je třeba doufat nikoliv v nejisté bohatství, ale „Boha, který nás štědře opatruje vším, co potřebujeme.“ Každý z nás je v pokušení spoléhat na to, co je nejisté a pomíjivé, zatímco máme doufat v Boha, který nám dává všechno, co je třeba. Každé zrnko obilí, každý lesní strom, každá kapka vody a každý sluneční paprsek, všechno, čím je náš život krásný, je Boží dar. V živého Boha, který je tak štědrý, že jeho dary ani nestačíme sčítat, smíme spoléhat; i sebevětší bohatství je nejisté, ale jeho věrnost nikdy nezklame. To je jistota, potvrzovaná každý den jeho dary, za něž smíme děkovat.

Amen.